ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2576.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2576/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) J. K. a B) M. C., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. V. a 2) Z. V., zastoupeným advokátem, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, pod sp. zn. 11 C 212/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2000, č. j. 10 Co 599/99-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 12. 3. 1999, č. j. 11 C 212/96-166, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni odstranit překážky - oplocení z vlnitého plechu, eternitu a drátů a stavebního materiálu z hranic mezi parcelou č. 1101/1 - zahrada a parcelou č. 1102/2 zastavěná plocha v k. ú. a obci V. M. v úseku, ve kterém tyto překážky zasahují do parcely č. 1102/2 - zastavěná plocha ve spoluvlastnictví žalobců, a to v bodech 10-11-12 podle grafické přílohy č. 12 vyhotovené ke znaleckému posudku vypracovaném znalcem Ing. B. T. pod č. 193 ze dne 19. 3. 1998 (výrok I.), a aby žalovaní byli povinni zdržet se budování dalších překážek v hranicích mezi parcelami č. 1101/1 zahrada a parc. č. 1102/2 zastavěná plocha v k. ú. a obci V. M. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z 28. 2. 2000, č.j. 10 Co 599/99-205, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil, tak že žalobě v této části vyhověl, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní, kterým náleží pozemek parc. č. 1101/1 - zahrada o výměře 1188 m2 v kat. území V. M. (předmět jejich společného jmění manželů), zbudovali v roce 1995 ohradu tohoto pozemku z demontovatelných dílů, které nejsou spojeny se zemí trvalým způsobem, a to z vlnitého plechu a eternitu (dále jen „oplocení“), kterým zasáhli do sousedního pozemku parc. č. 1102/2 - zastavěná plocha o výměře 371 m2. Ten je v podílovém spoluvlastnictví žalobců, a to tak, že žalobci náleží podíl v rozsahu 53/100 a žalobkyni 47/100. Podle grafické přílohy znaleckého posudku Ing. B. T. č. 193 z 19. 3. 1998 zasahuje oplocení do pozemku žalobců mezi body 10-11-12. V této 7 m délce je největší vybočení v bodu 11, a to 15-17 cm a zužuje se k bodu 10, plošně jde asi o 0,5 m2. Správnost průběhu hranice pozemků účastníků učinili účastníci při jednání soudu prvního stupně 21. 1. 1999 nesporným. Oplocení nevede v hranici mezi pozemky účastníků parc. č. 1101/1 a 1202/2 ani mezi body 10-12-13 a 8-9-10 uvedené grafické přílohy, když tak vymezuje část pozemku žalovaných parc. č. 110l/l k užívání žalobcům.
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k nepatrnosti zásahu oplocení žalovaných do pozemku žalobců, dále k tomu, že znalec také uvedl, že tolerance zobrazení průběhu vlastnické hranice pozemku vyznačené v katastrální mapě s měřítkem 1:1000 činí 12-15 cm a samotná čára o šíři 0,1 mm ohraničující parcelu na mapě, představuje ve skutečnosti 10 cm, a k tomu, že také žalobci zabírají část pozemku žalovaných, nelze žalobě na ochranu vlastnického práva žalobců k pozemku parc. č. 1101/1 vyhovět, neboť jde o šikanozní výkon práva ve smyslu §3 ObčZ, odvolací soud žalobcům ochranu podle §126 ObčZ poskytl. Postavil se na stanovisko, že k zásahu žalovaných do vlastnického práva žalobců zbudováním oplocení došlo a není podstatné, že v důsledku jeho postavení žalobci užívají pozemek žalovaných, neboť uvedený zásah není předmětem řízení a vytvořili ho sami žalovaní. Pro odstranění oplocení svědčí i to, že je mobilní a lze ho přemístit bez větších potíží. Zajedno byl odvolací soud se soudem prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby ve zbývající části s tím, že povinnost formulovanou žalobním petitem nelze podle §127 ObčZ poskytnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podali žalovaní dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu, že jeho zjištění, že oplocení zasahuje do pozemku žalobců parc. č. 1101/1, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. I když před soudem prvního stupně přijali zjištění znalce Ing. T., pak i nadále trvali na tom, že do vlastnického práva žalobců nezasahují. Kromě toho se žalovaní nemohli zúčastnit jednání odvolacího soudu, neboť byli v cizině, a jejich žádosti o odročení jednání odvolací soud bez jakéhokoliv odůvodnění nevyhověl. Tak nemohli odvolacímu soudu sdělit, že před odjezdem do ciziny „pro klid“ posunuli oplocení od bodu 9 k bodu 13 grafické přílohy cca o 30 cm, a to zejména proto, aby zamezili případným povětrnostním vlivům na oplocení - jeho možnému vychýlení. Rozsudek odvolacího soudu je také nevykonatelný, neboť nekonkretizuje vzdálenosti mezi jednotlivými body 10-11-12, navíc i podle grafické přílohy ne v celé vzdálenosti bodů 11-12 do pozemku žalobců oplocení zasahuje. Vymezení těchto vzdáleností považují žalovaní za podstatné i pro posouzení úspěchu v řízení, neboť původně se žalobci domáhali odstranění oplocení mezi body 8-13. Žalovaní se ztotožňují se závěrem soudu prvního stupně o šikanózním jednání žalobců, v němž žalobci pokračují. Bezdůvodně vznesli námitky ohledně hranic pozemků ve stavebním řízení o povolení stavby garáže žalovaným. O tom žalovaní informovali už odvolací soud. Žalovaní totiž chtěli se žádostí o povolení stavby garáže podat žádost o povolení stavby řádného oplocení, avšak pro postoj žalobců tak neučinili. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Zjištění znalce Ing. T. ohledně oplocení žalovaných na jejich pozemku jsou nezpochybnitelná a zásah do jejich vlastnictví byl prokázán. Žalovaní způsobili vznik sporu, neboť od roku 1996 měli dost času k tomu, aby si zajistili výběh psa jinak než provizorními překážkami. Rozhodnutí v této věci jen oddalovali a k tomu také směřovala jejich žádost o odročení odvolacího jednání. Námitky žalobců vznesené ve stavebním řízení ohledně povolení stavby garáže žalovaným nejsou v této věci irelevantní.
Nejvyšší soud České republiky podle části dvanácté, hlavy deset, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. provedl řízení o odvolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou tímto zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud zjistil, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení a že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v §237 odst. l OSŘ ani k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za odnětí možnosti jednat před soudem žalovaným ve smyslu §237 odst. l OSŘ nelze považovat to, že odvolací soud nevyhověl žádosti žalovaných o odročení jednání, která byla odůvodněna jejich pobytem v zahraničí. Žalovaní byli v řízení zastoupeni zástupcem a nic jim nebránilo, aby jeho prostřednictvím informovali odvolací soud o tom, že oplocení posunuli na hranici mezi pozemky účastníků a navrhli k tomu důkazy.
Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části v rozsahu dovolacích námitek uplatněných podle 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaného soudu v ustanovení §133 až 135 OSŘ. Nelze-li však soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat ze způsobu, jak k němu soud dospěl, pak není možné zpochybňovat ani jeho názory. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze nepadat.
Skutkové zjištění, že oplocení zasahuje mezi body 10-11-12 do pozemku žalobců parc. č. 1202/2, oporu v provedeném dokazování má, neboť je učinil soud prvního stupně a odvolací soud je převzal, ze znaleckého posudku Ing. B. T. Žalovaní sami při jednání soudu prvního stupně 21. 1. 1999 jeho zjištění akceptovali, když v protokole je uvedeno, že „procesní strany uvádějí, že mezi nimi není sporný průběh oplocení ve vztahu k tomu, jaké zjištění učinil znalec počátkem roku 1997, tzn. že při řešení sporu lze vycházet ze závěrů znalce ve znaleckém posudku a jeho měření“.
Podle §126 odst. l ObčZ vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje.
Platný občanský zákoník pojem zneužití práva ve smyslu šikany, tj. výkonu práva se zjevným úmyslem někoho poškodit, neobsahuje a zákaz zneužívání práv je dovozován z §3 odst. l ObčZ , který stanoví že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zákaz zneužití vlastnického práva je stanoven v čl. 11 odst. Listiny základních práv a svobod takto: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodní a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“. Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 uvedl, že „za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníkovi újmu“.
Žalovaní postavili provizorní oplocení svého pozemku a žalobci se jako vlastníci sousedního pozemku domáhali v souvislosti s postavením tohoto oplocení u soudu ochrany jednak podle §126 ObčZ a jednak podle §127 ObčZ, který stanoví že vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo vážně ohrožoval výkon jeho práv. Ohledně druhého nároku byla žaloba pravomocně zamítnuta z formálních důvodů. V tomto dovolacím řízení jde tedy o přezkum rozhodnutí, které se týká ochrany podle §126 ObčZ. Oplocení zasahuje do pozemku žalobců v délce 7 m plochou necelých 0,5 m2 a nejde tedy o plochu nijak velkou z celkové plochy pozemku 341 m2, který je zastavěnou plochou. Nicméně žalobci se obrátili na soud proto, že žalovaní postavili oplocení, které ani sami v dovolání jako „řádné oplocení“ neoznačují a k jeho stavbě se stále chystají. Nelze tedy uvažovat o tom, že by jednání žalobců bylo vedeno úmyslem způsobit žalovaným újmu. To za situace, kdy oplocení je, jak také zdůraznil odvolací soud, lehce přemístitelné; nejde tedy o případ, že by žalovaní museli kvůli 0,5 m2 plochy pozemku přemístit v zemi trvale postavený plot. Dovolací soud přitom shodně s odvolacím soudem nepovažuje za podstatné, že oplocení postavili žalovaní tak, že umožňuje i užívání jejich pozemku žalobci, neboť jde o stav vyvolaný žalovanými a nic jim v umístění plotu na hranici pozemků účastníků nebrání.
Dovolací soud považuje tedy za správný závěr odvolacího soudu, že žalobcům náleží ochrana jejich vlastnického práva k pozemku parc. č. 1102/2 vůči žalovaným podle §126 ObčZ a výkon tohoto práva není ve vztahu k žalovaným jeho zneužitím ve smyslu §3 ObčZ.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek žalovaných správný a proto bylo dovolání zamítnuto (§243d odst. l OSŘ).
Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní, náležela by jim proto podle §243d odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. 1 náhrada nákladů tohoto řízení, ty jim však nevznikly (vyjádření k dovolání nebylo sepsáno jejich zástupcem).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu