ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.353.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 353/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. A., zastoupeného advokátem, proti žalované H. a. s., zastoupené advokátem, o 72.557,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 9 C 164/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2001 č. j. 20 Co 212/2001-123, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila částku 72.557,- Kč s 26% úrokem od 13.3.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 10. 1996 jako vedoucí provozu, že byl zařazen do osmé tarifní třídy a že mu byla stanovena mzda 10.100,- Kč. Žalovaná jej však počínaje dnem 1. 7. 1997 zařadila do první tarifní třídy a stanovila mu mzdu ve výši 3.000,- Kč. Protože jeho nové platové zařazení je v rozporu s přílohou č. 1 k příkazu generálního ředitele č. 3/96 a s příkazem generálního ředitele č. 8/96, podle něhož má být zařazen do 9-10 třídy, dluží mu žalovaná za období od června 1997 do února 1998 spolu s odstupným ve výši 14.484,- Kč celkem částku 72.557,- Kč.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 11. 1998 č. j. 9 C 164/97-49 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 4.583,60,- Kč a že je povinna zaplatit „na nákladech řízení zálohovaných státem do poklady ČR – Okresního soudu v Hradci Králové částku 600,- Kč“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce „v žádném případě nemohl být jednostranným úkonem žalované zařazen do jiné mzdové třídy, než mu dle třídníků THP funkcí náleží“. Tím, že žalovaná ukončila pracovní poměr s ostatními zaměstnanci provozu v Ú. n. L. a fakticky ukončila činnost této provozovny, vytvořila překážku na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §130 odst. 1, 2 zák. práce, a z tohoto důvodu žalobci náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Vycházeje ze znaleckého posudku dospěl soud prvního stupně dovodil, že za období od 1. 6. 1997 do 28. 2. 1998 vznikl nedoplatek ve výši 58.179,- Kč, a s nedoplatkem na odstupném ve výši 14. 460,- Kč celkem nedoplatek ve výši 72.639,- Kč. Jelikož žalobce žádal přiznání pouze 72.557,- Kč „soud respektoval jeho návrh“ a tuto částku mu přiznal.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 10. 1999 č.j. 25 Co 35/99-69 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že zákon o mzdě při utváření mzdy preferuje smluvní princip při poskytování mzdy, že však tím není vyloučeno i poskytování mzdy podle vnitřního mzdového předpisu. „Není-li mzda sjednána v pracovní či jiné smlouvě, popřípadě v kolektivní smlouvě nebo mzdové podmínky jsou v kolektivní smlouvě stanoveny obecně, vydá zaměstnavatel vnitřní mzdový předpis, ve kterém stanoví mzdové podmínky. Mzdy jednotlivých zaměstnanců jsou v takovém případě určovány mzdovými dekrety. Nedochází tedy k dohodě o výši mzdy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem jako u pracovní smlouvy, ale mzda je zaměstnanci určována zaměstnavatelem jednostranně“. Mzda však nesmí být nižší než minimální mzdový tarif stanovený nařízením vlády č. 333/1993 Sb. o stanovení minimální mzdových tarifů a mzdového zvýhodnění za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci, ve znění pozdějších předpisů. Tento minimální mzdový tarif je mzdou zaručenou a musí být zaměstnavatelem respektován ve vnitřním mzdovém předpisu. V posuzované věci nebyla mzda sjednána dohodou mezi účastníky, ale „žalobci byla určena žalovanou jednostranně mzdovým dekretem podle jejího vnitřního mzdového předpisu“. Protože „tato výše mzdy nebyla žalobci garantována a podléhala uvážení žalované“, bylo nezbytné vést dokazování s cílem zjistit, zda v kolektivní smlouvě byla sjednána mzda vedoucího provozu, a v opačném případě, jestliže mzda takto sjednána nebyla, je třeba postupem podle nařízení vlády č. 333/1993 Sb. zjistit minimální mzdový tarif za práci vedoucího provozu žalobci příslušející.
Okresní soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 24. 1. 2001 č. j. 9 C 164/97-97, ve znění usnesení ze dne 19. 2. 2001 č. j. 9 C 164/97-102, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 3.528,- Kč s 26% úrokem od 1. 7. 1997 do zaplacení z částky 3.261,- Kč, od 1. 9. 1997 do zaplacení z částky 48,- Kč a od 1. 12. 1997 do zaplacení z částky 219,- Kč, ohledně částky 69.029,- Kč žalobu zamítl, rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 27.459,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit státu „na nákladech, které doposud zálohově nesl, do poklady Okresního soudu v Hradci Králové částku 6,- Kč“. Po zjištění, že v posuzované věci pracovní smlouvou mezi účastníky ze dne 15. 10. 1996 výše mzdy sjednána nebyla a že mzda byla určena žalovanou „jednostranně mzdovým dekretem podle vnitřního mzdového předpisu žalované“, zdůraznil, že tato výše mzdy „nebyla žalobci garantována a podléhala uvážení žalované“. Dovodil, že žalobci proto náležel pouze minimální mzdový tarif podle nařízení vlády č. 333/1993 Sb., a žalobci přiznal nedoplatky zjištěné znaleckým posudkem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 10. 2001 č. j. 20 Co 212/2001-123 rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení „vyjma nenapadeného výroku pod bodem I“ potvrdil „v tom správném znění výroku pod bodem II, že žaloba se zamítá co do částky 69.029,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 z částky 69.296,- Kč, od 1. 9. 1997 do zaplacení z částky 72.509,- Kč a od 1. 12. 1997 do zaplacení z částky 72.338,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že jediným kritériem pro určení mzdy v případě, že kolektivní smlouva neobsahuje úpravu mzdy a v pracovní smlouvě nebyla výše mzdy sjednána, je minimální mzdový tarif stanovený v nařízení vlády č. 333/1993 Sb. Činnosti vedoucího provozu odpovídal v období od 1. 6. 1997 do 31. 12. 1997 druhý tarifní stupeň tj. 16,80,-Kč za hodinu nebo 3.100,- Kč měsíčně, v období od 1. 1. 1998 do 28. 2. 1998 odpovídal činnosti vedoucího provozu třetí tarifní stupeň a výše minimálního mzdového tarifu 25,70,- Kč za hodinu nebo 4.600,- Kč za měsíc. Podle názoru odvolacího soudu se „v souzené věci neuplatní ust. §130 odst. 1 zák. práce, které upravuje mzdové nároky zaměstnance při tzv. ostatních překážkách v práci na straně zaměstnavatele“, protože žalobce byl i nadále odměňován jako vedoucí provozu, pouze mu byla snížena mzda „na výši téměř odpovídající minimálnímu mzdovému tarifu“, a „takto by mohl zaměstnavatel postupovat i v případě, kdyby pracovní náplň žalobce zůstala naprosto nezměněna“. Náleží mu proto pouze rozdíl mezi příjmem, který od žalované obdržel a příjmem náležejícím podle nařízení vlády č. 333/1993 Sb.a odstupné zjištěné z tohoto příjmu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soud žalobce namítá, že odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu, že žalovaná dala dne 24. 6. 1997 výpověď z nájmu nebytového prostoru (pracoviště žalobce) a následně dne 26. 6. 1997 se všemi zaměstnanci, kromě žalobce, rozvázala pracovní poměr dohodou. Došlo tedy již v tomto okamžiku k organizační změně a až k 1. 7. 1997 mu bylo doručeno platové zařazení odpovídající nejnižší první platové třídě. Kromě toho, že se jedná o prokazatelnou diskriminaci žalobce v odměňování, odvolací soud dostatečně nepřihlédl k tomu, že v důsledku organizační změny žalovaná v rozporu s ustanovením §35 zák. práce neplnila od 26. 6. 1997 svoji povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy. Jedná se tedy o překážku v práci na straně žalované ve smyslu ustanovení §130 zák. práce a žalobci přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Žalobce navrhl doplnění řízení výslechem svědka J. Č. a poté aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že žalobce i po 1. 7. 1997 vykonával práci vedoucího provozu, „došlo pouze k tomu, že pracovní náplň žalobce v souvislosti s organizačními změnami doznala určité změny“. Protože nešlo o překážku v práci podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek proti kterému je i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, za kterou se žalobce uspokojení svých nároků domáhá - podle právních předpisů v té době účinných, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb, tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb. a č. 118/1995 Sb., tedy podle zákona o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „zákona o mzdě“).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 15. 10. 1996 v pracovním poměru jako vedoucí provozu v Ú. n. L; „platovým zařazením“ z téhož dne byl „v souladu se Mzdovým řádem H. a.s.“ zařazen do 8. tarifní třídy a byla mu stanovena „celková mzda ve výši 10.100,- Kč / měsíčně“. Dalším „platovým zařazením“ ze dne 30.6.1997 byl žalobce zařazen „v souladu se Mzdovým řádem H. a.s.“ do 1. tarifní třídy a byla mu stanovena „celková mzda 3.090,- Kč / měsíčně“, a protože zůstal jediným zaměstnancem, bylo mu dopisem obchodního ředitele ze dne 7.7.1997 uloženo „pro období od července dále, kdy provoz nebude realizovat výrobní zakázky“, „vyřizovat písemné a telefonické poptávky zákazníků s tím, že budou postoupeny do závodu Hradec Králové“, a zajistit, „aby nedošlo k poškození našeho majetku a zařízení“.
S názorem odvolacího soudu, že důvodem, pro který se v posuzované věci „neuplatní“ ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, upravující nároky zaměstnance při tzv. ostatních překážkách v práci na straně zaměstnavatele, může být okolnost, že „žalobce byl i nadále odměňován jako vedoucí provozu (na tento druh práce uzavřel pracovní smlouvu)“, neboť „pouze mu byla snížena mzda na výši téměř odpovídající minimálnímu mzdovému tarifu“, dovolací soud nesouhlasí.
Jednou z povinností vyplývajících pro zaměstnavatele z pracovního poměru je povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [srov §35 odst. 1 písm. a) zák. práce]; s touto povinností zaměstnavatele koresponduje povinnost zaměstnance konat podle pokynů zaměstnavatele osobně práci podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době [srov. §35 odst.1 písm.b) zák. práce]. Jestliže oba účastníci pracovního poměru plní uvedené vzájemně podmíněné povinnosti, vzniká zaměstnavateli podle ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce povinnost platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu a zaměstnanci přísluší tomu odpovídající právo na mzdu za vykonanou práci (§4 odst. 1 zákona o mzdě). Podle ustanovení §4 odst. 2 cit. Zákona o mzdě, se mzdou rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Za mzdu se nepovažují plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost.
Podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud předpisy uvedené v §131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.
O překážku v práci ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 zák. práce se jedná tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit výše uvedenou povinnost, vyplývající pro něj z pracovního poměru, přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (práci odpovídající funkci, do níž byl zaměstnanec jmenován nebo zvolen), nejde-li o prostoj podle ustanovení §129 zák. práce, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). Jiná překážka na straně zaměstnavatele je dána skutečností, která ji vyvolala, a překážka v práci trvá po celou dobu trvání této skutečnosti; proto vůle zaměstnavatele je zde nerozhodná. Jedná-li se o tento případ, nepřísluší zaměstnanci mzda; z uvedeného vyplývá, že za dobu, kdy zaměstnanec nemohl konat práci podle pracovní smlouvy proto, že mu ji zaměstnavatel v rozporu se svými povinnostmi nepřiděloval, přísluší zaměstnanci podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce náhrada mzdy.
Protože v projednávaném případě se odvolací soud posouzením věci z výše uvedených hledisek nezabýval, neboť považoval za podstatné, že žalovaná platila žalobci mzdu, která mu podle jejího názoru příslušela za práci sjednanou v pracovní smlouvě, aniž zkoumal, zda práce, kterou žalovaná ve skutečnosti žalobci jednostranně přidělovala, odpovídala ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce druhu práce podle pracovní smlouvy, není rozsudek odvolacího soudu správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, §243b odst. 3, věta první o.s.ř.).
Návrhu na „doplnění skutkového stavu“ výslechem svědka J. Č. nelze v rámci dovolacího řízení vyhovět. Z přezkumné činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn.V dovolacím řízení nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy, neboť sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím ke skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl uvažovat. Proto také právní úprava (§243a odst. 2, věta první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2002
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu