ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.320.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 320/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) M. V. a B) A. V., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) S. B., zastoupenému advokátem, a 2)K. R., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 22/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2000, č. j. 27 Co 382/2000-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. L. K.
III. Ve vztahu mezi žalovaným 1) a žalobci nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. února 2000, č. j. 9 C 22/95-89, určil, že „kupní smlouva, uzavřená mezi žalovaným 1) jako převodcem a žalovanou 2) jako nabyvatelkou v M. dne 29. 5. 1994, ohledně prodeje parcely č. kat. 205/I díl 1 a díl 2 o výměře 684 m2 v katastrálním území M., je neplatná.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem téhož soudu z 5. 4. 1993, č. j. 3 C 238/92-15, bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobcům z titulu půjčky částku 136.064 Kč se 17% úrokem od 9. 10. 1991 do zaplacení a náklady řízení 12.264 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. K tomu, zda uvedený rozsudek nabyl právní moci, se soud prvního stupně výslovně nevyjádřil. Konstatoval jen, že tato otázka je zkoumána v řízení o výkon uvedeného rozsudku, vedeného žalobci proti žalovanému 1) prodejem pozemku parc. č. 205/1 v k. ú. M. Usnesení uvedeného soudu z 2. 4. 1997, sp. zn. E 1318/94, kterým byl výkon rozhodnutí nařízen, bylo totiž zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze z 29. 8. 1997, sp. zn. 27 Co 251/97, který soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval námitkou žalovaného 1), že na doručence zásilky, kterou mu byl vykonávaný rozsudek doručován, není jeho podpis. Podle znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, vypracovaného P. B., nebyl uvedený podpis pravděpodobně pravým podpisem žalovaného 1). Soud prvního stupně uzavřel, že 26. 6. 1999 žalovaný 1) zaplatil žalobcům jistinu 136.064 Kč, avšak neuhrazeno zůstalo příslušenství této jistiny 163.073 Kč a náklady předchozího řízení. Žalovaný 1) však v době, kdy mu bylo předběžným opatřením soudu prvního stupně z 15. 2. 1993, sp. zn. 3 C 238/92, zakázáno disponovat s pozemkem parc. č. 205/1 díl 1 a 2, s tím, že účinnost předběžného opatření skončí do 30 dnů od právní moci rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 C 238/92, uzavřel se žalovanou 2) dne 29. května 1994 kupní smlouvu, kterou na ni pozemek převedl, a žalovaná je v katastru nemovitostí vedena jako vlastnice pozemku. Tato kupní smlouva se příčí dobrým mravům a je proto podle §39 ObčZ neplatným právním úkonem. Naléhavý právní zájem na žalovaném určení neplatnosti této kupní smlouvy je dán, neboť bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobců na vymožení příslušenství dlužné pohledávky včetně nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2000, č. j. 27 Co 382/2000-129, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené mezi žalovanými dne 29. května 1994, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítnutí žaloby odůvodnil odvolací soud nedostatkem naléhavého právního zájmu na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle které není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, lze-li žalovat na určení vlastnictví, přičemž otázka platnosti kupní smlouvy se v uvedeném řízení řeší jako otázka předběžná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost a důvodnost dovozují jednak z §237 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ„) a jednak z §238 odst. 1 písm. a) OSŘ a nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Namítají, že jim byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odvolací soud totiž posuzoval odlišně od soudu prvního stupně (a také od svého předchozího zrušovacího usnesení) otázku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, přičemž rozsudek soudu prvního stupně změnil. Žalobcům však neposkytl poučení o svém novém stanovisku a odňal jim tak možnost změnit žalobu ještě v řízení odvolacím. I tak je závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení nesprávný. Pokud odvolací soud poukazoval na judikát Nejvyššího soudu, jednalo se o věc, ve které žalobce tvrdil, že je vlastníkem věci, tak tomu však v případě žalobců v této věci není. I z usnesení odvolacího soudu, vydaného v řízení o výkon rozhodnutí vedeném pod sp. zn. E 1318/93, kterým bylo zrušeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, vyplývá význam přezkumu platnosti kupní smlouvy. Podle žalobců má určení neplatnosti kupní smlouvy zásadní význam pro výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, neboť exekuční řízení neposkytuje prostor pro úplné dokazování sporné otázky a je tedy na místě, aby byla vyřešena v samostatném řízení. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se vyjádřila tak, že žalobcům nebyla odňata možnost jednat před soudem, neboť žalobci i jejich právní zástupce byli u jednání odvolacího soudu přítomni. Kromě toho naléhavý právní zájem žalobců na žalovaném určení byl zpochybněn již v odvolání žalovaných, které měli žalobci k dispozici. Odvolací soud nemá povinnost poučovat účastníky řízení o svém stanovisku a vést je ke změně žaloby. Rozhodnutí o tom, že kupní smlouva je neplatná, nemůže být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného 1). Žalobci by tedy nemohli prokázat, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemku a uspět s nařízením výkonu rozhodnutí prodejem tohoto pozemku. Žalovaná 2) považuje posouzení věci odvolacím soudem za správné a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. l písm. a) OSŘ a že bylo včas podáno oprávněnými osobami, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §237 odst. l písm. f) OSŘ je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž soud znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům apod.).
Podle §5 OSŘ soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Nesplnění této povinnosti soudem není vadou řízení podle §237 odst. l f) OSŘ, ale je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ OSŘ) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, publikovaný pod R 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, publikovaný pod C 872/svazek 12 Souboru rozhodnutí Nejvyšího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“). Avšak poučení o tom, jak je třeba formulovat petit žaloby, aby byl dán naléhavý právní zájem, přesahuje meze poučovací povinnosti, stanovené v §5 OSŘ (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR z 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, publikovaný pod č. 82/svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení a rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002, uveřejněný pod C 1126/svazek 16 Souboru). Pokud soud dospěje k závěru, že ve věci není dán naléhavý právní zájem, není jeho povinností poučovat žalobce o tom, jak je třeba nárok uplatnit. Nejde o vadu podání, kterou by bylo možno odstranit postupem podle §43 odst. 1 OSŘ, popřípadě podle §5 OSŘ. Taková žaloba není z procesního hlediska vadná, což ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že řízení v takovém případě nelze zastavit podle §43 odst. 2 OSŘ, ale že je třeba takovou žalobu zamítnout. Nelze tedy dovodit, že by neposkytnutí poučení o nutnosti upravit petit tak, aby namísto určení, že je smlouva neplatná, bylo žádáno o určení vlastnictví byl dán naléhavý právní zájem na žalovaném určení, bylo nesplněním poučovací povinnosti soudu a představovalo tak vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Kromě toho i žalovaní v odvolání nedostatek naléhavého právního zájmu na žalovaném určení namítali a žalobci se k této námitce vyjádřili (viz vyjádření na čl. 122 spisu).
Z uvedeného je zřejmé, že k vadě podle §237 odst. l písm. f) OSŘ nedošlo. Dovolací soud neshledal ani žádnou z vad dále vyjmenovaných v §237 odst. 1 OSŘ, ani jinou vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále se dovolací soud zabýval žalobci namítaným nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení §80 písm. c) OSŘ lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 písm. c) OSŘ je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti.
Odvolacím soudem přijatý právní závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, opírající se o judikaturu Nejvyššího soudu, je správný. Naléhavý právní zájem žalobců na žalovaném určení by byl dán, jen kdyby se bez tohoto určení přestalo být postavení žalobců nejisté. Ani žalobě vyhovující rozhodnutí, tj. rozhodnutí určující neplatnost kupní smlouvy, však nemůže žalobcům přivodit oproti současnému stavu příznivější postavení (takové rozhodnutí na jejich současném postavení nic nemění a hlavně jejich postavení neřeší).
Pro žalobce bylo z hlediska účelu, pro který dané řízení vedli, rozhodující, zda žalovaný 1) je či není (v důsledku neplatnosti kupní smlouvy) vlastníkem sporné nemovitosti. K vyřešení této otázky vydání jim prospívajícího (tj. v daném případě žalobě zcela vyhovujícího) rozhodnutí, ničím nepřispěje. Otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má totiž pro účely posouzení vlastnického práva žalovaného 1) k věcem povahu pouze otázky předběžné. Uplatní se proto obecný závěr, že tam, kde právní otázka (zde platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto žalobou na určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení oné předběžné otázky, lze - li přímo žalovat na určení samotného práva (zde vlastnického práva žalovaného 1 - k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993 sp. zn. 7 Cdo 63/92, publikovaný pod č. 11 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit č. 3 z roku 1994 a rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaný pod R 68/20001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Žalobci mohou vést proti žalovanému 1) úspěšně výkon rozhodnutí prodejem předmětného pozemku jen v případě, že by jako vlastník sporného pozemku byl žalovaný 1) v katastru nemovitostí zapsán. Proto při řešení otázky naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení je třeba brát v úvahu i odpověď na otázku, zda rozsudek o určení neplatnosti kupní smlouvy může být podkladem pro zápis vlastnického práva žalovaného ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí. Ani z tohoto hlediska rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy nepostačuje. Na základě takovéhoto rozhodnutí by žalobci totiž nemohli dosáhnout v katastru nemovitostí změnu zápisu vlastnického práva k sporné nemovitosti na žalovaného 1), neboť z výroku rozhodnutí by možnost tohoto zápisu nevyplývala (§7 odst. 1, 2 ve spojení s §1 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Podkladem pro zápis vlastnického práva žalovaného 1) k nemovitosti formou záznamu tak může být pouze rozhodnutí osvědčující tuto skutečnost. Jestliže rozhodnutí o určení neplatnosti předmětné smlouvy nemůže být podkladem pro zápis vlastnického práva žalovaného 1) k nemovitosti do katastru nemovitostí, aby mohl být veden výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí, pak i z tohoto důvodu nemohou mít žalobci na vydání takového rozhodnutí naléhavý právní zájem. Zde lze odkázat na již zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc z hlediska naléhavého právní zájmu na požadovaném určení podle §80 písm. c) OSŘ posoudil správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanou 2) vychází ze skutečnosti, že žalobci nebyli úspěšní (§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Podle bodu 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které jsou povinni žalobci nahradit žalované 2) vyplývá z §9 odst. 1, §7, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která činí 500,- Kč, když hodnota sporu nebyla ve vyjádřeních k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Výrok III. rozsudku vyplývá ze skutečnosti, že mezi žalobci a žalovaným 1) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná 2) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu