ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2179.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 2179/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. J., nar. 15. 12. 1922 a B) B. J., nar. 29. 9. 1928, zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) K. V., nar. 26. 11. 1961, zastoupenému advokátem, 2) A. B., nar. 13. 12. 1928, 3) O. V., nar. 9. 2. 1926, a 4) A. V., nar. 16. 9. 1922, o neplatnost kupní smlouvy a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 1234/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2001, č. j. 17 Co 489/99-87, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2001, č. j. 17 Co 489/99-87, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. května 1999, č. j. 12 C 1234/96-63, ve výroku, že se zamítá žaloba na určení, že žalobci jsou spoluvlastníky přídělové usedlosti č. p. 157 zapsané v knihovní vložce č. 1779 pro katastrální území M., nyní zapsané jako objekt k bydlení č. p. 114 na parcele č. 285 o výměře 418 m2, zast. plochy - parcelní č. 285 o výměře 418 m2 a parcelní č. 5527 o výměře 2.748 m2 a parcelní č. 5563 o výměře 2.150 m2, vše na listu vlastnictví č. 99 pro katastrální území M. u Katastrálního úřadu ve Z., se odmítá.
II. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2001, č. j. 17 Co 489/99-87, pokud jimi byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. května 1999, č. j. 12 C 1234/96-63, ve výroku o určení neplatnosti kupní smlouvy tak, že se zamítá žaloba na určení, že je neplatná kupní smlouva ze dne 21. 2. 1973, jejímž předmětem byla podle přídělové listiny NPF v P. ze dne 25. 3. 1948 přídělová usedlost č. p. 157 zapsaná ve vl. 1779 kat. ú. M. mezi prodávajícími J. a B. J. a kupujícími O. a A. V. a K. a A. V., se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. května 1999, č. j. 12 C 1234/96-63, určil, že „kupní smlouva z 21. 2. 1973, jejímž předmětem byla dle přídělové listiny NSF v P. ze dne 25. 3. 1948 přídělová usedlost č. p. 157 zapsaná ve vložce č. 1779 katastrálního území M. mezi prodávajícími J. a B. J. a kupujícími O. a A. V. a K. a A. V., je neplatná“(výrok I), zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou spoluvlastníky přídělové usedlosti č. p. 157 zapsané v knihovní vložce č. 1779 pro katastrální území M., nyní zapsané jako objekt bydlení č. p. 114 na parcele č. 285 o výměře 418 m2, zast. plochy –parcelní č. 285 o výměře 418 m2, parcelní č. 5527 o výměře 2748 m2 a parcelní č. 5563 o výměře 2150 m2, vše na listu vlastnictví č. 99 pro katastrální území M.“ (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli přídělem v roce 1948 nemovitosti, nyní vedené v katastru nemovitostí jako objekt bydlení čp. 114 na parc. č. 285 a parc. č. 285, 5527 a 5563 v kat. území M. Dne 12. února 1962 byla sepsaná formou notářského zápisu bývalým Státním notářstvím ve Znojmě sp. zn. N 214/62, NZ 48/62, kupní smlouva, podle které převedli žalobci jako prodávající nemovitosti na kupující, a to na žalované 2) a 3) spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné 1/2 a K. V., nar. 1. 1. 1921, (dále jen K. V. st.), a žalovanou 4) spoluvlastnický podíl v témže rozsahu. Kupní smlouvu podepsali žalované 3) a 4) a žalobce A) dne 12. února 1962, dále ke smlouvě přistoupili a podepsali ji žalobkyně B) 16. 3. 1962 a K. V. st. 9. 4. 1962. Žalovaný 3) prohlásil do protokolu sepsaného státním notářstvím 10. 5. 1962, že „dům je příliš malý pro dvě rodiny, nepodepíše proto tuto smlouvu, která byla sjednána bez něho“. Státní notář poté učinil ve spise 11. 5. 1962 záznam, že „smlouva pozbyla účinnosti, ježto O. V. ji odmítl podepsat“. Téhož dne o tom vyrozuměl oba žalobce, K. V. a žalovanou 4) – sdělení jim bylo doručeno podle doručenek ve spise založených v době od 19. 5. do 21. 5. 1962. Dne 1. listopadu 1972 však státní notář sepsal se žalovaným 3) pokračování v notářském zápise, ve kterém žalovaný 3) prohlásil, že se smlouvou sepsanou 12. 2. 1962 souhlasí, jako spolukupitel k ní přistupuje a také uvedený zápis podepsal. Smlouva byla registrována Státním notářstvím ve Znojmě dne 21. února 1973. Žalovaní 2) a 3) pak kupní smlouvou z 16. 4. 1973 převedli spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/2 na K. V. st. a žalovanou 4). K. V. st. dne 11. listopadu 1976 zemřel a dědictvím po něm nabyl žalovaný 1) – jeho syn, spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu jedné 1/2. Spoluvlastnický podíl k nemovitostem v témže rozsahu nabyl žalovaný 1) od žalované 4), své matky, darovací smlouvou z 29. 8. 1994 - nyní je žalovaný 1) zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v roce 1962 byla sice ze strany žalobců učiněna nabídka převodu nemovitostí, ale jejím odmítnutím ze strany žalovaného 3) nebyl dvoustranným právní úkon dovršen a nedošlo k platnému uzavření kupní smlouvy. Žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy proto soud prvního stupně vyhověl s tím, že v posouzení naléhavého právního zájmu na žalovaném určení podle §80 písm. c) OSŘ je vázán právním názorem odvolacího soudu o prioritě rozhodnutí o neplatnosti kupní smlouvy před rozhodnutím o určení vlastnictví, který odvolací soud vyslovil v usnesení z 30. 11. 1998, č. j. 17 Co 247/98-40. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalovaná 4) jako osoba právně nevzdělaná se spolehla na postup státního notářství a byla tedy od roku 1973 v dobré víře, že jí nemovitosti patří, jestliže je už od roku 1962 užívala, bydlela v nich a platila z nich daně. Také žalovaný 1) byl od roku 1976 v dobré víře, že nabyl spoluvlastnický podíl k nemovitostem dědictvím po otci. Podle soudu prvního stupně vydrželi žalovaní 1) a 4) spoluvlastnické právo k nemovitostem podle §135a ObčZ ve znění novely, provedené zákonem č. 131/1982 Sb., v roce 1986, kdy uplynula desetiletá vydržecí doba, když spoluvlastnické právo žalovaných nebylo v této době žalobci zpochybněno.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. února 2001, č. j. 17 Co 489/99-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že „žaloba na určení, že kupní smlouva ze dne 21. 2. 1973, jejímž předmětem byla podle přídělové listiny NPF v P. ze dne 25. 3. 1948 přídělová usedlost č. p. 157 zapsaná ve vl. 1779 kat. ú. M. mezi prodávajícími J. a B. J. a kupujícími O. a A. V. a K. a A. V., je neplatná, se zamítá“.Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. Uvedl, že v usnesení z 30. 11. 1998, č. j. 17 Co 247/98-40, bylo sice uvedeno, že posouzení platnosti kupní smlouvy je prioritní, nikoli však v tom smyslu, že by bez zkoumání předpokladu podle §80 písm. c) OSŘ mělo být žalobě na určení neplatnosti vyhověno. Odvolací soud poukázal na to, že cílem rozhodnutí o žádaném určení je dosažení změny zápisu v katastru nemovitostí tak, aby jako vlastníci nemovitostí byli zapsáni žalobci. Podle §7 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., podkladem pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí může být jen listina osvědčující vlastnictví, přičemž rozsudek o neplatnosti kupní smlouvy k nemovitostem vlastnictví žalobců sám o sobě neosvědčuje. Navíc otázka neplatnosti kupní smlouvy je řešena jako otázka předběžná pro rozhodnutí o určení vlastnictví. Odvolací soud uzavřel, že i když je správný závěr soudu prvního stupně, že předmětná smlouva je neplatná, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti. Za správný považoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že žalobci nepozbyli vlastnictví k nemovitostem kupní smlouvou, ale vydržením. Podle odvolacího soudu byl žalovaný 1) od roku 1976 „výlučným oprávněným držitelem“ a vydržel vlastnické právo k nemovitostem v desetileté vydržecí době počítané od roku 1976 ve smyslu §135c a §865 odst. 3 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., neboť žalobci neprokázali, že by dříve něž v roce 1990 žalovaného 1) nebo žalovanou 4) upozornili, že se považují za vlastníky nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1993 Sb., (dále jen „OSŘ“) ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Nesouhlasí s tím, že není dán právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neboť takovým určením by mohla být odstraněna nejistota v právních vztazích mezi účastníky. Rozsudek odvolacího soudu je rozporný, když soud považuje kupní smlouvu za neplatnou, ale o určení neplatnosti nerozhodl. I odvolací soud se měl důsledně řídit posouzením platnosti smlouvy podle §214 občanského zákoníku z roku 1950, účinného v době uzavření smlouvy. Dále namítají, že žalobce A) se žalovanou 4) opakovaně jednal o stavu, který vznikl tím, že žalovaný 3) odmítl předmětnou kupní smlouvu v roce 1962 podepsat. Zpochybňují tedy skutkové zjištění odvolacího soudu, že až do roku 1990 žalobci neupozornili žalovanou 4) na to, že se považují za vlastníky nemovitostí. Dále žalobci namítají, že kupní smlouva, kterou státní notářství registrovalo, není „ani originál smlouvy s jejich podpisy“. To muselo být žalovaným zřejmé a nemohla jim proto vzniknout dobrá víra, že jim nemovitosti patří. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (část XII., hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými a řádně zastoupenými účastníky řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. l OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení, o takové však v dané věci nejde), pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným. Takové vady žalobci nenamítali a dovolacím soudem nebyly ani zjištěny.
Není-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. l OSŘ, je třeba dále řešit otázku přípustnosti dovolání zvlášť proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku, neboť těmito výroky rozhodl soud o dvou samostatných věcech na sobě nezávislých.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, resp. v daném případě potvrzujícímu výroku by mohla být dána podle §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 OSŘ. O žádný z případů přípustnosti dovolání podle těchto ustanovení však nejde. Žalobci vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhli a odvolací soud, aniž ve výroku svého rozsudku dovolání připustil, potvrdil - rovněž ve výroku o určení vlastnictví - v pořadí sice druhý rozsudek soudu prvního stupně, ve kterém však soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl tedy stejně jako ve svém prvním rozsudku z 12. 2. 1998, č. j. 12 C 1234/96-27.
Pokračování 5 22 Cdo 2179/2001-129
Pro nepřípustnost dovolání tak nelze z pohledu uplatněných dovolacích důvodů (zda skutkové zjištění, že žalobci teprve v roce 1990 upozornili žalovanou 4/, že se sami považují za vlastníky nemovitostí, má oporu v podstatné části dokazování a zda je správný závěr o vydržení vlastnického práva k nemovitostem žalovaným 1/ přezkoumat výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení spoluvlastnického práva žalobců k nemovitostem určení vlastnictví (srov. rozhodnutí č. 27/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení vlastnictví je nepřípustné, bylo odmítnuto (§243b odst. 4, §218 písm. c/ OSŘ).
Dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné, směřuje-li proti výroku, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ přezkoumán v jeho měnícím výroku.
Bylo již uvedeno, že k vadám podle §237 odst. 1 OSŘ nedošlo a dovolací soud nezjistil, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci - ani tyto vady žalobci nenamítali.
Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ je správný a je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodnutí, jímž by žalobě o určení neplatnosti kupní smlouvy bylo vyhověno, by nemohlo být podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí ve prospěch žalobců. Takové rozhodnutí by tedy ani neodstranilo nejistotu v právních vztazích mezi účastníky. Účinným řešením se jeví rozhodnutí soudu o určení vlastnictví, v němž by se otázka platnosti kupní smlouvy posuzovala jako předběžná (k tomu srov. R 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck Praha, svazku 1 pod C 67, svazku 2 pod C 206, svazku 3, pod C 286). Toho si ostatně žalobci byli vědomi, když podali také žalobu na určení spoluvlastnického práva k nemovitostem. Námitky žalobců ohledně rozpornosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu rovněž neobstojí. Žalobě na určení podle §80 písm. c) OSŘ lze vyhovět jen za naplnění dvou předpokladů – že žalobce prokáže naléhavý právní zájem na žalovaném určení a že účastníci jsou věcně legitimováni. Není-li dán na určení naléhavý právní zájem, není důvodu, aby soud současně přezkoumal žalobu po věcné stránce (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod C 775, svazek 11, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci se odvolací soud k otázce neplatnosti kupní smlouvy vyslovil patrně proto, že ji řešil jako předběžnou pro další rozhodnutí o určení vlastnictví.
Ve výroku, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je rozsudek odvolacího soudu z pohledu dovolacích námitek správný. Proto bylo dovolání proti tomuto výroku zamítnuto (§243b odst. 1 OSŘ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobci nebyli v řízení úspěšní a žalovaným náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §l42 odst. l OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu