ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.437.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 437/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A. I. proti žalovanému I. a.s., o 29.920,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.zn. 12 C 84/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2000 č.j. 16 Co 114/2000-130, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému (do 30.4.2001 nesoucímu obchodní jméno G. a.s.) uložena povinnost zaplatit mu 29.920,- Kč s 3% úrokem od 12.4.1991 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že mu žalovaný, u něhož od 11.3.1985 pracoval jako chemik farmaceutické výroby, nezaplatil mzdu za odpracovanou směnu dne 30.3.1990 ve výši 120,- Kč, náhradu ušlé mzdy za období od 2.4.1990 do 28.2.1991, kdy mu „bezdůvodně zabránil v přístupu na pracoviště a v možnosti pracovat podle pracovní smlouvy“, ve výši 28.680,- Kč a státní vyrovnávací příspěvek za období od 1.7.1990 do 28.2.1991 ve výši 1.120,- Kč.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 3.8.1999 č.j. 12 C 84/91-101 žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 4.725,- Kč na účet advokáta JUDr. M. S. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok na mzdu za den 30.3.1990 ani nárok na náhradu mzdy za období od 2.4.1990 do 11.6.1990 žalobci nepřísluší, neboť v tomto období byl práce neschopen a byly mu poskytovány nemocenské dávky. Vzhledem k tomu, že od 12.6.1990 byl žalobce uznán plně invalidním s nárokem na plný invalidní důchod, nenáleží mu ani požadovaná náhrada mzdy za období od 12.6.1990 do 28.2.1991, kdy jeho pracovní poměr u žalovaného skončil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27.7.2000 č.j. 16 Co 114/2000-130 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku odstavce I. ohledně částky 1.120,-Kč s příslušenstvím“ změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1.120,- Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 12.4.1991 do zaplacení, „v další napadené části“ (t.j. v zamítavém výroku ohledně částky 28.800,- Kč) a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že žalobci, který dne 30.3.1990 přes výzvu svého nadřízeného i závodní lékařky k opuštění pracoviště „o vlastní vůli v práci pokračoval“ (nešlo tedy o výkon práce na příkaz nebo s vědomím zaměstnavatele), „mzda za takto vykonanou práci podle ust. §111 odst. 1 ZPr nenáleží“. Vycházeje z rozhodnutí ošetřujícího lékaře, podle kterého byl žalobce práce neschopen od 12.6.1989 do 11.6.1990, a z rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení o neschopnosti žalobce vykonávat od 12.6.1990 jakékoliv soustavné zaměstnání, ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nepřísluší ani náhrada mzdy za období od 2.4.1990 do 28.2.1991. Podle názoru odvolacího soudu má žalobce nárok pouze na státní vyrovnávací příspěvek za období od 1.7.1990 do 28.2.1991, neboť v jeho případě byl plátcem této dávky podle ustanovení §4 odst. 3 zákonného opatření č. 206/1990 Sb. zaměstnavatel.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku) podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř. a současně navrhoval „posoudit přípustnost dovolání jako rozhodnutí zásadního významu podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř.“. Namítal, že řízení je postiženo vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., kterou spatřoval v tom, že jako účastník, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nebyl - přes „značně složitou problematiku“ věci a přes okolnost, že byl cizím státním příslušníkem - soudy poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce; tímto postupem soudy podle jeho názoru porušily svou poučovací povinnost o procesních právech a povinnostech účastníků a „odňaly mu možnost za pomoci kvalifikovaného zástupce účinně hájit svá práva“. Dále dovozoval, že řízení trpí rovněž vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť u odvolacího soudu rozhodoval vyloučený soudce JUDr. V. B., jehož podjatost spatřoval v okolnosti, že před vynesením rozsudku „veřejně vyjádřil svůj názor na věc“ v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.6.1994 č.j. 16 Co 62/94-92, kde se uvádí, že „na jednání Posudkové komise sociálního zabezpečení NV města O. dne 29.3.1990 byla žalobci doporučována ústavní léčba“; touto „interpretací“ - jak žalobce zdůraznil - jmenovaný soudce vyjádřil ještě před vynesením rozsudku svůj osobní vztah k věci i k žalobci v tom smyslu, „že žalobce považuje za člověka duševně nemocného, který by měl být umístěn v ústavu“. Podle názoru dovolatele v řízení došlo též k porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, neboť v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo ke změně předsedkyně senátu, aniž by ve spise - kromě poznámky, že „z důvodu výrazného rozdílu v pracovním vytížení přiděluje předseda Okresního soudu v Opavě podle ustanovení §2 odst. 2 a 4 vyhl. č. 37/92 Sb. spis do oddělení 8 C“ - byla uvedena „bližší konkretizace důvodů, jméno nového předsedy či okolnost, zda zastupování je stanoveno v souladu s rozvrhem práce“, a navíc žalobce ani neměl možnost k osobě nové předsedkyně senátu se vyjádřit, „poněvadž obsílku k jednání dne 3.8.1999 převzal teprve dne 9.8.1999“. Žalobce dále vytkl soudům, že neprovedly některé z navrhovaných důkazů, „nepřihlédly k důkazům, které byly založeny ve spisu“ a „v rozporu se skutečností“ dovodily, že od 30.3. do 11.6.1990 mu příslušely nemocenské dávky. Rovněž namítal, že soudy posoudily dobu od 12.6.1990 do 28.2.1991 jako „období plné invalidity“, přestože „v současné době žádné platné rozhodnutí o tom, že žalobce je plně invalidní, neexistuje“, nehledě na to, že se od počátku jednalo „o nicotný správní akt, který nemá žádné právní účinky“. Podle jeho názoru mu za období od 1.10.1990 do 28.2.1991 přísluší náhrada mzdy „z předchozího neplatného rozvázání pracovního poměru ve smyslu ust. §61 odst. 1 zák. práce“, „bez ohledu na to, zda jej zaměstnavatel mohl zaměstnávat nebo zda on sám mohl pracovat“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno (návrh učiněný žalobcem až po vyhlášení napadeného rozsudku v dovolání je z tohoto hlediska bezvýznamný), nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za této situace může být přípustnost dovolání dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem [§237 odst. 1 písm.f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.
V posuzovaném případě dovolatel spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem v okolnosti, že jako účastník, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nebyl - přes „značně složitou problematiku“ věci a přes okolnost, že byl cizím státním příslušníkem - soudy poučen o možnosti požádat o ustanovení „kvalifikovaného“ zástupce.
Podle ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Podle ustanovení §30 odst. 2 o.s.ř. vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka, ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.
Podle ustanovení §5 o.s.ř. (v němž se promítá článkem 36 Listiny základních práv a svobod ústavně zaručené právo účastníka na spravedlivý proces), je soud povinen poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech, t.j. o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy; právo účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad advokátů) k ochraně jeho zájmů, pak mezi jeho procesní práva nepochybně patří. Ani v rámci procesních předpisů však nejde o poučovací povinnost bezbřehou - potud, že by soud, např. na počátku řízení, seznámil účastníka se všemi jeho myslitelnými procesními právy a povinnostmi, bez zřetele k tomu, zda procesní situace, ve které by mohl svá procesní práva v řízení realizovat, vůbec nastane, a bez ohledu na to, zda účastník projevuje vůli k realizaci procesního práva směřující. Podstatné je, aby se účastníku dostalo poučení v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, roč. 1999).
Uvedené platí i pro eventuelní poučení účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, o právu požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad advokátů) k ochraně jeho zájmů. Poučovací povinnost tu soud má jen, zjistí-li v průběhu řízení, že pro ochranu práv a oprávněných zájmů takového účastníka je zapotřebí zástupce (v případě věci po skutkové a právní stránce složité i z řad advokátů). Zjištění, že účastníkem řízení, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je cizí státní příslušník, popřípadě osoba jiné než české národnosti, může soud hodnotit v rámci úvahy, zda procesní situace, která v konkrétním případě nastala, poučení účastníka vyžaduje; uvedená okolnost však sama o sobě povinnost poučit účastníka o právu podle ustanovení §30 o.s.ř. nezakládá. Jestliže tedy v daném případě žalobce sám o ustanovení zástupce nežádal a soudy s přihlédnutím k povaze věci nepovažovaly za nezbytné, aby žalobce musel být k ochraně svých zájmů zastoupen, nelze tuto okolnost označit za nesprávný (vadný) postup, kterým by byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem, a řízení tudíž vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postiženo není.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné i tehdy, jestliže ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Námitka dovolatele, že u odvolacího soudu rozhodoval vyloučený soudce JUDr. V. B., není důvodná.
Podle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.6.1994 č.j. 16 Co 62/94-92, na jehož základě žalobce na podjatost soudce JUDr. V. B. usuzuje, bylo vydáno v řízení o neplatnost výpovědi dané žalobci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 83/91. V uvedeném usnesení, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení, provedl odvolací soud rozbor spisu žalobce vedeného Českou správou sociálního zabezpečení, pracovištěm v O., a dovodil, že „v současné době lze bez ohledu na současný stav správního řízení o zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu soustavného zaměstnání učinit závěr o existenci výpovědního důvodu - pravomocného rozhodnutí o nezpůsobilosti žalobce k výkonu soustavného zaměstnání v době dání výpovědi“. Z uvedeného je zřejmé, že nelze korektně namítat, že v tehdy projednávaném případě senát odvolacího soudu „před vynesením rozsudku veřejně vyjádřil svůj názor“ na nyní posuzovanou věc. Soudní praxe již v dřívější době zaujala stanovisko, že důvodem k vyloučení soudce ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. nemohou být pouze okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.1999 sp.zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný pod č. 33 v časopise Soudní judikatura č. 3, roč. 2000) a dovolací soud ani v současné době neshledává důvod k jeho změně. Z uvedeného vyplývá závěr (který již dříve vyslovil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19.5.2000 č.j. Nco 70/2000-123), že soudce Krajského soudu v Ostravě JUDr. V. B. není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci a tedy že z tohoto důvodu řízení vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. není postiženo.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. trpí řízení před soudem prvního stupně proto, že v důsledku změny v osobě předsedkyně senátu byl soud nesprávně obsazen.
Nesprávné obsazení soudu jako skutečnost opodstatňující přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř je dána nejen tehdy, když namísto senátu složeného ze zákonem předepsaného počtu soudců rozhodne buď soudce jediný (samosoudce) anebo senát v jiném, než v předepsaném počtu soudců, nýbrž i tehdy, jestliže věc projednávají a rozhodují soudci, kteří k tomu nejsou zákonem povoláni, tj. kteří nejsou v konkrétní věci zákonnými soudci.
Zákonným soudcem je každý soudce určený k projednání a rozhodnutí konkrétní věci podle příslušných právních předpisů, včetně norem interní povahy. Osoba soudce, jemuž věc přísluší projednávat, musí být zpravidla jista předtím, než návrh (žaloba) ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. Významnou garancí v tomto směru (kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení) je tak i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle předem stanovených pravidel. Tato pravidla rozdělení prací u soudů na kalendářní rok jsou obsažena v rozvrhu práce soudů (srov. ustanovení §2 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb, o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v platném znění), který slouží k zajištění a konkrétnímu provedení principu zákonného soudce u jednotlivých soudů. Uvedené pravidlo však neplatí bezvyjímečně. V případě dlouhodobé nepřítomnosti soudce nebo výrazných rozdílů v pracovním vytížení je totiž předseda soudu oprávněn určit rozsah přesunu agendy do jiného oddělení v souladu se stanoveným zastupováním v rozvrhu práce (srov ustanovení §2 a §4 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Protože k uvedenému přesunu agendy dochází na základě opatření (aktu řízení) předsedy soudu, jehož obsah není formalizován, nelze samotnou okolnost, že opatření o přidělení věci do jiného senátu 8C „z důvodu výrazného rozdílu v pracovním vytížení“ neobsahuje odůvodnění, resp. - jak žalobce uvádí - „bližší konkretizaci důvodů“, považovat za způsobilý podklad pro závěr, že „tím došlo k porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“.
Je tomu tak i proto, že ústavní zásadu zákonného soudce nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí z uvedeného principu uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti tuto námitku odůvodňující se mu staly známy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, uveřejněný pod č. 65 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8). Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce při vědomí všech okolností, na které poukazuje v dovolání, nenamítal, že soud byl nesprávně obsazen a ani v odvolacím řízení nevyužil možnosti vyjádřit se „k osobě nové předsedkyně senátu“, což - jak nyní uvádí - neměl možnost učinit v řízení před soudem prvního stupně; tuto námitku vznesl až poté, co soudy ve věci rozhodly v jeho neprospěch. Z uvedeného vyplývá, že řízení vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. netrpí.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce rovněž vyslovuje nesouhlas se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, neboť podle jeho názoru soudy obou stupňů vycházely z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávně právně posoudily opodstatněnost uplatněného nároku na náhradu mzdy. K uvedeným námitkám dovolatele, které představují dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., však nebylo možné přihlédnout. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů může totiž dovolací soud přezkoumat jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení §238, popřípadě podle ustanovení §239 o.s.ř., což - jak uvedeno výše - v posuzovaném případě splněno nebylo.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení §237 odst.1 písm. f) a g) o.s.ř. postižen, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení §238 o.s.ř. [a tedy z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.], případně z hlediska ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu