ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.832.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 832/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. N., proti žalovanému Městu H., Správě m. p., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 48 C 33/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2000 č.j. 16 Co 301/2000-85, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 14.10.1997 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce. Závažné porušení pracovní kázně žalovaný spatřoval v tom, že žalobce při výkonu práce strážníka městské policie \"zjistil v průběhu měsíce září 1997 pachatele krádeže jízdního kola\" a že \"místo řádného postupu dle §7 zák. 553/91 Sb. se rozhodl případ řešit dále sám ve spolupráci se strážníkem Správy m. p. A. V.\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že důvod k výpovědi by byl dán jedině tehdy, kdyby byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s plněním pracovních úkolů k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně šesti měsíců. Protože trestní řízení vedené proti němu nebylo dosud ukončeno, nemůže být výpověď z pracovního poměru platným právním úkonem.
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 20.5.1999 č.j. 48 C 33/98-36 ve znění usnesení ze dne 14.9.1999 č.j. 48 C 33/98-49 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.647,- Kč k rukám advokáta. Na základě výsledků dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se nedopustil porušení pracovní kázně. Podle ustanovení §7 zákona č. 553/1991 Sb. má totiž strážník, který je mimo pracovní dobu, povinnost vyrozumět nejbližší útvar policie jen tehdy, je-li páchán trestný čin nebo přestupek, kterým je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek. Protože v posuzované věci nešlo o případ, kde by bezprostředně došlo k trestnému činu nebo přestupku, kterým by byl ohrožen život, zdraví nebo majetek, neporušil žalobce jako strážník městské policie své pracovní povinnosti.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9.12.1999 č.j. 16 Co 395/99-54 rozsudek a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že po zjištění pachatele krádeže jízdního kola žalobce neměl povinnost hlásit tyto skutečnosti postupem podle ustanovení §7 odst.2 zákona č. 553/1991 Sb., neboť tehdy již nebyl bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek. Soud prvního stupně však \"přehlédl\", že žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru žalobci vytýká také to, že se \"rozhodl případ řešit dále sám ve spolupráci se strážníkem správy městské policie A. V.\", tedy že mu vytýká způsob jednání vůči pachateli krádeže jízdního kola, a že i toto jednání považuje za závažné porušení pracovní kázně. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení \"touto skutečností\" zabýval.
Okresní soud v Karviné poté rozsudkem ze dne 9.5.2000 č.j. 48 C 33/98-65 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 4.300,- Kč. Dospěl k závěru, že jednání žalobce spočívající v tom, že se \"rozhodl případ řešit dále sám ve spolupráci se strážníkem správy městské policie A. V.\", které bylo posléze kvalifikováno jako trestný čin, představuje závažné porušení pracovní kázně. Žalobce totiž nebyl oprávněn, aby sám případ řešil, a jeho jednání je \"neslučitelné se zařazením žalobce jako strážníka městské policie\" bez ohledu na to, zda \"k tomuto jednání přistoupil v pracovní době nebo mimo pracovní dobu\". Protože byly splněny i další předpoklady pro rozvázání pracovního poměru výpovědí, je výpověď z pracovního poměru ze dne 14.10.1997 platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7.9.2000 č.j. 16 Co 301/2000-85 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v jednání žalobce spočívajícím v tom, že se \"rozhodl případ řešit dále sám ve spolupráci se strážníkem správy městské policie A. V.\", je třeba spatřovat porušení pracovní kázně závažným způsobem. Námitku žalobce, že výklad obsahu dopisu ze dne 14.10.1997 je nepřípustnou změnou výpovědního důvodu, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že jde \"o zcela logické posouzení vytýkaného skutku s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu\".
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že soudy považovaly za důvod k výpovědi jednání, kterým žalovaný výpověď z pracovního poměru ze dne 14.10.1997 neodůvodnil. Žalobce byl sice rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7.4.1998 sp. zn. 10 T 15/98 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.6.1998 sp. zn. 5 To 323/98 odsouzen pro trestný čin vydírání podle §235 odst.1 tr. zák., přičemž skutek byl formulován tak, že \"(obžalovaní) dne 10.9.1997 v době kolem osmi hodin v H. Š., okr. K., na ul. O., v bytě č. 11, společně pod pohrůžkou fyzického násilí a újmy na zdraví vůči jeho osobě a členům jeho rodiny, nutili poškozeného M. K. k zaplacení finanční částky ve výši 15.000,- Kč jako náhrady za horské jízdní kolo jejich známé M. K., které měl poškozený údajně odcizit\". V tomto jeho jednání však důvod k výpovědi z pracovního poměru nespočíval a jeho \"rozhodnutí, že věc bude řešit sám\", není v rozporu s žádným zákonem. Žalobce považuje dovolání za přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že žalobce se účelově snaží zkreslit obsah popisu jeho jednání, pro které mu byla dána výpověď z pracovního poměru, a že odvolací soud věc posoudil správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; tímto rozsudkem soudu prvního stupně přitom bylo rozhodnuto ve věci jinak, než v jeho dřívějším rozsudku (rozsudku ze dne 20.5.1999 č.j. 48 C 33/98-36 ve znění usnesení ze dne 14.9.1999 č.j. 48 C 33/98-49), který byl odvolacím soudem zrušen.
Protože odvolací soud nevyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a žalobce návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinil (§239 odst. 2 o.s.ř.) a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být dovolání žalobce přípustné, jen jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším rozsudku proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Ze znění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popřípadě jiné jeho pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Ze srovnání právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného v usnesení ze dne 9.12.1999 č.j. 16 Co 395/99-54, s právními závěry soudu prvního stupně, vyslovenými v jeho zrušeném rozsudku ze dne ze dne 20.5.1999 č.j. 48 C 33/98-36 (ve znění usnesení ze dne 14.9.1999 č.j. 48 C 33/98-49), vyplývá, že odvolací soud po právní stránce neposuzoval věc (platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 14.10.1997) jinak, než soud prvního stupně (neaplikoval na právní vztah mezi účastníky jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak než soud prvního stupně). Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že se soud prvního stupně nezabýval celým jednáním, v němž žalovaný podle obsahu dopisu ze dne 14.10.1997 spatřoval závažné porušení pracovní kázně. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14.10.1997 je platným právním úkonem, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, potřebné k účelnému bránění jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu