ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1595.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1595/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) A. F. n. O., zastoupeného advokátem, B) České republiky – Okresního úřadu ve F. – M., a C) S. t. s. a č. Č. r., zastoupeného JUDr. V. Š., proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o určení neexistence vlastnického práva a o určení existence vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 18 C 199/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 9 Co 742/2000-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci A) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. S.
III. Ve vztahu mezi žalobci B) a C) a žalovaným, nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2000, č. j. 18 C 199/97-117, určil, „že odpůrce J. H., není vlastníkem pozemků, které jsou v katastru nemovitostí pro obec F. n. O. a k. ú. L. na LV č. 248 ve zjednodušené evidenci vedeny jako parcela č. 1463/1 o výměře 565 m2 a jako díl 1 parcely č. 578/2 o výměře 10.065 m2“. Dále určil, „že vlastnické vztahy k nemovitostem, které jsou v katastru nemovitostí pro obec F. n. O. a k. ú. L. na LV č. 248 ve zjednodušené evidenci vedeny jako parcela č. 1463/1 o výměře 565 m2 a jako díl 1 parc. č. 578/2 o výměře 10.065 m2, jsou takové, že Česká republika je vlastníkem parcely č. 1463/1 o výměře 565 m2 a té části dílu 1 parc. č. 578/2, která je v geometrickém plánu bývalého Střediska geodézie ve F. – M. č. zakázky 003-916-47/4 označena jako díl p2 o výměře 9.747 m2; vlastníkem zbývající části dílu 1 parc. č. 578/2 o výměře 318 m2 je S. t. s. a č. Č. r. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím ONV ve F. – M., finančního odboru, z 29. 5. 1965, č. j. Fin 72/6-234/65, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. přešly dnem právní moci tohoto rozhodnutí do vlastnictví Československého státu – do správy Ústředního výboru S. P. pozemky, a to část parc. č. 1463/1 – cesta o výměře 565 m2 a část parc. č. 578/2 – role o výměře 9 747 m2, zapsané ve vložce č. 202 pozemkové knihy pro kat. úz. L, vlastnicky patřící J. a M. S., každému v rozsahu id. jedné poloviny. Pozemky přešly do vlastnictví státu za účelem jejich užívání pro letiště ve F. n. O. Tento převod pozemků nebyl v evidenci nemovitostí zaevidován. Geometrický plánem č. 003-916-47/4 byl díl 1 parc. č. 578/2 o výměře 9 747 m2 označen jako díl p2. Další část této parcely o výměře 318 m2 byla odměřena geometrickým plánem č. 703-915-106/68. Kupní smlouvou ze 14. 4. 1971 prodali manželé S. Ústřednímu výboru S. ČSR v P. část parc. č. 578/2 o výměře 10 065 m2 v kat. úz. L., označenou v geometrickém plánu č. 703-915-106/68 písmenem F. Ani tato změna ve vlastnictví nebyla v evidenci nemovitostí vyznačena. Podle soudu prvního stupně touto kupní smlouvou mohla do vlastnictví Ústředního výboru S. přejít pouze část parc. č. 578/2 o výměře 318 m2, neboť vlastníkem téže parcely o výměře 9 747 m2 byl již Československý stát na základě rozhodnutí z 29. 5. 1965. Odstupní smlouvou z 30. 8. 1978 manželé S. odstoupili svým dcerám Z. S. a J. T. mimo jiné pozemek parc. č. 578/2 – role o výměře 4 656 m2. Ohledně zbytku původní parc. č. 578/2 a celé parc. č. 1463/1 prohlásili, že je prodali S. ve F. n. O. pro letiště. Pozemky prodané S. byly sloučeny do parc. č. 343/2 v kat. úz. L. Kupní smlouvou z 29. 4. 1983 Z. S. a J. T., provdaná G., prodaly žalovanému nemovitosti zapsané na LV č. 248 pro kat. úz. L. s tím, že pozemky parc. č. 578/2 – role a parc. č. 1463/1 – pastva jsou v bezplatném užívání JZD. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci mají věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem na požadovaném určení a dovodil, že pokud Z. S. a J. G. převedly na žalovaného vlastnictví k pozemkům parc. č. 1463/1 o výměře 565 m2 a parc. č. 578/2 o výměře 10 065 m2, šlo o nicotný právní úkon a žalovaný tedy nemohl k těmto pozemkům nabýt vlastnické právo a zápis jeho vlastnického práva v evidenci nemovitostí byl chybným zápisem. Sporné pozemky byly podle geometrického plánu č. 703-915-106/68 rozhodnutím ONV ve F. – M. z 26.8.1969, č. j. VHZL-ZEN 2961/69-KAR, vyňaty ze zemědělského půdního fondu, takže na daný případ nelze použít §28b odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný nemohl nabýt vlastnictví ke sporným pozemkům ani vydržením.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, v němž mimo jiné namítal, že zcela bylo opomenuto, že pozemky nabyl v dobré víře. Příčinou toho, proč v „době totality nemohl provést vydržení“ byl „rudý teror“. Kdyby se choval jako vlastník, „byl by zavřen či jinak nespravedlivě pronásledován“. Podle žalovaného to „je obdoba, jakoby na stalinských kolchozech někdo uplatňoval právo držby, pak by skončil na gulagu“. Jediným účelem zrušení pozemkových knih a zápisu do pozemkové knihy jako předpokladu přechodu vlastnictví bylo, „aby vládnoucí komunisté lépe okrádali občany této země“. Vyslovil názor, „že stejně jako při posuzování platnosti norimberských rasových zákonů musí být posuzována absence podrobné právní úpravy, jestliže se nemohl ten, kdo se považoval za vlastníka v dobré víře, držet věc v době před r. 1989 z důvodu komunistického teroru“. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 9 Co 742/2000-214, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení, že žalovaný není vlastníkem určitých pozemků, změnil tak, že zamítl žalobu, aby soud určil, že žalovaný není vlastníkem pozemků, které jsou v katastru nemovitostí pro obec F. n. O. a kat. úz. L. na LV č. 248 ve zjednodušené evidenci vedeny jako parc. č. 1463/1 o výměře 565 m2 a jako díl 1 parc. č. 578/2 o výměře 10 065 m2. Ve výroku o určení vlastnického práva České republiky a S. t. s. a č. ČR rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dále zjistil z rozhodnutí Úřadu p. c. l. z 20. 1. 1999 a rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR z 20.5.1999, že letiště ve F. n. O. se nachází mimo jiné na sporných pozemcích parc. č. 1463/1 a parc. č. 578/2 v kat. úz. L., které tvoří součást travnaté plochy letiště (vzletové a přistávací dráhy). Existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a to i ve vztahu k žalobci a), odvolací soud shledal pouze v případě pozitivního určení, tj. pokud se žalobci domáhali určení, že vlastníky sporných pozemků jsou žalobci B) a C), a v tomto rozsahu považoval žalobu za oprávněnou. Dospěl k závěru, že v daném případě nelze aplikovat zákon č. 229/1991 Sb., protože to vylučuje sám zákon v §1 odst. 1 písm. a). Sporné pozemky v době odnětí státem na základě rozhodnutí z 29. 5. 1965 nebyly součástí zemědělského půdního fondu. Od 27. 3. 1953, kdy byl schválen provoz letiště, popř. od 31.8.1955, kdy byla kolaudována úprava provozní plochy letiště, byly sporné pozemky součástí letiště, nepředstavovaly podle zákona č. 48/1959 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, obhospodařovanou zemědělskou půdu, ani půdu, která by měla být zemědělsky obhospodařována, ani pozemky nepostradatelné pro zemědělské obhospodařování. Rozhodnutí o vynětí sporných pozemků ze zemědělské půdy z 26. 8. 1969 nemohlo tedy pro tuto věc vyvolat žádné relevantní právní účinky. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně týkajícími se úvah o vydržení vlastnictví ke sporným pozemkům s tím, že nebyly naplněny podmínky vydržení ani podle §134 ObčZ. Kupní smlouva z 26. 4. 1983 je v části týkající se převodu sporných pozemků neplatná a nepředstavuje dostatečný právní důvod k nabytí vlastnictví žalovaným. Vlastnické právo žalovanému nikdy nepříslušelo ani nepřísluší. Pokud se žalovaný v odvolání zmínil „o tzv. norimberských zákonech, dospěl tak podle názoru odvolacího soudu zcela zřetelně daleko za hranici toho, co lze považovat za z lidského hlediska přijatelnou a slušnou odvolací argumentaci“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci [§237 odst. 1 písm. g), §241 odst. 3 písm. a) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. dále „OSŘ“], a dále (podle obsahu dovolání) také z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když mu postupem soudu byla odňata odvolací instance (pro „značné množství protiústavně opominutých argumentů, které žalovaný uplatnil a soud se choval jakoby vůbec neexistovaly“), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ]. Podjatost členů senátu odvolacího soudu spatřuje v tom, že odvolací soud aplikoval vládní nařízení č. 15/1959 Sb. a neposoudil jeho soulad se zákonem, čímž porušil Čl. 2 odst. 3, Čl. 4 a Čl. 95 Ústavy České republiky a Čl. 1 a Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud se v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvádí, že při určité části použité argumentace dospěl žalovaný „zřetelně daleko za hranicí toho, co lze považovat za z lidského hlediska přijatelnou a slušnou odvolací argumentaci“, pak zde JUDr. J. H. projevuje proti zástupci žalovaného „nepřípustné osobní averze“. Vládní nařízení č. 15/1959 Sb. žalovaný považuje za předpis, který byl v rozporu se zákony i v době svého vydání v roce 1959, stát proto nemohl na jeho základě nabýt vlastnictví ke sporným pozemkům a právní závěry odvolacího soudu nejsou správné. V dovolání se dále podrobně zabývá rozporem vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a souvisejících předpisů se zákonem a se základními právy a svobodami. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce A) navrhl odmítnutí dovolání. Způsob argumentace žalovaného, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci, nemůže odůvodnit závěr, že by řízení trpělo vadou podle §237 odst. 1 písm. g) OSŘ. I když žalovaný výslovně neuvádí, že by v řízení došlo k vadě podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ, poukázal na to, že žalovaný své námitky uplatnil několika rozsáhlými podáními, doplněnými přednesem zástupce při odvolacím jednání, ve svých procesních právech nebyl žádným způsobem zkrácen, odvolací soud se s argumenty žalovaného vypořádal a i kdyby některý pominul, nelze vyvodit závěr, že by žalovanému nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o určení, že žalovaný není vlastníkem pozemků, z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na takovém negativním určení. Dovolání proti potvrzujícímu výroku by bylo přípustné jen podle §239 odst. 1 a 2 OSŘ. Rozsudek odvolacího soudu výrok o připuštění dovolání neobsahuje a žalovaný návrh na připuštění dovolání neučinil. Za dané situace považoval za nadbytečné blíže se zabývat obsahovou stránkou dovolání.
Žalobci b) a c) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, nejprve zkoumal, zda dovolání podala osoba oprávněná a zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání může podat jen ten účastník řízení (§240 odst. 1 OSŘ), kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. K tomu srov. rozhodnutí publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 20, ročník 1993.
Měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaný není vlastníkem blíže označených pozemků, nebylo vyhověno žalobcům a žalovanému žádná újma nevznikla. Proto pokud žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku, nelze v daném rozsahu na dovolání pohlížet jinak, než jako na dovolání podané osobou neoprávněnou [§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b) OSŘ].
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravují ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) a §239 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Žalovaný namítal, že došlo k vadě řízení podle §237 odst. 1 písm. g) OSŘ, která je mimo jiné dána, jestliže rozhodoval vyloučený soudce. Za takového považoval všechny členy odvolacího senátu – JUDr. J. H., JUDr. I. K. a JUDr. J. S.
Podle §14 odst. 1 OSŘ jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Podjatost všech členů odvolacího senátu, jak již uvedeno výše, žalovaný spatřuje v tom, že odvolací soud aplikoval vládní nařízení č. 15/1959 Sb. a neposoudil jeho soulad se zákonem, čímž porušil příslušné články Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Podjatost JUDr. J. H. dále z důvodu, že vůči zástupci žalovaného projevuje „nepřípustné osobní averze“, což dovozuje, jak uvádí v dovolání, z odůvodnění rozsudku. Tvrzené důvody podjatosti členů senátu se týkají vlastního rozhodnutí ve věci – právního posouzení věci, které samy o sobě nemohou svědčit pro závěr, že rozhodovali vyloučení soudci. Pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že při určité části použité argumentace dospěl žalovaný „zřetelně daleko za hranicí toho, co lze považovat za z lidského hlediska přijatelnou a slušnou odvolací argumentaci“, pak odvolací soud takto vyjádřil nepřiměřenost odvolací argumentace žalovaného, když souvislost daného případu s rasovými zákony hitlerovského Německa se nenabízí a je zjevně nadnesená. Z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by podjatost soudců – členů odvolacího senátu založily.
Protože ani jiné vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ nebyly zjištěny, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle tohoto ustanovení přípustné.
Přípustnost dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu nelze opřít o ustanovení §238 odst. 1 písm. b), ani o §239 OSŘ, neboť nejde o situaci vyplývající z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, a podmínky stanovené v §239 OSŘ daná věc rovněž nesplňuje. Odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal.
S ohledem na uvedené dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ dovolání jako podané někým, kdo k dovolání není oprávněn, a jako nepřípustné odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházejí z neúspěšnosti žalovaného a z toho, že úspěšnému žalobci A) náklady řízení vznikly a úspěšným žalobcům B) a C) nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalobci A) představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce A) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu