ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.334.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 334/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/ M. K., B/ A. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1/ R. K. a 2/ Ing. M. K., zastoupeným advokátem, o vydání předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 Nc 3215/98, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2000, čj. 21 Co 264/2000-82, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2000, čj. 21 Co 264/2000-82, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. března 2000, čj. 10 Nc 3215/98-61, rozhodl o návrhu na vydání předběžného opatření výrokem I. tak, že „žalovaným se každému ukládá povinnost, aby nenakládali pozemkem č. parc. 2011/2 o výměře 35 m2 a zahradou č. parc. 2011/1 o výměře 874 m2 v k. ú. K., obec P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1345 pro dané k. ú., to je, aby pozemky ani ideální podíl na nich neprodali, nedarovali, nevložili do majetku obchodní společnosti, neposkytli pro účely sdružení, nezatížili věcnými právy či věcnými břemeny, nedali do zástavy, nepronajali a nerozdělili, to vše do právní moci rozhodnutí soudu o určení neplatnosti darovací smlouvy“, výrokem II., že „žalovaným se každému ukládá povinnost, aby do právní moci rozhodnutí soudu o určení neplatnosti darovací smlouvy vykonávali řádně běžnou údržbu pozemku, č. parc. 2011/2 o výměře 35 m2, jeho součástí a příslušenství“ a výroky III., IV. a V. zamítl návrh na vydání předběžného opatření, jímž by do právní moci rozhodnutí soudu o určení neplatnosti darovací smlouvy bylo žalovaným uloženo „nezřídit stavbu na výše uvedených pozemcích nebo jakékoliv jejich části a v případě, že se stavbou již bylo započato, aby jim bylo uloženo zdržet se pokračování a dokončení stavby“, dále „zdržet se stavební úpravy garáže bez čísla evidenčního na pozemku č. parc. 2011/2 o výměře 35 m2 nebo její demolice, pokácení trvalých porostů na pozemku nebo jen některé z nich“ a „v rámci řádné běžné údržby pozemku č. parc. 2011/2 provádět též řádnou běžnou údržbu oplocení a trvalých porostů na něm“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaných do výroků, kterými jim byla uložena povinnost, usnesením ze dne 26. června 2000, čj. 21 Co 264/2000-82, odvolání s odkazem na ustanovení §218 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) odmítl. Konstatoval, že pravomocným rozsudkem Městského soudu Praze z 3. 4. 2000, čj. 21 Co 149/2000-43, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 3. 12. 1999, čj. 19 C 35/99-23, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti darovací smlouvy z 8. 12. 1997, kterou V. K. sporné nemovitosti daroval žalovaným, a vzhledem k tomu, že dispoziční omezení žalovaných s nemovitostmi bylo časově limitováno právě do pravomocného skončení sporu o určení neplatnosti darovací smlouvy, a tato právní moc nastala 11. 5. 2000, uzavřel, že odvolání ve věci je bezpředmětné, neboť předběžné opatření zaniklo a v dané době žalovaní nebyli žádným způsobem při výkonu svého vlastnického práva omezováni. Při neexistenci předběžného opatření neexistovalo rozhodnutí, které by mohlo být odvolacím soudem přezkoumáváno.
Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238 (správně §238a) odst. 1 písm. e) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. S podrobným odkazem na řízení, předcházející napadenému usnesení odvolacího soudu namítají, že tento soud svoje rozhodnutí o odmítnutí odvolání opřel o ustanovení §218 odst. 1 OSŘ, aniž blíže specifikoval důvody pro toto rozhodnutí, jak jsou taxativně vyjmenovány pod písmeny a), b) a c). Konstatují, že odvolací soud neměl žádnou zákonnou oporu pro odmítnutí odvolání a pouhý jeho odkaz na §218 odst. l OSŘ je nedostatečný, ale především právně chybný. Namítají, že odvolací soud měl po doplnění dokazování rozhodnutí soudu prvního stupně změnit tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá a žalobcům měl navíc uložit povinnost k náhradě nákladů řízení. Pokládají za nespravedlivé, aby o náhradě nákladů nebylo rozhodnuto, zvláště, byl-li návrh na předběžné opatření neopodstatněný, šikanózní povahy a ve věci samé rozhodnuto v neprospěch žalobců. Takto odvolací soud upřel dovolatelům právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 10 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Navrhují, aby dovolací soud usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.) Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 OSŘ) shledal, že je dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) OSŘ, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto.
Z napadeného usnesení se podává, že dispoziční omezení žalovaných se spornými nemovitosti bylo časově limitováno do pravomocného skončení sporu o určení neplatnosti darovací smlouvy. Protože právní moc nastala 11. 5. 2000, odvolací soud shledal, že odvolání ve věci je bezpředmětné. Uzavřel, že předběžné opatření zaniklo, žalovaní nebyli žádným způsobem při výkonu svého vlastnického práva omezováni a při neexistenci předběžného opatření neexistovalo ani rozhodnutí, které by mohl odvolací soud přezkoumat. Svoje rozhodnutí opřel o §218 odst. 1 OSŘ, aniž je konkretizoval s odkazem na písm. a) až c) citovaného zákonného ustanovení. Podle něho by ale odvolací soud mohl odmítnout odvolání pouze bylo-li by podáno opožděně nebo kdyby bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn anebo by směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání přípustné. Jestliže v daném případě neexistoval pro odmítnutí odvolání ani jeden z uvedených důvodů, spočívá odmítnutí odvolání, založené blíže nespecifikovaným ustanovením §218 odst. 1 OSŘ, na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud toto ustanovení nesprávně interpretoval. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 OSŘ napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu