ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.240.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 240/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. L., proti žalovanému J. J., o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp.zn. 25 C 310/96, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2000, č.j. 21 Co 45/2000-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.150,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru dané žalobkyni, V. L. žalovaným, J. J. dne 16. 7. 1996 a okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni, V. L. žalovaným, J. J. dne 19. 7. 1996“ jsou neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jí žalovaný „ústně stanovil“ čerpání řádné dovolené na dny 8. 7. až 14. 7. 1996 a že po jejím uplynutí odmítl žalobkyni přidělovat práci a vpustit ji na pracoviště.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 12. 1998, č.j. 25 C 310/96-30, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 15.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „k rukám právní zástupkyně žalobkyně“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný určil žalobkyni, jako své zaměstnankyni, dobu čerpání dovolené na období od 8. 7. do 14. 7. 1996. Nepřítomností na pracovišti ve dnech 8. 7. 1996 až 14. 7. 1996 tedy nemohla žalobkyně porušit pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Rozvázání pracovního poměru ze dne 16. 7. 1996 shledal neplatným proto, že nesplňovalo náležitosti stanovené ustanovením §55 zák. práce, neboť v něm nebyly skutkově vymezeny důvody tak, aby je nebylo možnost zaměnit s jinými.
Odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2000, č.j. 21 Co 45/2000-56, podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručen v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. „tzv. náhradním způsobem“, když 2. 2. 1999 byla zásilka uložena na poště, a třetí den poté, tedy 5. 2. 1999, se považuje za den doručení, a to i tehdy, jestliže se o uložení zásilky adresát nedozvěděl. Protože následujícím dnem začala běžet zákonná odvolací lhůta (15 dnů), skončila 22. 2. 1999. Odvolání, jež bylo podáno na poště dne 24. 2. 1999, tak bylo podáno po marném uplynutí lhůty k podání odvolání.
Proti tomu usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že „v daném období tedy až do 12. 2. 1998“ se ve svém bydlišti nezdržoval, neboť byl na dovolené, kterou trávil na své chalupě. Zpochybňuje též správnost postupu při doručení zásilky a údajů uvedených na doručence od uvedené zásilky.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen “o.s.ř.” (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a po doplnění dokazování k prokázání důvodu dovolání (§243a odst. 2 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud oprávněn a povinen odvolání odmítnout v případech, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §218 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Odvolání proti rozhodnutí soudu je podáno včas, bylo-li podáno do patnácti dnů od jeho doručení (srov. §204 odst. 1 větu první o.s.ř.).
Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou (srov. §158 odst. 2 větu první o.s.ř.).
Podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 3 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, z ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že písemnost mu může být doručena uložením na poště nebo u orgánu obce jen tehdy, jestliže se adresát v místě doručování zdržuje; z tohoto hlediska je rozhodný den, kdy se doručovatel poprvé pokusil adresátu písemnost doručit (kdy jej nezastihl) a kdy mu proto zanechal uvědomění, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení.
Z obsahu spisu (ze záznamů uvedených na doručence) vyplývá, že zásilka obsahující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 1998, č.j. 25 C 310/96-30, byla doručována žalovanému na jeho adresu K. 3136, P. Protože adresát nebyl v místě doručení zastižen, doručovatel jej uvědomil výzvou ze dne 1. 2. 1999, že zásilku přijde znovu doručit dne 2. 2. 1999. Protože ani dne 2. 2. 1999 nebyl žalovaný v místě doručování zastižen, byla zásilka téhož dne uložena u pošty. O tom byl žalovaný vyrozuměn. Písemnost si vyzvedl dne 12. 2. 1999.
Žalovaný uvedl (do protokolu před Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 25. 10. 2000), že na své chatě č. 0284 ve S. S. v roce 1999 byl od Silvestra až „někdy do začátku února, přesně si nepamatuji, mohlo to být první až druhý týden v únoru“. V okolí chaty ležela sněhová pokrývka.
Z výpovědí svědků I. S., P. S., F. P., Z. K., J. K. a D. J. bylo zjištěno, že žádný z uvedených svědků nemůže potvrdit, zda se odpůrce v období od 1. 1. do 12. 2. 1999 zdržoval v P. nebo na své chatě ve S. S. Svědkyně D. J., manželka žalovaného, potvrdila, že na přelomu roku bývá žalovaný na uvedené chatě vždy od konce roku do poloviny února roku následujícího. Nebýval tam ale nepřetržitě a občas přijel do P., např., aby vyměnil prádlo nebo něco zařídil. Činil tak ve všední den. V roce 1999 byl žalovaný pro prádlo v lednu, v únoru již ne a svědkyně si to pamatuje proto, že se v lednu pohádali a ona byla ráda, že ho potom 14 dní neviděla.
Po zhodnocení těchto důkazů dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal své tvrzení, že v době doručování rozsudku soudu prvního stupně v rozhodný den, kdy se mu doručovatel poprvé pokusil písemnost doručit - 1. 2. 1999 (kdy jej nezastihl a kdy mu proto zanechal uvědomění, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení), se v místě doručování nezdržoval. Z provedených důkazů vyplývá pouze to, že žalovaný obvykle období od počátku roku přibližně do poloviny února trávíval na své chatě ve S. S. Jeho pobyt tam však nebyl nepřetržitý, ale občas jezdíval také do P. do svého bydliště. Žádný ze svědků nebyl schopen prokázat, že právě dne 1. 2. 1999 žalovaný nebyl v P., ale na své chatě ve S. S. Ani výpověď D. J. (jeho manželky) nevylučuje, že právě dne 1. 2. 1999 se žalovaný v P. zdržoval. Skutečnost, že si patrně v té době nejel do svého bydliště pro prádlo, ještě bez dalšího neprokazuje, že v té době se ve svém bydlišti nezdržoval.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za dva úkony právní služby (účast při výsleších u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 25. 10. a 6. 12. 2000) po 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 2 x 75,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. g) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.], celkem ve výši 2.150,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu