ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.174.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 174/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. P., zastoupeného advokátem, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 184/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. září 2001, č. j. 6 Co 1481/2001-76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. září 2001, č. j. 6 Co 1481/2001-76, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. května 2001, č. j. 7 C 184/2000-57, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. května 2001, č. j. 7 C 184/2000-57, pod bodem I. výroku určil, „že vlastníkem pozemkových parcel č. 555 o výměře 20 m2 zastavěné plochy, č. 2979/5 o výměře 306 m2 ostatní plochy – jiné plochy, č. 2979/15 o výměře 34 m2 ostatní plochy – jiné plochy, jak jsou zapsány na LV č. 132 pro obec K. Ú., k. ú. K. Ú., je žalobce“. Pod bodem II. výroku zamítl vzájemný návrh žalované, aby soud určil, že vlastníkem označených pozemků je žalovaná, a pod bodem III. výroku rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že sporné pozemkové parcely vznikly oddělením od pozemkové parcely č. 2979, kterou právní předchůdci žalované K. a A. Š. prohlášením z 29. 7. 1964 bezúplatně převedli do vlastnictví státu. Rozhodnutím z 24. 10. 1966 rozhodl finanční odbor ONV v Č., že vlastnictví pozemků nabídnutých manžely Š. přechází do státního socialistického vlastnictví. Rozhodnutím téhož odboru z 24. 5. 1968 byla žalobci a jeho bývalé manželce přidělena do osobního užívání pozemková parcela č. 2979/5 stavební plocha o výměře 325 m2 v kat. úz. K. Ú. a 11. 6. 1968 byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku, která byla registrována státním notářstvím. Žalobce na označeném pozemku postavil rekreační chatu. Rozsudkem soudu prvního stupně z 8. 3. 1997, č. j. 7 C 58/74-106, byla chata přikázána do výhradního vlastnictví žalobci s tím, že se stává výhradním uživatelem pozemkové parcely č. 2979/5. O tom, že k pozemkové parcele č. 2979/5 je v katastru nemovitostí duplicitní zápis, se dověděl v roce 1997 v souvislosti s darováním chaty dceři. Sporné pozemky jsou zapsány jako součást pozemkové parcely 2979 na LV č. 232 pro kat. úz. a obec K. Ú. ve prospěch žalované. Soud prvního stupně dovodil, že bezúplatný převod pozemků manžely Š. prohlášením z 29. 7. 1964 do vlastnictví státu byl absolutně neplatným právním úkonem s ohledem na nedostatečnou určitost a skutečnost, že nebyla dodržena platná právní úprava z roku 1964, kdy „projev vůle účastníků darovat pozemkové parcely státu mohl být učiněn pouze v písemné formě a na téže listině“. Manželé Š. tak své vlastnické právo k pozemkové parcele č. 2979 (dříve č. 345) nepozbyli. Jestliže se stát choval ke sporným pozemkům jako vlastník bez právního důvodu, byly neplatnými právními úkony i rozhodnutí o přidělení pozemku žalobci a jeho bývalé manželce a dohoda o zřízení práva společného užívání pozemku. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce sporné pozemky užíval v dobré víře nepřetržitě od roku 1968 a s ohledem na §130 a §134 ObčZ nejpozději k 1. 4. 1994 nabyl vlastnické právo k těmto pozemkům vydržením.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. září 2001, č. j. 6 Co 1481/2001-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolatelka zpochybnila pouze závěr soudu prvního stupně, že žalobce vydržel vlastnické právo ke sporným pozemkům. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právními závěry, týkajícími se neplatnosti bezúplatného převodu pozemků na stát manžely Š., rozhodnutí o přidělení pozemku žalobci a jeho bývalé manželce a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku. Za správný považoval i závěr, že žalobce vydržel vlastnické právo ke sporným pozemkům. Podle odvolacího soudu „žalobce se oprávněně domníval, že mu vykonávané právo osobního užívání pozemku patří, ačkoliv ve skutečnosti tomu nebylo právě proto, že dohoda o zřízení práva osobního užívání byla neplatným právním úkonem“. Žalobce byl oprávněným držitelem a proto si mohl započíst dobu, po kterou měl pozemek v držbě před 1. 1. 1992. Na tom nic nemění, že po 1. 1. 1992 vznikl nový vlastnický právní vztah.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm.b) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobkyně má po právní stránce zásadní význam, protože otázka oprávněnosti držby ve vztahu k vydržení je odvolacím soudem rozhodována rozdílně a soudem dovolacím řešena není. Mimo jiné namítá, že se žalobce chopil držby na základě dohody o zřízení práva osobního užívání, byť neplatné. Držby se ujal v rozsahu a účelu zřízeného práva osobního užívání a proto se nemohl domnívat, že mu k pozemkům svědčí vlastnictví. Mohl se pouze domnívat, že pozemky užívá z titulu a v rozsahu zřízeného práva osobního užívání. Protože dobrá víra se musí vztahovat k právu, které má být vydrženo, nelze učinit závěr, že žalobce byl oprávněným držitelem po dobu stanovenou zákonem a že vlastnictví k pozemkům vydržel. Podle žalované nelze slučovat institut osobního užívání s vlastnictvím, neboť šlo od dva různé právní instituty. Soudy rovněž nerespektovaly prioritu práva, které vzniklo jako první. Žalovaná nabyla vlastnické právo k pozemkům dědictvím po matce, která pozemky spoluvlastnila nepřerušeně od roku 1938. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s tím, že projednávaná problematika nemá zásadní právní význam, neboť je vyřešena stávající judikaturou. Ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 OSŘ dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání přípustné není, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku ze 4. 10. 2000, č. j. 7 C 184/2000-23.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 OSŘ, neboť odvolací soud řešil právní otázku předpokladu vydržení v rozporu s hmotným právem, jak bude dále rozvedeno.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Podle §134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125 ObčZ). Podle §868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.
Podle §135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let. A nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedené v §200. Podle §507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v §135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu §132a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje – srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986, str. 428. Vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým tak vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi.
Žalobce užíval sporné pozemky na základě rozhodnutí o přidělení pozemku parc. č. 2979/5 v kat. úz. K. Ú. do osobního užívání z 24. 5. 1968 a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku z 11. 6. 1968, které byly neúčinnými právními akty, a to od roku 1968. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem okolnostem mohl být žalobce toliko v dobré víře, že sporný pozemek užívá z titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům podle §135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. žalobcem k 1. 4. 1984, protože nenakládal s pozemkem jako s pozemkem, který mu vlastnicky patří. S ohledem na shora uvedené proto nemohl být považován za oprávněného držitele. Tento stav trval k l. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., kdy podle §872 odst. 1 ObčZ právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Právo osobního užívání pozemku parc. č. 2979/5 však žalobci platně nevzniklo a proto nemohl vlastnictví nabýt ani ze zákona.
Žalobce nemohl vydržet vlastnické právo ke sporným pozemkům ani podle §134 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. I kdyby byl přesvědčen, že právo osobního užívání pozemku mu platně vzniklo a transformovalo se na právo vlastnické, pak od 1. 1. 1991 do roku 1997, kdy se žalobce dověděl o duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, nemohl být nadále v dobré víře, že mu sporné pozemky vlastnicky patří. Stanovená desetiletá doba podmiňující vydržení tak neuplynula.
Pokud tedy v dané věci odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, řešil ve věci zásadní právní otázku v rozporu s hmotným právem (§134 odst. 1 ObčZ v platném znění) a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod, upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je dán. Dovolací soud proto podle §243b odst. 3 OSŘ zrušil rozsudky soudů obou stupňů, neboť důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu