ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1200.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1200/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) B. N., 2) H. P., 3) V. K., 4) L. F., 5) J. B., 6) J. T., 7) J. T., 8) M. T., 9) V. J., 10) M. Z., při zastoupení žalovaných 6) – 10) advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 16 C 747/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2001, č. j. 10 Co 1171/2000-450, ve znění opravného usnesení ze dne 8. června 2001, č. j. 10 Co 1171/2000-456, a ze dne 25. března 2002, č. j. 10 Co 1171/2000-493, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2001, č. j. 10 Co 1171/2000-450, ve znění opravných usnesení ze dne 8. června 2001, č. j. 10 Co 1171/2000-456, a ze dne 25. března 2002, č. j. 10 Co 1171/2000- 493, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. února 2000, č. j. 16 C 747/94-406, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že „ke dni, který předcházel dni úmrtí pana J. S., staršího, byly v žalobě specifikované pozemky v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů J. a M. S., a rozhodnuto o nákladech řízení.“ Dále rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Proti tomuto potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) tohoto novelizovaného občanského soudního řádu, tj. nesprávné právní posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ”).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je vždy přípustné, jestliže řízení trpí vadami taxativně vypočtenými v §237 odst. 1 OSŘ (s výjimkou rozsudků uvedených v odst. 2), které způsobují tzv. zmatečnost rozhodnutí (řízení). K takovým vadám přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti, tedy i když nebyly v dovolání uplatněny. V posuzovaném případě dovolatelka takovéto vady nenamítala a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává.
Je-li dovoláním napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu, zbývá posoudit jeho přípustnost z pohledu ustanovení §238 a §239 OSŘ
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ pouze za podmínky, že byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (s výjimkou rozsudků uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení). O takový případ v dané věci nejde.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud (na návrh nebo i bez návrhu stran) ve výroku rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 OSŘ). Takový výrok však rozsudek odvolacího soudu neobsahuje.
Ani podle §239 odst. 2 OSŘ přípustnost dovolání nepřichází v úvahu. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně totiž nenavrhla, aby odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil.
Za situace, kdy nelze dovodit přípustnost dovolání podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout [§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ], aniž se mohl věcně zabývat jejich dovolacími námitkami tak, jak byly v dovolání uplatněny.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vyplývá z toho, že žalovaní byli úspěšní a příslušela by jim proto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náhrada těchto nákladů. Žádné náklady jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu