ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1894.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1894/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) R. K., 2) A. R., a 3) L. R., zastoupeným advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 120/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 7. května 2002, č. j. 35 Co 115/2002-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. prosince 2001, č. j. 5 C 120/99-85, Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků „k domu čp. 4412 objekt bydlení na stp. 1357/55 se stp. 1357/55 zastavěná plocha o vým. 173 m2 a pp. 1357/20 ostatní plocha - staveniště o vým. 416 m2, zaps. na LV 6796 pro obec J. n. N., k. ú. M. n. N.“, tyto nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných tak, že žalované 1) přikázal vzhledem k celku spoluvlastnický podíl ve výši 4/12 a žalovaným 2) a 3) do jejich společného jmění vzhledem k celku spoluvlastnický podíl ve výši 8/12, žalované 1) uložil, aby zaplatila žalobci částku 333.333,50 Kč a žalovaným 2) a 3), aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 666.666,50 Kč, vždy do tří měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že nemovitosti nelze reálně rozdělit ani po vynaložení značných nákladů a že pro zamítnutí žaloby podle §142 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) nejsou dány důvody. Je tedy na místě přikázat nemovitosti za přiměřenou náhradu do spoluvlastnictví žalovaných, kteří je užívají a bydlí v nich, a to s ohledem na výši původních spoluvlastnických podílů žalovaných právě shora uvedeným způsobem. Výši přiměřené náhrady opřel soud prvního stupně o závěry znaleckého posudku a tříměsíční lhůtu k jejímu zaplacení považoval za postačující k tomu, aby si žalovaní obstarali prostředky formou půjčky či úvěru.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. května 2002, č. j. 35 Co 115/2002-108, potvrdil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví, ve výrocích o jeho vypořádání jej změnil tím způsobem, že nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných tak, že žalovaná 1) bude vlastnit jednu ideální polovinu a žalovaní 2) a 3) ve společném jmění také jednu ideální polovinu nemovitostí a že žalované 1) uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 1.011.300,- Kč do 5 let od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem o nutnosti zrušení podílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu, o nemožnosti reálného dělení nemovitostí a o tom, že nejsou dány důvody k postupu podle §142 odst. 2 ObčZ. Při vypořádání spoluvlastnictví přikázáním za náhradu však přihlédl ke stanovisku žalovaných 2) a 3), že si nepřejí rozšiřovat rozsah svého vlastnictví, a s ohledem na jejich věk a zdravotní stav vyslovil názor, že není namístě zatížit je vysokou platební povinností. Proto přikázal nemovitosti do spoluvlastnictví žalovaných tak, jak jsou reálně užívány, tedy čtvrtinový podíl žalobce přikázal žalované 1). Ta je pak povinna zaplatit mu jednu čtvrtinu zjištěné tržní ceny nemovitostí, tedy 1.011.300,- Kč, k čemuž jí byla podle §160 odst. 1 OSŘ stanovena delší lhůta „zejména s ohledem na zájem nezletilých dětí žalobce a žalované 1), které jsou v její péči a na jejichž životní úrovni by se vypořádávání vztahů mezi rodiči nemělo zásadním způsobem projevit“. Odvolací soud považoval za podstatné též to, že žalovaná 1) „od doby, kdy nastoupila po mateřské dovolené do zaměstnání, pracuje pouze na zkrácený pracovní úvazek (tehdy z důvodu péče o syna ve věku tři a půl roku) a ačkoli by již mohla pracovat na plný úvazek, nemůže takové zaměstnání sehnat. S ohledem na nízký příjem cca 4.000,- Kč měsíčně je vyloučeno poskytnutí úvěru“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že jím napadá výrok II. o změně rozsudku soudu prvního stupně ohledně způsobu vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví, výrok III., jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované 1) zaplatit mu vypořádací částku ve lhůtě 5 roků od právní moci rozsudku, a ve výroku IV. o nákladech řízení. Přípustnost dovolání dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, které spatřoval v nesprávné aplikaci §142 odst. 1 ObčZ a především §160 odst. 1 OSŘ. Odvolací soud měl podle žalobce zachovat dosavadní stav podílového spoluvlastnictví a ponechat větší spoluvlastnický podíl žalovaným 2) a 3), tedy tak, jak to učinil soud prvního stupně. V důsledku změny rozsudku byla nesprávně uložena povinnost k zaplacení vypořádací částky jen žalované 1), ač její rozdělení mezi spoluvlastníky rovným dílem by zaručilo, že budou schopni ji uhradit. Stanovením pětileté lhůty počítané od právní moci rozsudku ke splnění platební povinnosti žalované 1) pak byl žalobce zkrácen na svých právech, když zájmy nezletilých dětí zmíněné odvolacím soudem nelze ztotožňovat s jeho nárokem na zaplacení vypořádací částky a nic takového neplyne ani z §142 ObčZ. Proto by měly být napadené výroky zrušeny a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z §242 odst. 1, odst. 2 písm. d) OSŘ a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že splňuje náležitosti uvedené v §241 a §241a odst. 1 OSŘ a že se opírá o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalobce netvrdí, že je řízení postiženo vadami uvedenými v §242 odst. 3 větě druhé OSŘ a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá. Proto byl rozsudek dovolacího soudu přezkoumáván jen z hlediska tvrzeného nesprávného právního posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §142 odst. 1 věty třetí ObčZ není-li rozdělení věci (míněno v podílovém spoluvlastnictví) dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Není pochyb o tom, že uvedená právní norma na souzenou věc dopadá, a tak postupoval-li odvolací soud podle ní, nejde o případ, kdy byl použit nesprávný právní předpis. Citované ustanovení, zejména dovětek „přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita“, patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (obdobně viz rozsudek dovolacího soudu z 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 6/2001 nebo jeho rozsudek z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud tedy odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaní 2) a 3) nemají o rozšíření svého spoluvlastnického podílu zájem, a ve skutečnosti (která byla v řízení nesporná), že žalovaná 1) s dětmi narozenými z jejího manželství s žalobcem užívá předmětné nemovitosti v rozsahu nejméně polovičním, spatřoval naplnění zásady účelného využití věci, nemůže být jeho rozhodnutí nesprávným výkladem právního předpisu. Pak ovšem z hlediska §142 odst. 1 ObčZ není dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ naplněn.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ zakládá přípustnost dovolání jen proti takovým rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Výrok o lhůtě k plnění, jehož správnost žalobce rovněž zpochybňuje, jakkoli je obsažen v rozhodnutí, které má formu rozsudku, je výrokem vedlejším, který má povahu usnesení, a nelze jej proto pokládat za rozhodnutí ve věci samé. Jde samozřejmě o výrok, který je [ve smyslu §242 odst. 2 písm. b) OSŘ] závislý na výroku ve věci samé, ovšem to neznamená, že by dovolací soud byl oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost. Propojení tohoto výroku odvolacího soudu s výrokem, proti němuž je dovolání přípustné, se při rozhodování o dovolání projeví v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje §242 odst. 2 OSŘ (srov. již citované R 27/1999). Z toho ovšem pro tuto věc vyplývá, že nejsou-li dány důvody pro zrušení výroku, jímž bylo vypořádáno zrušené podílové spoluvlastnictví účastníků, nelze výrok o lhůtě k plnění (a pochopitelně ani výrok o nákladech řízení, který rovněž není výrokem ve věci samé) přezkoumat.
Ze shora uvedených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za správný, a proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaným, kteří by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu