ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2891.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2891/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně L. B., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1/ R. H. a 2/ I. H., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, pod sp. zn. 12 C 260/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2000, čj. 10 Co 200/99-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč k rukám JUDr. M. M.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2000, čj. 10 Co 200/99-92, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“), ze dne 17. prosince 1998, čj. 12 C 260/97-55, ve výroku, že se zamítá „žaloba, aby bylo určeno, že nemovitosti, zapsané na LV č. 585, pro obec H. a katastrální území S., a to parcela č. 443 - zastavěná plocha, s objektem bydlení č. p. 389, parcela č. 648 - zastavěná plocha a parcela č. 441/11 - zahrada, jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně L. B.“, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Namítá, že soud prvního stupně ani soud odvolací nepřijaly její tvrzení, že právní úkon, na základě něhož žalovaní nabyli předmětné nemovitosti, byl absolutně neplatný, když při uzavírání kupní smlouvy byla uvedena v omyl, neboť byla ujišťována, že neuzavírá kupní, ale toliko zástavní smlouvu. Smlouva byla uzavírána v tísni, když jí bylo zdůrazňováno, že ji musí podepsat rychle a neměla tak možnost si ji prostudovat. Tato její tvrzení soudy vyhodnotily nesprávně v její neprospěch. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní namítají nepřípustnost dovolání a opožděnost jeho podání, a navrhují, aby dovolací soud dovolání „zamítl“.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění OSŘ, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takovou vadu žalobkyně nenamítala a ani dovolacím soudem nebyla zjištěna.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není však přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě tyto podmínky splněny nebyly, když potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu žádné jeho zrušující usnesení nepředcházelo.
Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Protože žalobkyně vyslovení přípustnosti dovolání za podmínek shora uvedených nenavrhla, není přípustnost dovolání dána ani podle §239 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. l, §151 a §142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným přísluší jejich náhrada ve výši 950,- Kč. Ta je dána ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb. a §1 odst. 2, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 4 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) odměnou advokáta za sepsání vyjádření k dovolání za oba žalované částkou 800,- Kč a paušální náhradou jeho hotových výdajů 150,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. února 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu