ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.593.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 593/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce P. D., proti žalovanému P. ČR, s.r.o. v likvidaci, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 55/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2001, č.j. 16 Co 336/2001-59, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 12.2.1999 žalovaný sdělil žalobci, že s ním ruší pracovní poměr uzavřený dne 22. května 1998 podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce „jednal o kontraktu s firmou W. T. T., Ltd, a jejímu pracovníkovi p. M. H. nabídl, že službu neprovede spol. P. ČR, s.r.o., ale že realizaci celé zakázky zajistí prostřednictvím své osoby“, čímž využil ve svůj prospěch informace, ke kterým měl přístup, a jež mají charakter obchodního tajemství; tímto svým jednáním poškodil dobré jméno společnosti P. ČR, s.r.o., a následně negativně ovlivnil průběh zmíněného obchodního případu.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem ze dne 12.2.1999, doručené žalobci dne 13.2.1999, je neplatné“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustil a že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru považuje za „zkonstruované a nepravdivé“. Uvedl, že o zakázce se zástupcem uváděné společnosti jednal v lednu 1999 z titulu své funkce u žalovaného (ředitele divize P.), posoudil ji a byl oprávněn zakázku odmítnout; tvrdí, že nikdy nenabízel panu H. zajištění zakázky svou osobou.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14.3.2000, č.j. 21 C 55/99-22, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.375,- Kč k rukám jeho „právního zástupce“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce porušením pracovní kázně poškodil dobré jméno žalovaného a že žalovaný s ním okamžitě zrušil pracovní poměr v souladu s ustanovením §53 odst.1 písm.b) zák. práce.
Odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.8.2000, č.j. 22 Co 339/2000-40, odmítl. Odvolací soud vycházel ze závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl doručen zástupkyni žalobce advokátce JUDr. N. C. dne 10.5.2000 a že zákonná patnáctidenní lhůta k podání odvolání uplynula dnem 25.5.2000. Protože odvolání bylo podáno osobně do podatelny u soudu prvního stupně až dne 26.5.2000, jde o odvolání opožděné. Odvolací soud proto odvolání žalobce podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odmítl.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 7.6.2001, č.j. 21 Cdo 21/2001, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co z doručenky a z podací knihy zjistil, že zástupkyně žalobce podala odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na poště dne 25.5.2000 a že tato zásilka byla soudu prvního stupně doručena dne 26.5.2000, dovodil, že závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání žalobce není správný, neboť odvolání bylo podáno včas.
V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2001, č.j. 16 Co 336/2001-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 2.150,- Kč k rukám „jeho zástupce“. Po zopakování důkazu dopisem ze dne 12.2.1999, kterým žalovaný se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr, a poté, co účastníci do protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 2.10.2001 učinili nesporným tvrzení žalobce v žalobě, že dopis (obsahující okamžité zrušení pracovního poměru) byl žalobci doručen dne 13.2.1999, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, která byla soudu prvního stupně doručena dne 22.4.1999, byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty podle ustanovení §64 zák. práce; vycházel přitom ze zjištění z podacího razítka na žalobě a z data sepisu žaloby. Podle odvolacího soudu již toto zjištění mělo vést soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, a proto dokazování ohledně naplnění zákonného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru považoval za nadbytečné.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§236 odst. 1 písm. c) o.s.ř“, žalobce namítá, že zásilku obsahující okamžité zrušení pracovního poměru obdržel až dne 1.3.1999. Dovolává se potvrzení Č. p., s.p., ze dne 11.10.2001, podle něhož zásilka podacího čísla 3956 byla podána na poště P. dne 13.2.1999 na adresu žalobce, dne 15.2.1999 byla uložena na poště a žalobcem vyzvednuta dne 1.3.1999. Žalobce má proto zato, že žaloba byla podána k soudu dne 22.4.1999 včas a že „před soudem potvrdil mylně nesprávné datum doručení pro velký časový odstup od podání žaloby“. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že „si tuto skutečnost jinak neověřil“, přitom pro rozhodnutí ve věci samé má posouzení dodržení dvouměsíční lhůty k podání žaloby zásadní význam. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení „§236 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“, správně zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; z uvedeného vyplývá, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 2.10.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních předpisů“ (podle „ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000“, neboť rozsudek soudu prvního stupně bylo vydán dne 14.3.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), projednal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Při posouzení, zda okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12.2.1999 je platné, dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že jde o platný právní úkon. I když k tomu závěru dospěl na základě jiného právního posouzení věci, nemělo to vliv na vymezení práv a povinností účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že rozsudky soudů obou stupňů nebyla rozdílně deklarována práva a povinnosti v právních vztazích účastníků, je třeba rozsudek odvolacího soudu ve věci samé považovat z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Protože rozsudek odvolacího soudu není - jak uvedeno výše - rozsudkem měnícím, nemůže se uplatnit přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm a) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Dovolání nemůže být přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce v průběhu odvolacího řízení (před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu) nenavrhl, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatel ani netvrdí, že by jí rozsudek odvolacího soudu byl postižen.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí žádnou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a protože z hledisek uvedených v ustanoveních §238 a §239 o.s.ř. dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu