ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.283.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 283/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. T., nar. 13. 2. 1923, zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. T., nar. 15. 5. 1964, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 124/88, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 1999, č. j. 14 Co 63/97-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 1999, č. j. 14 Co 63/97-188, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. června 1996, č. j. 5 C 124/88-155, určil, „že vlastníkem ideální jedné třetiny sklepa č. 32 z čelního pohledu vpravo, pod p. č. 2727 v k. ú. M. N. V., zast. pl. zapsané na LV č. 147 pro k. ú. M. N. V., je žalobce“. Dále zamítl žalobu na určení vlastnictví k ideálním dvou třetinám uvedeného sklepa, jeho vyklizení žalovaným a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve vlastnictví A. T., dědečka žalobce a matky žalovaného byla staveb. parc. č. 968 v kat. území N. V. (žalovaný je synovcem žalobce), který ji odevzdací smlouvou z 16. 9. 1938 převedl na V. T. Neprokázalo se tedy, že A. T. daroval tuto parcelu synům V. a J. T. každému z poloviny, jak uváděli svědci F. R., M. T. a B. T. - „tato skutečnost nebyla potvrzena a v podstatě byla vyvrácena“. Na této stavební parcele postavil J. T., dědeček žalovaného v letech 1938-1941, a dokončil nejpozději do konce 2. světové války, sklep. Dědictvím po V. T., který zemřel 29. 7. 1970, nabyli spoluvlastnický podíl ke stav. parc. č. 968 (s domem čp. 769) každý v rozsahu jedné třetiny žalobce, jeho bratr F. T. a synovec Z. T. V roce 1976 byla provedena obnova operátu a vyšlo najevo, že na této stavební parcele se nacházejí dva sklepy, sklep z čelního pohledu vlevo užíval F. T. a sklep z čelního pohledu vpravo A. H. z čp. 269 v M. N. V. Tehdy došlo k rozdělení stav. parc. č. 968 na parc. č. 2726, na které se nacházel sklep z čelního pohledu vlevo, a parc. č. 2727, na níž byl sklep z čelního pohledu vpravo. J. T. zemřel 7. 5. 1985 a podle rozhodnutí státního notářství nabyly dědictvím po něm spoluvlastnický podíl ke sklepu z čelního pohledu vpravo na parc. č. 2727 M. T. a B. T., každá v rozsahu 1/2. Aby mohlo být toto rozhodnutí vyznačeno v evidenci nemovitostí, došlo ke sloučení pozemků parc. č. 2726 a č. 2727 do stav. parc. č. 2727. V katastru nemovitostí jsou nyní jako vlastníci podzemního sklepa na parc. č. 2727 (z čelního pohledu zleva) vedeni žalobce, F. T. a Z. T., každý z 1/3, a jako vlastník podzemního sklepa (z čelního pohledu vpravo) - na téže stav. parcele žalovaný, a to na základě darovací smlouvy, kterou uzavřel 29. 6. 1986 s M. T. a B. T. Předmětný sklep z čelního pohledu vpravo byl po zbudování v užívání J. T. a nyní ho užívá žalovaný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uvedený sklep - nemovitost jako stavba určená k trvalému užívání ve smyslu §297 obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OZO“) - se stala součástí pozemku parc. č. 968, který byl v době jeho zbudování ve vlastnictví V. T. a „je ve vlastnictví toho, kdo má pozemek“, tj. že „byl ve vlastnictví V. T., po kterém nastoupili tři dědicové, a to J., F. a Z. T.“. Námitku vydržení vlastnického práva k tomuto sklepu neshledal důvodnou, neboť žalovaný neprokázal oprávněnou držbu sklepa, když „žalovaný (správně patrně J. T.) i jeho právní nástupci věděli o tom, že předmětný sklep je ve vlastnictví V. T., neboť J. T. zajišťoval v 70. letech prohlášení svých sourozenců, že sklep je v jeho vlastnictví“.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání obou účastníků, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně napaden v celém rozsahu, rozhodl rozsudkem z 19. října 1999, č. j. 14 Co 63/97, tak, že „rozsudek soudu prvního stupně vyjma nenapadeného výroku o zamítnutí návrhu žalobce na určení, že je vlastníkem ideální 1/3 sklepa č. p. 32 z čelního pohledu vpravo pod parcelou č. 2727 v k. ú. M. N. V., se 1) mění tak, že návrh žalobce, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem ideální 1/3 sklepa č. p. 32 z čelního pohledu vpravo v k. ú. M. N. V., se zamítá a 2) potvrzuje ve výrocích, jimiž byl zamítnut návrh žalobce na určení, že žalobce je vlastníkem ideální 1/3 sklepa č. p. 32 z čelního pohledu vpravo pod parcelou č. 2727 v k. ú. M. N. V. a žaloba na vyklizení žalovaného z předmětného sklepa“ a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování výpisy z katastru nemovitostí a darovací smlouvou, z nichž se podával ohledně zápisu vlastnického práva ke sklepům na parc. č. 2727 stejný stav, jak již byl zjištěn soudem prvního stupně. Dále odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že předmětný sklep vystavěl v době, kdy uvedená parcela byla již ve vlastnictví V. T., jeho bratr J. T. Vytkl však soudu prvního stupně, že otázku stavby na cizím pozemku řešil jen podle §297 OZO, nikoli také podle §418 téhož zákoníku. Ten stanovil, že „staví-li naproti tomu kdo ze svých hmot na cizím pozemku bez vědomí a vůle vlastníka, připadne stavba vlastníku pozemku. Poctivý stavebník může žádati, aby se nahradil náklad nutný a užitečný. K tomu, kdo stavěl nepoctivě, je sice zachovati jako k jednateli bez příkazu. Věděl-li vlastník pozemku, že se staví a tomu kdo staví poctivě to ihned nezakázal, může žádati jen obecnou hodnotu za pozemek“. Z toho, že bylo zjištěno, že „A. T. měl darovat pozemek oběma synům, tedy J. i V.“ odvolací soud dovodil, že „J. T. byl stavitelem poctivým - stavěl se souhlasem vlastníka pozemku svého bratra V. T. a ten mu jako vlastník pozemku stavbu sklepa nezakázal, její existenci toleroval a souhlasil s ní. Vlastníkem této stavby se tedy stal J. T.“. Dále odvolací soud poukázal „na skutečnost, že vlastníkem předmětného sklepa byl v době vystavění a po celou dobu svého života J. T. a vyplynulo též z výpovědí všech svědků, slyšených v tomto řízení, že v době života J. T. spory mezi bratry o tom, kdo je vlastníkem sklepa nebyly“ – J. T. mohl nabýt vlastnické právo k tomuto sklepu i vydržením k 1. 1. 1951 podle §115 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku. Pokud se J. T. v 70. letech snažil dosáhnout uznání jeho vlastnického práva ke sklepu různými prohlášeními příbuzných, nemohlo to změnit nic na tom, že již byl jeho vlastníkem od roku 1961“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr, že J. T. byl poctivým stavitelem předmětného sklepa. Výpovědi svědků, že A. T. „měl pozemek darovati oběma svým synům, tedy jak J., tak V.“, nelze považovat za věrohodné, neboť se s výjimkou svědka R. mohlo jednat nanejvýš o vědomost přijatou zprostředkovně. Pouze svědek R. byl v rozhodné době již ve věku umožňujícím právně relevantní skutečnosti vnímat, avšak žalobce je přesvědčen, že jako cizí osoba nemohl být informován o „intimních“ majetkových záležitostech rodiny. Navíc J. T. nemohl mít za to, že ústní formou byl řádně a v souladu s právem obdarován nemovitostí. Ani omylem se tedy J. T. nemohl domnívat, že staví na svém pozemku a nebyl proto stavebníkem poctivým. Nebylo také prokázáno, že mu V. T. dal souhlas ke stavbě sklepa na jeho pozemku. Pokud tedy stavebník věděl, či vědět musel, že staví na cizím pozemku a pouze se domníval, že vlastník s tím souhlasí, nebyl stavebníkem poctivým a použití §418, věta třetí OZO nepřipadá v úvahu. Nemůže proto obstát ani podpůrný závěr odvolacího soudu o nabytí vlastnictví stavebníkem vydržením, neboť k vydržení OZO vyžadoval poctivost a dobrou víru. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle procesního předpisu platného ke dni rozhodování odvolacího soudu, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas účastníky řízení řádně zastoupenými, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. l a 3 OSŘ.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. l OSŘ, které zakládají tzv. zmatečnost, zjištěny nebyly.
V řízení však došlo k jiné vadě, která měla vliv na správnost rozsudku odvolacího soudu [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. Podle §155 odst. l OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Výrok rozsudku musí být určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný, resp. aby bylo zřejmé, o jakých právech a povinnostech soud rozhodl. Podle §212 odst. l OSŘ odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkumu rozhodnutí, tímto rozsahem není vázán jen v dále vyjmenovaných případech Rozhoduje-li odvolací soud ve věci samé, pak za podmínek stanovených v a) §219 OSŘ rozsudek soudu potvrdí, b) §220 odst. 2 OSŘ změní nebo c) §221 odst. l a 2 OSŘ rozsudek soudu prvního stupně zruší a věc vrátí tomuto soudu k dalšímu řízení. Jak vyplývá ze shora uvedené citace výroku rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud v intencích uvedených ustanovení OSŘ nepostupoval a výrok rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Odvolací soud totiž uvedl, že výrok, aby bylo určeno, že žalobce je z 1/3 spoluvlastníkem předmětného sklepa, nebyl odvoláním dotčen (dotčen však byl), ale dále uvedený výrok změnil tak, že žalobu ohledně tohoto určení zamítl, a současně také potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně o tomto určení, ačkoliv soud prvního stupně této žalobě na určení vyhověl. Tato vada je sama o sobě důvodem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, a to včetně souvisícího výroku o zamítnutí žaloby na vyklizení.
Soud prvního stupně uvedl, že z výpovědí slyšených svědků F. R., M. T. a B. T. vyplynulo, že „A. T. měl polovinu pozemku parc. č. 968 darovat svým synům, tedy J. T. a druhou polovinu V. T. Tato skutečnost však nebyla potvrzena v podstatě byla vyvrácena zápisem v pozemkové knize.“ Odvolací soud však vyšel ze zjištění odlišného, tedy, že „s ohledem na to, že A. T. měl darovat pozemek oběma svým synům, tedy J. tak i V., lze mít za to, že (J. T.) byl stavitelem poctivým - stavěl se souhlasem svého bratra V. - vlastníka pozemku, tedy s jeho vědomím a vlastník pozemku stavbu nezakázal“. V prvé řadě činí tedy odvolací soud odchylné skutkové zjištění oproti soudu prvního stupně, aniž opakoval výslech uvedených svědků, a jde tak o postup, který je v rozporu s §132 OSŘ (k tomu srov. R 64/66 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I to je vada, která měla vliv na správnost jeho rozhodnutí. Kromě toho dospívá ke zjištěním, která se vzájemně vylučují - pokud totiž J. T. stavěl sklep s vědomím, že tak staví na polovině pozemku, kterou mu otec daroval, pak nemohl zároveň stavět se souhlasem bratra V. jako vlastníka tohoto pozemku.
Pokud jde o výklad §418 OZO, dovolací soud odkazuje na rozsudek z 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 352/99, uveřejněný pod C 105 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, v němž uvedl, že se ztotožňuje ve výkladem pojmu poctivý stavebník, ke kterému dospěl bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozsudku z 19. 3. 1924 sp. zn. Rv I 1734/23 uveřejněném pod č. 3632 Sbírky Vážného, tj. že „bezelstnost stavebníka vztahuje se na jeho vědomí o vlastnictví k pozemku, nikoli na jeho mínění o souhlasu vlastníka se stavbou.“ Rovněž v Komentáři k Československému obecnému zákoníku občanskému, vydaném Nakladatelstvím Linhart Praha 1935, na str. 451, k §418 je uvedeno, že „poctivost se týká vlastnictví k pozemku a tudíž poctivým stavebníkem jest stavebník, který jest poctivým držitelem pozemku, zejména ten, kdo se omylem domnívá, že staví na vlastním pozemku pro sebe (neboť takový omyl nesmí být vlastníkem pozemku využitkován). Naproti tomu, ví-li stavebník, že staví na pozemku cizím, ale domnívá se, že vlastník s tím souhlasí, nelze použít §418 věta třetí.“
Otázku vlastnictví sklepa pod cizím pozemkem řeší také rozhodnutí sp. zn. Rv I 813/22, uveřejněné pod č. Rc 2245 sbírka Vážného ročník 1923.
Dovolacími námitkami žalovaného týkajícími se skutkového zjištění o tom, zda V. T. souhlasil se stavbou sklepa na svém pozemku a otázkou vydržení vlastnického práva k předmětnému sklepu J. T., se dovolací soud vzhledem ke shora vytýkané vadě při zjištění skutkového stavu, která znamená, že odvolací soud buď převezme skutková zjištění soudu prvního stupně nebo bude dokazování doplňovat, pro předčasnost nemohl zabývat.
Vzhledem k nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu ve smyslu dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ byl jeho rozsudek dovolacím soudem podle §243b odst. 4 OSŘ zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu