ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.459.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 459/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Města K. V., proti žalované M. S., o 81.526,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 418/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2000, č. j. 10 Co 332/2000-94, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody 81.526,50 Kč s 21% úrokem z prodlení od 23. 12. 1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná jako „odpovědná zaměstnankyně“ ve funkci vedoucí odboru financí a ekonomiky „nezajistila“ v roce 1995 finanční spoluúčast žalobce na výstavbě „T. n. V. K. V.“, k níž se žalobce jako investor zavázal a která byla podmínkou pro získání dotace ze státního rozpočtu ve výši 75 mil. Kč, a „ani neprojednala změny ve financování, které mohly zmírnit dopad porušení jejích pracovních povinností, v Radě a v Zastupitelstvu žalobce v souladu se Zákonem o obcích“. V důsledku tohoto zaviněného porušení pracovních povinností ze strany žalované vznikla žalobci škoda ve výši 45,698.964,- Kč (odpovídající částce, která musela být vrácena do státního rozpočtu), za kterou žalovaná odpovídá v rozsahu čtyř a půl násobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinností, kterým způsobila škodu (§172 a §179 odst. 2 zák. práce).
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 24. 2. 2000, č. j. 11 C 418/97-73, žalobu „v plném rozsahu“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná „v žádném případě“ svoje pracovní povinnosti neporušila, neboť za situace, kdy zastupitelstvo žalobce (ač bylo seznámeno s podmínkami přiznání dotace ze státního rozpočtu) schválilo rozpočet Města K. V. pro rok 1995 s výhradou, že město do stavby „T. n. V. – K. V.“ nevloží vlastní finanční prostředky ve výši 38,000.000,- Kč, žalovaná „nemohla ovlivnit respektive zabránit čerpání dotace na stavbu TNV a musela dbát, aby byl schválený rozpočet plněn“, neboť kdyby sama jednala s Ministerstvem financí ČR, případně oznámila částečné neschválení rozpočtu, „překročila by kompetence dané jí pracovní náplní a organizačním řádem“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 8. 2000, č. j. 10 Co 332/2000-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že vzhledem ke „konstrukci“ obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení §172 zák. práce, která mimo jiné předpokládá „bezpečné“ prokázání zavinění zaměstnance, je „stěžejní skutečností“ pro posouzení odpovědnosti žalované zjištění její náplně práce, jaké úsilí vyvinula při plnění pracovních povinností, jaká opatření uplatnila a jakou součinnost potřebnou k zabránění vzniku škody jí poskytli ostatní zaměstnanci žalobce. Protože bylo prokázáno, že žalovaná na podmínky poskytnutí státní dotace upozorňovala jak samotné zastupitelstvo (kterému je podle ustanovení §36 odst. 1 písm. b/ zákona o obcích vyhrazeno schvalování rozpočtu obce), tak finanční komisi, nelze podle názoru odvolacího soudu v tom, že zastupitelstvo při přijímání rozpočtu pro rok 1995 neschválilo požadovanou finanční spoluúčast na stavbě „T. n. V. – K. V.“, spatřovat zavinění žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Vytkl odvolacímu soudu, že nepřipustil některé z navržených důkazů, jimiž žalobce mohl prokázat, že žalovaná vědomě neupozornila na nesplnění podmínek pro čerpání státní dotace, a že provedené důkazy nehodnotil ve vzájemné souvislosti, neboť „ačkoli většina svědků ve svých výpovědích připouštěla možnost existence zaviněného porušení právních povinností na straně žalované, opřel své rozhodnutí jen o výpověď jedné svědkyně oproti tvrzení několika dalších svědků“. Dále namítal, že žalovaná, která byla vzhledem ke své pracovní náplni odpovědná za plnění všech požadavků pro čerpání státní dotace, neměla za dané situace, kdy zastupitelstvo neschválilo potřebnou finanční spoluúčast na stavbě, připustit plnění takového rozpočtu, nýbrž měla písemně upozornit příslušného nadřízeného na nedodržení podmínek čerpání státní dotace, popřípadě „přenést svou odpovědnost na jiný subjekt tím, že by odmítla protiprávně jednat“. Kdyby tedy žalovaná řádně plnila všechny své pracovní povinnosti, ke vzniku škody by podle názoru dovolatele nedošlo nebo nikoli v té výši, ve které vznikla; nelze přitom pominout - jak žalobce zdůraznil - ani obecně stanovenou povinnost zaměstnance chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku zaměstnavatele i společnosti. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. března 2002
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu