ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2613.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2613/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované E. J., zastoupené advokátem, o určení, že žalobce je oprávněn podat žádost o zahájení územního řízení, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 1356/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2000, č. j. 26 Co 597/99-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal vydání rozsudku, jímž by soud vyslovil, že „žalobce je oprávněn k podání žádosti na zahájení územního řízení za účelem získání územního rozhodnutí na výstavbu obytných domů na parcele č. 454/1 o výměře 19. 937 m2 v k. ú. D.“. Uvedl, že žalovaná, která je stejně jako on podílovou spoluvlastnicí předmětného pozemku v rozsahu ideální jedné poloviny, odmítá udělit souhlas k podání žádosti na zahájení územního řízení za účelem vydání územního rozhodnutí, které by usnadnilo snadnější a výhodnější prodej pozemků. Na výzvu soudu, aby „doplnil žalobní petit tak, aby bylo zřejmé, čeho se domáhá, zda určení, že je oprávněn podat návrh nebo nahrazení souhlasu žalované se zahájením územního řízení“, žalobce setrval na žalobním návrhu, který upřesnil tak, že „žalobce je oprávněn k podání žádosti o vydání územního rozhodnutí na podkladě schválené zastavovací studie za účelem ukončení platnosti stavební uzávěry pro pozemek parcelní č. 454/1 o výměře 19. 937 m2 v k. ú. D.“.
Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 1999, č. j. 7 C 1356/97-49, rozhodl tak, že „žalobce je oprávněn k podání žádosti na zahájení územního řízení za účelem získání územního rozhodnutí na výstavbu obytných domů na parcele č. 454/1 o výměře 19 937 m2 v kat. území D.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky výše označeného pozemku - každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Rozhodnutím stavebního úřadu ve Š. z 29. 1. 1996 byla mimo jiné i na tento pozemek vydána stavební uzávěra, představující zákaz stavební činnosti, dělení a zcelování pozemků až do doby schválení studie jednotlivých lokalit. Předmětný pozemek tvoří převážnou část lokality určené k zástavbě rodinnými domy. Obecní úřad D. nesouhlasí s rozdělením tohoto pozemku z důvodu, že nevhodné rozdělení pozemku by mohlo ztížit nebo znemožnit budoucí využití území nebo jeho organizaci podle schváleného územního plánu. Žalobce 15. 11. 1996 uzavřel s ing. arch. J. S. smlouvu o dílo k vypracování projektové dokumentace k územnímu řízení na stavbu rodinných domů mimo jiné na označeném pozemku a zajištění vydání územního rozhodnutí. Obecní úřad D. 6. 2. 1999 schválil zastavovací studii lokality P. V. – R. a současně zrušil stavební uzávěru č. 4. Žalovaná odmítá dát souhlas k podání žádosti na zahájení územního řízení o územní rozhodnutí na výstavbu obytných domů na pozemku parc. č. 454/1 v kat. úz. D. Soud prvního stupně zaujal právní názor, že se jedná o určovací žalobu a především se zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na žalobě na určení podle §80 písm. c) OSŘ. Podle soudu prvního stupně je dán ze zákona ustanovením §139 odst. 2 ObčZ. Dovodil, že požadovaným určením „bude vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, které by ostatně ani neřešily celý dosah sporného práva“.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. května 2000, č. j. 26 Co 597/99-64, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, „že žalobce je oprávněn k podání žádosti o zahájení územního řízení za účelem získání územního rozhodnutí na výstavbu obytných domů na pozemku č. kat. 454/1 v kat. úz. D.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že žaloba v dané věci není žalobou podle §139 odst. 2 ObčZ, ale žalobou podle §80 písm. c) OSŘ, která je přípustná jen za předpokladu existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. S ohledem na ustanovení §34, §35 odst. 1 a §38 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), žalobce k zahájení územního řízení žádné soudní rozhodnutí ani souhlas žalované nepotřebuje a rozhodnutí podle žalobního návrhu je tudíž zbytečné. Na žalobě proto nemůže být dán naléhavý právní zájem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Namítá, že účastníkem územního řízení podle zákona č. 50/1976 Sb. sice může být každý občan nebo organizace, ale se svým návrhem nemůže být úspěšný, jestliže nemá vlastnický nebo obdobný vztah k nemovitosti, která je předmětem návrhu. Souhlas spoluvlastníka k vydání územního rozhodnutí ve stadiu návrhu je nezbytný a žaloba vyplývající z ustanovení §38 stavebního zákona je oprávněná. Rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje jednoznačný výrok o nahrazení souhlasu žalované pro vydání územního rozhodnutí rozhodnutím soudu, „bylo ale zcela na posouzení soudu prvního stupně, jak bude formulovat svůj souhlas k tomu, aby žalobce mohl zahájit a dovést do úspěšného konce žádost o vydání územního rozhodnutí“. Při úpravě návrhu žaloby se žalobce řídil doporučením soudu prvního stupně. Požadavek žalobce – nahrazení souhlasu spoluvlastníka rozhodnutím soudu, vyplývá ze žaloby a výpovědi žalobce, reagovala na něj i žalovaná a nebylo o něm v průběhu řízení před soudem prvního stupně pochyb. Podle žalobce v případě nepřesného nebo neúplného výroku rozsudku soudu prvního stupně, měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby nebylo opodstatněné. Odvolací soud se nezabýval obsahem jednání před soudem prvního stupně, ani obsahem dokazování tímto soudem, rozsudkem odvolacího soudu došlo k pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, neopírá se o celkové posouzení žaloby v návaznosti na průběh řízení a dokazování, ale vychází pouze podle odvolacího soudu ze zbytečného výroku rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatel nenamítal, že se v řízení vyskytly vady uvedené v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé takové vadě došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel především namítal, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. Tuto jinou vadu řízení dovolatel spatřoval v tom, že shledal-li odvolací soud formulaci žalobního návrhu a výroku rozsudku soudu prvního stupně nesprávnou, pak měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Při úpravě žalobního návrhu se řídil doporučením soudu prvního stupně, na němž bylo, jak bude formulovat souhlas soudu k podání žádosti žalobcem o vydání územního rozhodnutí.
Podle §79 odst. 1 OSŘ návrh na zahájení řízení musí mimo jiné obsahovat, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit). Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, aby mohl být obsažen do výroku rozsudku, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím vyčerpat a nemůže jej překročit, vyjma případů uvedených v §153 odst. 2 OSŘ. Totéž platí i pro rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazující toto prohlášení (§161 odst. 3 OSŘ). Soudu prvního stupně tedy nepříslušelo, aby sám podle obsahu žaloby formuloval výrok rozsudku, z něhož by vyplývalo, že se jím nahrazuje souhlas žalované s podáním žádosti o vydání územního rozhodnutí žalobcem, aniž tak učinil sám žalobce. Žalobce na výzvu soudu setrval na žalobním návrhu uvedeném v žalobě, který jen upřesnil. Vadou podání není, nelze-li žalobnímu petitu vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem, jak je tomu v tomto případě, a proto nepřicházel v úvahu postup odvolacího soudu namítaný dovolatelem. Ostatně z ustanovení §5 OSŘ vyplývá, že soudy nepoučují účastníky o jejich hmotných právech, ale jen o jejich procesních právech a povinnostech. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ tedy není dán.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které oporu v provedeném dokazování nemá, neboť výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v §132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedení dokazování nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem tvoří jeden celek (řízení nalézací).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanoveních §133 až §135 OSŘ. Nelze - li však soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl, pak není možné zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním napadat.
Odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která mají oporu v provedené dokazování. Žalobce také neuvedl, které konkrétní skutkové zjištění soudu oporu v provedeném dokazování nemá.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že žaloba v dané věci není žalobou podle §139 odst. 2 ObčZ, ale žalobou podle §80 písm. c) OSŘ, na níž však není naléhavý právní zájem. Tomuto právnímu závěru nelze nic vytknout.
Podle §139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Podle §80 písm. c) OSŘ návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Ze žaloby, ale i z podání žalobce z 5. 3. 1999, týkajícího se upřesnění žalobního petitu, vyplývá, že rozhodnutím soudu měl být nahrazen souhlas žalované s žádostí o zahájení územního řízení a vydání územního rozhodnutí, tedy šlo o žalobu podle §139 odst. 2 věta druhá ObčZ. Žalobní návrh uplatněný žalobcem však neodpovídá rozhodování soudu podle §139 odst. 2 věty druhé ObčZ. Rozhodnutí soudu podle §139 odst. 2 věty druhé ObčZ je konstitutivní povahy. To znamená, že je z hlediska hmotného práva právní skutečností, s níž je spojen vznik, změna nebo zánik hmotněprávního vztahu s účinky ex nunc, neboť teprve jím nastane žádaná změna právního stavu. Z rozhodnutí podle §139 odst. 2 věty druhé ObčZ – výroku rozsudku proto musí být zjevné, že se jím nahrazuje to, co chybí k dosažení většiny hlasů či k dosažení dohody o sporném právním úkonu, jehož chce žalobce v rámci hospodaření se společnou věcí docílit. Jde tedy o nahrazení chybějícího projevu vůle spoluvlastníka, který jej odmítá učinit, čímž brání tomu, aby se sporný právní úkon hospodaření se společnou věcí stal perfektním a účinným. Nic takového však ze žalobního návrhu nevyplývá.
V daném případě žalobní návrh odpovídá ustanovení §80 písm. c) OSŘ a rozsudek, jímž by mu bylo vyhověno, by byl rozhodnutím deklaratorní povahy, tj. takovým, v němž judikovaná práva a povinnosti nastupují na místo tvrzeného a nejistého, avšak již před rozhodnutím vzniklého nároku hmotněprávního, s účinky ex tunc. Neodpovídá tedy požadavku zákona na rozhodnutí podle §139 odst. 2 věta druhá ObčZ. Ve výroku rozsudku, jehož vydání se žalobce domáhal, pak především chybí jakákoliv zmínka o žalované nesouhlasící spoluvlastnici, bez jejíž aktivní účasti v předmětném stavebním řízení nemůže stavební úřad rozhodnout kladně. Na určovací žalobě, jíž žalobce zvolil proto nemůže být naléhavý právní zájem.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný a dovolání bylo proto zamítnuto ( 243b odst. 4 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo, nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu