ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.254.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 254/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce České republiky - Městského státního zastupitelství v Praze, v Praze 2, Legerova č. 13, proti žalované M. M., o 20.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 550/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2000 č.j. 54 Co 103/2000-41, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 20.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 4.3.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 1.8.1991 byla mezi účastníky uzavřena dohoda podle ustanovení §143 zák. práce, ve které se žalobce zavázal umožnit žalované zvýšení kvalifikace pětiletým studiem na Obchodní akademii a žalovaná se zavázala po ukončení studia setrvat v pracovním poměru u žalobce po dobu čtyř let. Protože žalovaná tento závazek nedodržela (pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou skončil ke dni 29.2.1996), vznikla jí povinnost uhradit žalobci náklady vynaložené na zvýšení její kvalifikace v maximální dohodnuté výši.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26.11.1999 č.j. 9 C 550/98-29 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 800,- Kč „na účet zdejšího soudu“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná tím, že rozvázala pracovní poměr výpovědí, na základě níž pracovní poměr mezi účastníky skončil ještě v době jejího studia ke dni 29.2.1996, porušila svůj závazek vyplývající z platně uzavřené dohody o zvýšení kvalifikace ze dne 1.8.1991, a že proto jí vznikla povinnost nahradit žalobci náklady vynaložené za dobu pracovního volna ke studiu v požadované výši.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.5.2000 č.j. 54 Co 103/2000-41 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované, která „nesplnila podmínky dohody o setrvání v pracovním poměru v bodu 2) a 4)“, vznikla povinnost zaplatit žalobci vynaložené náklady za dobu pracovního volna - náhradu mzdy, která jí byla vyplacena „za část pracovní doby zameškané z omluvitelného důvodu“, v maximální dohodnuté výši 20.000,- Kč, „neboť se nejednalo o zvyšování kvalifikace, která by byla povinností podle pracovní smlouvy (§143 odst. 1 zák. práce) ani o žádný z případů §143 odst. 7 zák. práce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 o.s.ř. Namítala, že dohodu o zvýšení kvalifikace, jejíž originál převzala až dne 15.1.1996, „podepsala, aniž se seznámila s obsahem toho, co podepisuje“, neboť v době, kdy se tak stalo, nebyla ještě ani zletilá. Dále zdůraznila, že dohoda o zvýšení kvalifikace nebyla ze strany žalobce „bezvadně plněna“, neboť bylo „svědecky prokázáno“, že se „v důsledku zvýšeného návalu práce“ neúčastnila všech vyučovacích hodin a do zaměstnání docházela i mimo řádnou pracovní dobu. Kromě toho dovolatelka soudům vytkla, že se v rámci hodnocení důkazů nevypořádaly s rozpory ve výpovědích svědkyň, které dosud jsou v pracovním poměru u žalobce, a svědkyň, které již pracovní poměr u žalobce ukončily. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [§238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení [§238 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen; dovoláním dotčeným výrokem přitom bylo rozhodnuto o nároku na peněžité plnění ve výši 20.000,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože - jak vyplývá z výše uvedeného - dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §238 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §239 odst. 3 o.s.ř.), a protože dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. února 2002
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu