ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.764.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 764/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce T. spol. s r.o. proti žalovanému R. R., o 90.411,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 364/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. března 1999 č.j. 16 Co 90/99-25, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 90.411,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1.9.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný, který u něj pracoval od 17.3.1997 do 31.8.1997 jako prodejce vlastních výrobků firmy, převzal na základě dohody ze dne 17.3.1997 hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování. Při skončení pracovního poměru nevrátil žalobci všechny neprodané výrobky, čímž mu způsobil škodu ve výši 90.411,- Kč. Přestože byl pro tento skutek trestním příkazem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25.2.1998 č.j. 2 T 21/98-41 shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1,2 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, odmítá žalobci škodu nahradit.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 1.12.1998 č.j. 3 C 364/98-17 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 90.411,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 8.9.1997 do zaplacení, žalobu o zaplacení 26% úroku z prodlení z částky 90.411,- Kč od 1.9.1997 do 7.9.1997 zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 16.348,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 17.3.1997 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti a že jednáním žalovaného, které „naplnilo i znaky trestného činu zpronevěry“, vznikl schodek na svěřených hodnotách ve výši 90.411,- Kč. Protože žalovaný neprokázal, že by schodek vznikl alespoň z části bez jeho zavinění, dospěl k závěru, že za zjištěný schodek odpovídá.
Odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23.3.1999 č.j. 16 Co 90/99-25 podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 12.1.1999. Protože posledním dnem patnáctidenní lhůty k podání odvolání bylo 27.1.1999, avšak žalobce své odvolání podal osobně u soudu až dne 28.1.1999, stalo se tak až po uplynutí odvolací lhůty uvedené v ustanovení §204 odst. 1 věta první o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že mu odvolací soud „nesprávným postupem soudu odňal možnost jednat před odvolacím soudem“, neboť při zkoumání, zda odvolání bylo podáno včas, „nikterak nezjišťoval převzetí rozsudku soudu prvního stupně, kdo vlastně převzal obálku s doručenkou do vlastních rukou“. Uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně doručovaný prostřednictvím pošty na adresu jeho bydliště převzala dne 12.1.1999 jeho matka, která mu zásilku předala až dne 13.1.1999, „takže na rozsudku si poznačil doručení dne 13.1.1999“. Podle jeho názoru mu tudíž „pro tuto skutečnost rozsudek nebyl doposud doručen“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda usnesení odvolacího soudu trpí - jak uvádí dovolatel - vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se podmínek či postupu řízení) vyjadřuje závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečnosti, které vyšly najevo za řízení (v „průběhu řízení“). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde tedy jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování.
V návaznosti na změnu v textu ustanovení §237 písm. f) o.s.ř. provedenou zákonem č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů [nyní ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.], rozšířila tato novela občanského soudního řádu přípustnost dovolání na ta rozhodnutí odvolacího soudu, v jejichž důsledku řízení před odvolacím soudem končí bez meritorního projednání odvolání [srov. §238a odst. 1 písm. c) až f) o.s.ř.]. Kdyby mělo usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání způsobovat - jak uvádí dovolatelka - též vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (která sama o sobě zakládá přípustnost a současně důvodnost dovolání), bylo by ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. obsoletním (srov. např. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.10.1996 sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněném pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání podle ustanovení §218 odst. 1 o.s.ř. odmítnuto, tedy nelze chápat jako nesprávný postup soudu, jímž by mohla být účastníku odňata možnost jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].
Po zjištění, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a po doplnění dokazování k prokázání důvodu dovolání (§243a odst. 2 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud oprávněn a povinen odvolání odmítnout v případech, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §218 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Odvolání proti rozhodnutí soudu je podáno včas, bylo-li podáno do 15-ti dnů od jeho doručení (srov. §204 odst. 1 větu první o.s.ř.).
Jen řádné a předpisům vyhovující doručení rozhodnutí má ten důsledek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které je doručováno. Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou (srov. §158 odst. 2 větu první o.s.ř.). V případě písemností, které je třeba doručit do vlastních rukou, je vyloučeno náhradní doručení do rukou jiné osoby než adresáta (srov. §47 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě odvolací soud odvolání podané R. R. odmítl, neboť dospěl k závěru, že bylo podáno opožděně [§218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Tento závěr opřel o zjištění učiněná z údajů uvedených na doručence o doručení rozsudku soudu prvního stupně R. R.
Doručenka o doručení písemnosti soudu má povahu veřejné listiny. Platí proto (srov. §134 o.s.ř.), že doručenka potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, není-li prokázán opak. Účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), je povinen o tom nabídnout soudu důkazy a tímto způsobem svá tvrzení prokázat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18, roč. 1998, pod č. 127).
Žalovaný namítá, že rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne ze dne 1.12.1998 č.j. 3 C 364/98-17 mu dosud nebyl ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 o.s.ř. doručen, neboť zásilka obsahující tento rozsudek nebyla doručena do jeho vlastních rukou, nýbrž že ji dne 12.1.1999 převzala jeho matka, resp. - jak uvedl později - jeho tchyně. Vzhledem k tomu, že tím zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence o doručení rozsudku soudu prvního stupně, je v řízení povinen - jak vyplývá z výše uvedeného - pomocí důkazů svá tvrzení v tomto směru prokázat.
Žalobce své tvrzení, že zásilku obsahující rozsudek soudu prvního stupně převzala dne 12.1.1999 místo něj jeho matka, respektive tchyně, neprokázal. Při dovolacím jednání, které bylo k prokázání dovolacího důvodu nařízeno, bylo ze svědecké výpovědi poštovní doručovatelky H. K. před soudem prvního stupně zjištěno, že adresát R.R., který je jí osobně znám, předmětnou zásilku převzal osobně. Matka žalovaného H. R., která měla podle původního tvrzení žalovaného zásilku s rozsudkem soudu prvního stupně převzít, tuto skutečnost nejprve popřela; vypověděla, že doručenku o doručení předmětné zásilky „určitě nepodepsala ona“ a že se „rozhodně nejedná o její podpis“. V pozdějším „čestném prohlášení“ si oproti tomu „vzpomněla, že tuto korespondenci adresovanou jejímu synovi převzala ona osobně od poštovní doručovatelky“, avšak po předestření rozporů mezi její výpovědí a čestným prohlášením v další svědecké výpovědi uvedla, že doručenku „zřejmě nepodepisovala“. Tchyně žalovaného B. J. „s určitostí“ vyloučila, že by předmětnou zásilku určenou do vlastních rukou žalovaného přebírala. Provedení dalších důkazů, které by byly způsobilé vyvrátit zjištění stojící proti jeho tvrzení, že zásilku obsahující rozsudek soudu prvního stupně za něj převzala jiná osoba, žalovaný nenavrhl a z těchto důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel v řízení neprokázal nepravdivost na doručence uvedených údajů o doručení rozsudku soudu prvního stupně.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu