ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.870.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 870/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. a.s., proti žalovaným 1) V. F., 2) Z., s.r.o., 3) Č. o. b., a.s., o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 38 Cm 425/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2001 č.j. 9 Cmo \"372/00-180\" (správně 372/2000-184), takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že smlouva o zřízení zástavního práva \"k nemovitostem - domu č.p. 20 se zastavěnou plochou parc. č. 43/1 o výměře 537 m2, ostatního stavebního objektu č.p. 16 se zastavěnou plochou parc. č. 39 o výměře 2.563 m2 a ostatního objektu parc. č. 2261 o výměře 13.083 m2, vše v katastrálním území K. v Hradci K., zapsaných v evidenci nemovitostí na LV č. 9803 u Katastrálního úřadu v H. K.\", uzavřená dne 19.6.1994 (správně dne 2.6.1994) mezi \"Č. o. b., a.s., hlavní pobočkou H. K., a V. F.“, je neplatná a že na \"těchto nemovitostech nevázne zástavní právo Č. o. b., a.s.\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 17.7.1992 uzavřel se žalovaným 1) smlouvu o nájmu provozní jednotky – A. E. v H. K. a o uzavření budoucí smlouvy kupní na tuto jednotku \"kromě st. p. 43/1 a domu, který se na ní nachází\". V dodatku č. 2 k této smlouvě, podepsaném dne 14.12.1993, se žalovaný zavázal, že věci, jež jsou předmětem smlouvy o budoucí smlouvě, \"nezatíží dluhy ani věcnými břemeny\"; přesto dne 2.6.1994 uzavřel se žalovanou 3) smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kterou \"pozemek parc.č. 43/1 - zastavěná plocha a na něm stojící dům čp. 20, pozemek parc. č. 39 - zastavěná plocha a na něm stojící ostatní stavební objekt čp. 16 a pozemek parc. č. 2261 - zastavěná plocha a na něm stojící ostatní stavební objekty v katastrálním území K., zapsané na listu vlastnictví č. 9803 u Katastrálního úřadu v H. K.\" zastavil k zajištění pohledávky žalované 3) ve výši 60.000.000,- Kč vůči obchodní společnosti U., s.r.o. Kupní smlouvou ze dne 26.9.1994 prodal žalovaný 1) nemovitosti zatížené zástavním právem žalobci a zavázal se ve lhůtě dvou měsíců od podpisu smlouvy \"zajistit výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí\". Tento svůj závazek však nesplnil a žalovaná 3) se nyní domáhá \"splacení závazku ze zástavní smlouvy\" na žalobci. Žalobce má za to, že žalovaný 1) zástavní smlouvu ze dne 2.6.1994 uzavřel v rozporu s dobrými mravy a že tato smlouva je ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatná.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20.1.2000 č.j. 38 Cm 425/98-136 žalobu o určení, že \"smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 12.6.1994 (správně 2.6.1994) mezi Č. o. b., a.s., pobočkou H. K. a V. F.\", zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalovanému 1) k rukám jeho zástupce 2.893,- Kč, žalovanému 2) k rukám jeho zástupce 2.580,- Kč a žalované 3) k rukám jejího zástupce 2.150,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že \"úkony žalovaného č. 1 nemohou činit a také nečiní smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem neplatnou\". Protože nebylo prokázáno, že by žalovaná 3) věděla o závazku žalovaného 1) nezatížit předmětné nemovitosti \"dluhy ani věcnými břemeny\", musí být \"práva žalované 3) chráněna\".
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6.2.2001 č.j. 9 Cmo \"372/00-180\" (správně 372/2000-184) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3) potvrdil, rozsudek ve výroku o náhradě nákladů mezi žalobcem a žalovaným 2) změnil tak, že žalobci se povinnost nahradit žalovanému 2) náklady řízení \"neukládá\", a rozhodl, že \"v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně se vypouští žalovaný 2)\"; současně rozhodl, že na náhradě nákladů odvolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému 1) 2.885,- Kč \"na účet\" jeho zástupce a žalované 3) 2.922,20 Kč \"na účet\" jejího zástupce. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 2.6.1994 není neplatná ani podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., neboť v ní byly smluvní strany, zastavované nemovitosti a zajišťovaná pohledávka dostatečně \"specifikovány\", ani pro rozpor s ustanovením §145 odst. 1 obč. zák., neboť žalobce není oprávněn dovolávat se její neplatnosti z důvodu \"případně chybějícího souhlasu manželky žalovaného 1)\". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že neplatnost smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 2.6.1994 nemůže způsobit okolnost, že žalovaný 1) uzavřením této smlouvy porušil své povinnosti ze smlouvy o nájmu a o uzavření budoucí smlouvy, kterou sjednal dne 17.7.1992 se žalobcem. Rozhodnutí o \"vypuštění žalovaného 2) ze záhlaví rozsudku\" a změnu rozsudku ve výroku o náhradě nákladů mezi žalobcem a žalovaným 2) odvolací soud odůvodnil tím, že \"ve skutečnosti byla žaloba podána pouze proti žalovanému 1)\" a Z., s.r.o. se nikdy nestal účastníkem řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání. Namítá, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 2.6.1994 obsahuje vady, které způsobují její neplatnost: žalovaná 3) je v ní označena názvem, pod kterým není zapsána v obchodním rejstříku a identifikačním číslem \"neexistujícího subjektu\", žalovaná 3) ji podepsala způsobem, který neodpovídá způsobu jednání za tuto právnickou osobu, uvedenému v obchodním rejstříku, a zajištěná pohledávka je v ní vymezena v rozporu s ustanovením §151b odst. 4 obč. zák. \"zcela neurčitě\". Žalobce zdůrazňuje, že ze znění smlouvy \"nevyplývá, že by předmětem zástavy měl být i pozemek p.č. 2261 o výměře 13.083 m2\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že \"je třeba zaujmout obecné stanovisko k podstatným náležitostem zástavní smlouvy\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal dovolání podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208 o.s.ř.); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů mezi žalobcem a žalovaným 1) a žalobcem a žalovanou 3) potvrzen, a kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) změněn. Rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že \"v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně se vypouští žalovaný č. 2\", žalobce - jak vyplývá z obsahu dovolání - nezpochybňuje.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání žalobce není přípustné ani proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
O náhradě nákladů řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. §167 odst.2 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zákon [srov. §238a odst.1 písm.a), část věty za středníkem o.s.ř.], nepřipouští. Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o usnesení ve věci samé. Protože dovolatel netvrdí a ani ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení z obsahu spisu nevyplývá, že by byly postiženy některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., nezakládá přípustnost dovolání ani ustanovení §237 o.s.ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, a §218 odst.1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným 1) a 3) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu