ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.268.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 268/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) JUDr. P. D., zastoupeného advokátem, a B) J. D., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) Ing. J. M. a 2) Ing. L. M., zastoupeným advokátem, o trpění cesty a předání prostředků umožňujících otevření brány, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 1/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. května 2000, č. j. 30 Co 212/2000-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem z 26. 5. 2000, č. j. 30 Co 212/2000-110, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) z 28. 2. 2000, č. j. 5 C 1/99-88, ve správném znění, že se zamítá žaloba, aby žalovaným byly uloženy povinnosti „trpět žalobcům užívání cesty přes pozemky č. parc. 1179/1, 1661/2, 1181 a 139 bez jakéhokoliv omezení k přístupu a příjezdu ke garáži a objektu bydlení ev. č. 6, postaveným na stavební parc. č. 297 v kat. území B.“ a dále „předat žalobcům příslušné prostředky umožňující otevření brány, a to za všech okolností“, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení odvolacího a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobci jsou spoluvlastníky objektu ev. č. 6 (chaty) a garáže (ta není zapsána v katastru nemovitostí) se stavební parc. č. 297 a parc. č. 1168/3 v obci Pěnčín, kat. území B. Žalobce A) nabyl darovací smlouvou uzavřenou 26. 11. 1995 se svými rodiči V. a J. D. spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu jedné poloviny, když ve spise týkajícím se registrace této smlouvy je založen znalecký posudek o ceně nemovitostí, v němž je uvedeno, že cesta k nemovitostem je přes sousedův pozemek. Na základě kupní smlouvy, uzavřené 11. 7. 1977 mezi rodiči žalobce A) jako prodávajícími a žalobci jako kupujícími, je nyní ve společném jmění žalobců jako manželů rovněž spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu jedné poloviny. Žalovaní nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společné jmění manželů) sousední nemovitosti, a to parc. č. 1179/1, 1181, 1161/2 a 1152, kupní smlouvou, uzavřenou 26. 10. 1994 se S. b. a. s. Žalovaný 1) je dále na základě darovací smlouvy, uzavřené 3. 6. 1994 s otcem J. M., vlastníkem domu čp. 47 se stavební parc. č. 139 v témže kat. území. Pozemky parc. č. 1179/1, 1181, 1161/23, 1152 a 139 byly ve vlastnictví státu od roku 1948 do roku 1991, k pozemku parc. č. 139 bylo v roce 1969 zřízeno právo osobního užívání a přešel do vlastnictví otce žalovaného 1) ze zákona podle §872 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. k 1. 1. 1992. Rodiče žalobce A) postavili na pozemku parc. č. 297 nejpozději v roce 1959 rekreační chatu a v roce 1960 garáž. Jako přístupovou a příjezdovou cestu k těmto nemovitostem používali rodiče žalobce A) a posléze žalobci cestu vedoucí přes pozemky parc. č. 1179/1, 1661/2, 1181 a 139 až do roku 1997, kdy žalovaní nejprve před garáž navezli stavební materiál a posléze svoje pozemky oplotili tak, že cesta je přehrazena uzamčenou bránou v oplocení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci nemohli vydržet právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v právu přístupu a příjezdu vlastníků chaty a garáže na poz. parc. č. 297 cestou přes pozemky nyní ve vlastnictví žalovaných, neboť nebyli oprávněnými držiteli takového práva ve smyslu §zákona č. 141/1950, §132a odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a §130 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Nemohli být v dobré víře, že jim takové právo patří jen na základě výkonu tohoto práva, aniž jejich dobrá víra byla podložena objektivními okolnostmi svědčícími o tom, že jim takové právo patří, t. j. právním titulem. Takovým titulem mohou být jen obecné důvody nabytí vlastnictví, jestliže z nějakého důvodu (např. neplatnosti) ve skutečnosti k nabytí práva nedošlo, tj. převodní smlouvy nebo rozhodnutí soudu, správního orgánu apod. Právním titulem práva odpovídajícímu věcnému břemeni však není samotné užívání nemovitosti, aniž by tomu vlastník bránil, neboť na základě takové skutečnosti nešlo takové věcné právo nabýt. Protože k nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením nebyl naplněn předpoklad oprávněné držby práva, považoval odvolací soud za nadbytečný přezkum závěru soudu prvního stupně, že držba práva netrvala ani desetiletou vydržecí dobu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Rozsudek odvolacího soudu je podle žalobců po právní stránce zásadního významu, neboť závěr odvolacího soudu, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, nebyli oprávněnými držiteli předmětného práva odpovídajícího věcnému břemeni, není správný. Dobrá víra žalobců byla odvozena od jejich právních předchůdců a „příjezdová komunikace měla téměř 40 let charakter veřejné komunikace, sloužící nejen žalobcům, ale i dalším občanům“. Vytýkají soudům obou stupňů, že nezkoumaly dobrou víru žalobců odděleně, když „žalobkyně neměla do roku 1997 pochybnosti o tom, že právo užívání cesty žalobcům náleží.“ Ač na to žalobci v odvolání poukazovali, nezabýval se odvolací soud výkladem pojmu dobré víry, že předmětné právo žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům, náleželo, ani s přihlédnutím k §135c odst. 3 ObčZ. Ten přiznává stavebníkovi, který stavěl na cizím pozemku, právo na zřízení věcného břemene k užívání pozemku stavbou, zatímco žalobci, resp. jejich právní předchůdci stavěli na svém pozemku a přitom jim soudy obou stupňů upírají jen právo na přístup a příjezd k takové stavbě po cizím pozemku. Dále žalobci namítají nesprávnost závěru, že nemohli být oprávněnými držiteli práva po desetiletou vydržecí dobu. Konečně uvádí, že v řízení došlo k vadě podle §237 odst. l písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“), neboť jim postupem soudu prvního stupně byla odňata možnost jednat před soudem. Došlo i k porušení rovnosti stran tím, že „žalovaným bylo umožněno vést důkazy po výslechu žalobců jako účastníků a žalovaným nebylo umožněno vést důkazy po výslechu žalovaných (ostatně i právo vést důkazy navržené před výslechem žalovaných)“ a toto porušení procesní rovnosti petrifikoval i soud odvolací. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, t. j. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou žalobkyní B), když žalobce A) má vysokoškolské právnické vzdělání, dovolací soud nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. l OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozsudku odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným (s výjimkou věcí vyjmenovaných v odstavci 2 tohoto ustanovení, o takovou však v daném případě nešlo).
Žalobci namítají, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadě podle §237 odst. l písm. f) OSŘ, t. j. že jim postupem tohoto soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Odnětí možnosti jednat před soudem spočívá v porušení konkrétního procesního ustanovení soudem, např. účastníku není umožněno při jednání činit přednesy (§118 odst. 1, 3 OSŘ), navrhovat důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům (§123 OSŘ). Podle §237 odst. l OSŘ však nelze podřadit takový postup, kdy soud v mezích svého oprávnění stanoveného v §120 OSŘ neprovede účastníkem navržený důkaz. Rozhodnutí o tom, zda bude v řízení proveden navržený důkaz spadá totiž podle §120 odst. l věta prvá OSŘ plně do kompetence soudu.
Z protokolu o jednání soudu prvního stupně 21. 2. 2000 vyplývá, že žalobcům bylo po výslechu žalovaných umožněno klást jim otázky (výslovně se uvádí poté, co otázky kladl žalovanému 1) zástupce žalobců a žalobce A), že „ze strany žalobců další dotazy na prvního žalovaného nejsou“ a po výslechu žalované 2), že „dotazy na druhou žalovanou ze strany žalobců ani jejich zástupce nejsou“. Z tohoto protokolu dále vyplývá, že účastníci, tedy i žalobci, navrhli provedení důkazů před závěrečným vyjádřením - jednání bylo uvedeného dne odročeno k vyhlášení rozsudku. Námitky proti znění protokolu o jednání podány nebyly. K tvrzenému porušení procesních práv žalobců soudem prvního stupně tedy nedošlo.
Ani další vady vyjmenované v §237 odst. 1 OSŘ nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Protože nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §238 odst. l písm. b) a §239 odst. l a 2 OSŘ, zbývalo posouzení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ.
Podle §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobci před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustnosti navrhli, avšak rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
V rozsudku Nejvyššího soudu, publikovaném pod č. C 551 ve svazku 6 Souboru, se uvádí: „Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, publikovaném v Právních rozhledech č. 5/1999. Podle §132a odst. 1, 2 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemeni pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo. Podle §135a ObčZ ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemeni (§132a odst. 2).
Ze znění zákona je třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží.
Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001). Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni“.
Dále uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 8. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 5/1999, že „pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto práva nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil“.
Nejvyšší soud rovněž uvedl v rozsudku z 18. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1728/97, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 2/2000, že „kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu, není v oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni.“
Rozsudek odvolacího soudu je tedy ve výkladu pojmu oprávněného držitele práva odpovídajícího věcnému břemeni ve smyslu §131a odst. l ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 i podle §130 odst. l ObčZ ve znění této novely (uvedená rozhodnutí jsou použitelná i pro výklad tohoto pojmu podle novelizovaného znění ObčZ, který v §130 stanoví, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným) a tedy i v závěru, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci nebyli oprávněnými držiteli předmětného práva odpovídajícího věcnému břemeni, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a není proto rozhodnutím pro právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ.
Za takové rozhodnutí nelze rozsudek odvolacího soudu považovat ani proto, že odvolací soudu při výkladu pojmu oprávněný držitel ve smyslu §130 odst. l ObčZ, resp. dobré víry držitele, že mu vykonávané právo patří, nepřihlížel k §135c odst. 3 ObčZ, neboť uvedené ustanovení upravuje vznik věcného břemene rozhodnutím soudu.
Také posouzení otázky, zda předmětné právo odpovídajícího břemene žalobci nebo jejich předchůdci drželi po celou vydržecí dobu, nečiní rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť se o její posouzení vůbec neopírá.
Protože předpoklady přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ nejsou splněny, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto [243b odst. 4 a §218 odst. l písm. c) OSŘ].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 OSŘ za použití ustanovení §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ, když žalovaným jako úspěšným účastníkům řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu