ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.903.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 903/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. B., proti žalovanému T. S. H. K., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 132/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2001 č.j. 25 Co 624/2000-100, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7.2.1994 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Závažné porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce \"násilně zasáhnul do vnitřního zařízení tachografu speciálního nákladního vozidla zn. LIAZ 110\", v důsledku čehož došlo \"ke zkreslení výkonu vozu a řidiče\". V dopise rovněž uvedl, že nejde o první porušení pracovní kázně žalobcem, neboť \"8. 11. 1993 s ním vedoucí dopravy projednával zanedbání základní péče o vozidlo\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že nelze jakýkoliv zásah do vnitřního zařízení tachografu pokládat za závažné porušení pracovní kázně \"tak, aby to vedlo k podání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce\", a popřel, že by do tachografu jakkoli zasahoval.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9.6.1995 č.j. 5 C 119/94-69 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce se \"dopustil porušení pracovních povinností tím, že násilím zasáhl do tachografu, a tím způsobil jeho poruchu\". Podle názoru soudu prvního stupně \"lze násilný zásah do tachografu hodnotit jako závažné porušení pracovní kázně; protože nebyly zjištěny jiné důvody neplatnosti výpovědi ze dne 7.2.1994, \"nezbylo, než návrh jako nedůvodný zamítnout\". Rozsudkem ze dne 20.1.1997 č.j. 5 C 119/94-81 ve znění usnesení ze dne 7.2.1997 č.j. 5 C 119/94-97b soud prvního stupně doplnil výrok svého rozsudku tak, že uložil žalobci \"nahradit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové 400,- Kč na státem zálohovaných nákladech řízení\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7.3.1997 č.j. 15 Co 616/95-101 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že \"výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 7.2.1994 pro závažné porušení pracovní kázně dle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce je neplatná\"; žalovanému současně uložil, aby \"nahradil žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 500,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 500,- Kč\" a aby \"nahradil České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové náklady řízení 400,- Kč\". Ve věci samé se ztotožnil se \"závěry soudu prvního stupně v tom, že tachograf poškodil žalobce\". Podle názoru odvolacího soudu však jednání žalobce \"nelze považovat za závažné porušení pracovní kázně dle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce\". Odvolací soud vycházel při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně ze znaleckého posudku a výpovědi znalce ing. J. a \"přihlédl k tomu, že z časového zpracování zápisů o provozu vozidla vůči skutečnému vykonanému časovému stavu neměl žalobce žádný prospěch a nemělo to vliv ani na jeho finanční hodnocení\". K výši škody na tachografu odvolací soud nepřihlížel, \"neboť ho žalovaný nedal opravit\".
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 13.8.1998 č.j. 2 Cdon 1142/97-111 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že při úvaze, s jakou intenzitou žalobce porušil pracovní kázeň, nevzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, neboť nepřihlédl zejména k osobě žalobce a jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k výši škody a k důsledkům, které pro žalovaného mělo porušení tachografu násilným zásahem žalobce.
Krajský soud v Hradci Králové poté usnesením ze dne 7.4.1999 č.j. 21 Co 191/98-122 rozsudek soudu prvního stupně \"ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení\" zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že k objasnění všech rozhodných skutečností je třeba ve věci provést další dokazování. Soudu prvního stupně uložil, aby pomocí dalších důkazů zjistil, kdy k tvrzenému porušení pracovní kázně žalobcem došlo a zda žalobce skutečně násilně zasáhl do vnitřního zařízení tachografu. Pro případ, že soud prvního stupně dovodí, že žalobce porušil způsobem uvedeným v dopise ze dne 7.2.1994 pracovní kázeň, odvolací soud mu uložil, aby zvážil, zda se jednalo o závažné porušení pracovní kázně, a aby přitom postupoval podle právního názoru vyjádřeného v rozsudku dovolacího soudu.
Po provedení dalších důkazů Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20.4.2000 č.j. 15 C 132/99-82 ve znění usnesení ze dne 31.5.2000 č.j. 15 C 132/99-86 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.000,- Kč a že \"Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, které hradila\". Provedenými důkazy bylo podle názoru soudu prvního stupně prokázáno, že tachograf \"speciálního nákladního vozidla zn. LIAZ 110\" byl poškozen \"násilným a úmyslným zásahem\", že k poškození tachografu došlo v době po \"vyjmutí kotoučku\" dne 18.10.1993 a před \"vložením kotoučku\" dne 19.10.1993 a že tachograf uvedeným způsobem poškodil žalobce. Protože jednání žalobce představuje závažné porušení pracovní kázně, je výpověď z pracovního poměru platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.3.2001 č.j. 25 Co 624/2000-100 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci a že správně posoudil rovněž intenzitu porušení pracovní kázně žalobcem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že se tvrzeného porušení pracovní kázně nedopustil a že soudy obou stupňů vyhodnotily provedené důkazy \"v jeho neprospěch\". Soudy zejména nevzaly v úvahu jeho tvrzení, že pro poškození tachografu neměl potřebné znalosti a ani jakýkoliv motiv a že nebylo spolehlivě zjištěno, kdo tachograf poškodil, a poukazuje na to, že \"neměl přístup po dobu celého dosavadního řízení k jednomu z důkazů, totiž k fotokopiím předmětných tachografů\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) Občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to proto, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 20.4.2000 č.j. 15 C 132/99-82 ve znění usnesení ze dne 31.5.2000 č.j. 15 C 132/99-86 rozhodl ve věci samé stejně jako ve svém rozsudku ze dne 9.6.1995 č.j. 5 C 119/94-69 ve znění rozsudku ze dne 20.1.1997 č.j. 5 C 119/94-81 a usnesení ze dne 7.2.1997 č.j. 5 C 119/94-97b, který byl odvolacím soudem (jeho usnesením ze dne 7.4.1999 č.j. 21 Co 191/98-122) zrušen. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému, dovoláním napadenému, rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za situace, kdy dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu