ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2188.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 2188/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. M., zastoupené advokátem, proti žalované F. T. nemocnici s p., zastoupené advokátem, o odškodnění nemoci z povolání a o vzájemné žalobě o 40.752,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 23 C 175/90, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2001 č.j. 20 Co 451/2000-155, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.385,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně ), aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 84.000,- Kč, na věcné škodě 18.000,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 4. 6.1990 do 28. 2.1994 částku 79.027,- Kč a aby jí od 1. 3.1994 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod 3.244,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u ní byla zjištěna nemoc z povolání „cytomegalická choroba č. 24“ a že u žalované byla zaměstnána za podmínek, za nichž toto onemocnění vzniká.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 5. 1994 č. j. 23 C 175/90-96, (správně 23 C 175/90-103) rozhodl o části věci tak, že žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 18.000,- Kč s 3% úrokem z částky 12.000,- Kč od 11. 6. 1990 do zaplacení a ohledně částky 66.000,- Kč žalobu zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za nemoc z povolání, kterou žalobkyně trpí, a že žalobkyni přísluší náhrada za ztížení společenského uplatnění odpovídající základnímu počtu 400 bodů zvýšená na trojnásobek.
Žalovaná poté vzájemným návrhem uplatnila proti žalobkyni nárok na zaplacení částky 40.752,- Kč s 16% úrokem od podání vzájemné žaloby (tj. od 14. 11.1994) do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že „s cílem pomoci žalobkyni překlenout její obtížnou situaci a omezit předmět sporu“ začala „od roku 1991 jednostranně zálohově platit každý měsíc dílčí úhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“. Protože „existuje možnost“, že se nárok žalobkyně na zaplacení ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ukáže neopodstatněným, žalovaná zastavila další platby a podala vzájemnou žalobu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 6. 2000 č. j. 23 C 175/90-143 rozhodl o zbývající části předmětu řízení tak, že zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 97.027,- Kč s příslušenstvím a aby jí bylo uloženo platit žalobkyni od 1. 3. 1994 „měsíční rentu“ 3.244,- Kč, zamítl rovněž vzájemnou žalobu o zaplacení 40.752,- Kč s příslušenstvím, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit „čs. státu“ na soudním poplatku 2.352,- Kč a na znalečném 1.462,- Kč, a že „do zbytku se náhrada za znalečné čs. státu nepřiznává“.Ve věci samé dospěl k závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a požadovanými nároky na zaplacení věcné škody a na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 1991. Vzájemné žalobě nevyhověl soud prvního stupně z odůvodněním, že částky, které žalobkyni za období od 1. 1.1991 na náhradě za ztrátu na výdělku vyplatila, jsou sice neprávem vyplacené, ale protože žalobkyně byla přesvědčena o oprávněnosti svého nároku, nelze dospět k závěru, že o nesprávnosti výplat věděla nebo jejich nesprávnost mohla z okolností předpokládat.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2.2001 č. j. 20 Co 451/2000-155 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vzájemné žalobě tak, že žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované 40.752,- Kč s 10% úrokem od 6. 4. 2000 do zaplacení v pravidelných měsíčních splátkách po 500,- Kč, „ohledně úroku z prodlení ve výši 16% z přiznané částky od 14. 11.1994 do 6. 4.2000 a ve výši 6% z přiznané částky od 6. 4. 2000 do zaplacení“ vzájemnou žalobu zamítl, ve výrocích o nákladech řízení změnil rozsudek prvního stupně tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni na nákladech řízení 6.120,- Kč k rukám JUDr. V. C., a že se žalované náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit státu na nákladech řízení 2.923,- Kč a že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, a vyslovil, že „ve výrocích o zamítnutí žaloby a o soudním poplatku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“. Odvolací soud se „ztotožnil“ se závěrem soudu prvního stupně, že zákoník práce je normou kogentní povahy, a proto ve smyslu ustanovení §244 zák. práce nelze platně uzavřít jinou smlouvu než zákoníkem práce výslovně upravenou. Zápis ze dne 31. 1.1991 však neměl vést ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky, nýbrž měl sloužit pouze k ujasnění charakteru plateb poskytovaných žalovanou žalobkyni. Vyplývá-li z tohoto zápisu a je-li mezi účastníky nesporné, že tyto platby měly charakter záloh na sporný nárok, jde o plnění bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §243 zák. práce, „avšak uplatnění §243 odst. 3 je vyloučeno“. Žalobkyně totiž již v době přijetí těchto plateb věděla, že její nárok na ně je předmětem sporu, a nemohla být tedy v dobré víře, že jí náleží; získané bezdůvodné obohacení proto musí vydat.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že „nesprávný právní názor odvolacího soudu byl založen na nesprávném hodnocení důkazů založených ve spise“. Zdůraznila, že v řízení šlo o složitý případ náhrady škody, kdy jí byla částečným rozsudkem ze dne 16. 5. 1994 č.j. 23 C 175/90-103 přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění, „a to na podkladě znaleckých posudků znalců dr. S., dr. B., dr. B., kteří všichni tři připustili příčinnou souvislost mezi onemocněním nemocí z povolání a invaliditou žalobkyně“. Žaloba na náhradu škody za ztrátu na výdělku byla zamítnuta „na základě konečného rozhodnutí ve věci důchodové“; podle názoru dovolatelky byly soudy „povinny objektivně zjistit skutkový stav věci a nespokojit se s rozhodnutím ve věci důchodové, a to tím spíš, když rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2000 č.j. 1 Cao 203/99-150 je vnitřně rozporuplný a neodpovídá provedeným důkazům“, neboť znalci v tomto řízení ustanovení odpověděli „zcela jednoznačně“, že „podíl nemoci z povolání na nynější invaliditě žalobkyně je vysoce pravděpodobný“, a vrchní soud tyto závěry „nezhodnotil podle jejich skutečného obsahu“. Žalobkyně za těchto okolností přijala zálohy na náhradu za ztrátu na výdělku v dobré víře a nebyla si vědoma, že poskytnutá zálohová plnění bude muset někdy vracet; rozhodnutí odvolacího soudu proto podle názoru dovolatelky „je v rozporu s ustanovením §243 zák. práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil „ve výroku pod bodem I.“ a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že dovolání v podstatné části rozebírá údaje a skutečnosti, které s věcí nesouvisí, a polemizuje se závěry jiných soudů v jiných řízeních. Pro posouzení věci nemůže být podstatné, zda žalobkyně byla přesvědčena o tom, že jde o oprávněné nároky v souvislosti s nemocí z povolání; podstatné je, zda byla výslovně upozorněna, že jde o zálohové platby „na budoucí možné odškodnění nemoci z povolání“, takže „ustanovení §243 odst. 3 zák. práce nepřipadá v úvahu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobkyně uvedla, že podává dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem (žalobkyně netvrdí, že by odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy nebo že by tyto předpisy nesprávně vyložil), ale že podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu. Podstatou jejích námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům o tzv. „dobré víře“ z provedených důkazů dospěl. Žalobkyně současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr a na něm pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Namítá-li žalobkyně, že „nesprávný právní závěr odvolacího soudu byl založen na nesprávném hodnocení důkazů založených ve spise“, buduje tím na odlišných skutkových závěrech odlišný právní názor na věc. Touto námitkou nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu (srov. též §41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §243 odst 1 zák práce získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele nebo zaměstnavatel na úkor zaměstnance, musí je vydat. Podle ustanovení §243 odst. 3 zák. práce vrácení neprávem vyplacených částek může však zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty.
Závěr o tom že žalovanou poskytnuté plnění mělo „charakter záloh na sporný nárok“ a že žalobkyně „v době přijetí těchto plateb věděla, že její nárok na ně je předmětem sporu, nemohla být tedy v dobré víře, že jí náleží“, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o vnitřním (účelovém) vztahu žalobkyně k poskytnutému plnění a o tom, že je bude povinna vrátit v závislosti na výsledku řízení v posuzované věci, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, zejména ze zápisu o jednání účastníků a jejich zástupců ze dne 31. 1. 1991 (odvolací soud zde vzal v úvahu skutečnost, že žalobkyně byla upozorněna na „povahu plateb“ s tím, že „si je vědoma event. možnosti, že FTN bude tyto částky, nebo část z nich žádat zpět“), které zhodnotil s přihlédnutím k okolnostem, které v řízení vyšly najevo, způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky (nemohly mít vliv na vědomost žalobkyně o „zálohové povaze“ poskytnutých plateb), má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků které vyplynuly z přednesů účastníků není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Namítá-li dovolatelka, že soudy obou stupňů, které zamítly žalobu na náhradu škody, byly „povinny zjistit objektivně skutkový stav“ a poukazuje-li v tomto směru na okolnost, že „částečný rozsudek vydaný 16. 5. 1994 přiznal žalobkyni náhradu za ztížení společenského uplatnění“ a že znalci v tomto i v důchodovém řízení připouštěli „podíl nemoci z povolání na nynější invaliditě žalobkyně jako vysoce pravděpodobný“, vylučuje z rámce svých úvah vlastní výsledek probíhajícího sporu (skutečnost, že jí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku nepřísluší) ve prospěch své představy o řešení věci a napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, je povinna ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému bránění svého práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst.1 bod 5, §10 odst.3, a §18 odst. 1) vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 5.310,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 5.385,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2002
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r. předseda senátu