ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.354.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 354/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) L. B., a B) P. H., zastoupených advokátkou, proti žalovanému: A., a. s. J., zast. advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 107/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2000, č. j. 21 Co 127/2000-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení, každému v částce 875,- Kč, na účet advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2000, č. j. 4 C 107/99-49, určil, že „žalobci jsou podílovými spoluvlastníky části původní pozemkové parcely číslo 228/2 v obci a katastrálním území S. M. o výměře 4747 m2, zapsané na listu vlastnictví číslo 110 u Katastrálního úřadu v J., nyní vedené jako stavební parcela číslo 608/5, 608/6, 608/7, 608/8, 711/1, 243, 614, pozemková parcela číslo 244/2 a díl „c“ o výměře 2867 m2 stavební parcely číslo 608/1 a díl „a“ o výměře 170 m2 stavební parcely číslo 611 tak, jak jsou zaměřeny geometrickým plánem číslo 119-2/95 Geodézií ing. M., Š. dne 13. 7. 1995, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť se považují na základě rozhodnutí Státního notářství v J. ze dne 25. října 1985, č. j. D 160/85-32, za spoluvlastníky celé parcely č. 228/2 o výměře 7053 m2, ale žalovaný je v katastru nemovitostí veden jako vlastník sporné části tohoto pozemku o výměře 4747 m2 a bez rozhodnutí soudu nelze provést nový zápis vlastnického práva. Žalobci pak jsou skutečně vlastníky předmětného pozemku, jelikož smlouva z 19. 12. 1968, jíž jejich právní předchůdci převedli pozemek na předchůdce žalovaného, je pro neurčitost neplatná. Šlo totiž o směnnou smlouvu, podle níž měl právní předchůdce žalovaného opatřit a předat předchůdcům žalobců náhradní pozemek o přibližně stejné výměře a bonitě, ovšem ten nebyl ve smlouvě dostatečně individualizován. Předchůdci žalobců tedy nikdy svého vlastnického práva nepozbyli a toto právo posléze přešlo děděním na žalobce.
Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. září 2000, č. j. 21 Co 127/2000-75, především připustil změnu žaloby „podle přednesu zástupkyně žalobců při odvolacím jednání dne 25. 9. 2000 spočívající v původním i eventuálním petitu v určení velikosti podílů jednotlivých spoluvlastníků“. Poté změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že za slova : „… žalobci jsou podílovými spoluvlastníky…“ vložil: „každý jednou polovinou“ a v pátém řádku tohoto výroku změnil označení „díl c“ na označení „díl a“, s tím, že „jinak se výrok I. potvrzuje“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy z 19. 12. 1968 pro neurčitost. Dospěl k závěru, že „podle obsahu smlouvy jde jednoznačně o smlouvu o výměně věci podle §406 obč. zák., protože podle ní vznikla účastníkům povinnost a právo vyměnit si věc za věc. Nemůže jít o smlouvu kupní podle §399 obč. zák., neboť nešlo o úplatný převod vlastnického práva, při kterém by bylo jako ekvivalent za převod vlastnictví věci dohodnuto peněžité plnění (zaplacení kupní ceny), což je podstatnou náležitostí kupní smlouvy“. Použití výrazu „směnná smlouva“ soudem prvního stupně je pouze terminologickým pochybením, které nemá vliv na správnost právních závěrů. Neurčitost smlouvy spočívá v tom, že nebyl dostatečně identifikován pozemek, který má podle smlouvy přejít do vlastnictví předchůdců žalobců, a nebyl proto dostatečně určitě označen předmět výměny. S ohledem na požadavek určitosti právního úkonu podle §37 občanského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen „ObčZ“) musel být pozemek ve smlouvě označen parcelním číslem, názvem obce a katastrálního území. Takto ovšem pozemek, který měl dle smlouvy připadnout právním předchůdcům žalobců, označen nebyl a ani být nemohl, neboť účastníci smlouvy ani nevěděli, který pozemek bude nakonec Okresním národním výborem přidělen. Neurčitost obsahu smlouvy nemůže být odstraněna ani výkladem podle §35 odst. 2 ObčZ, protože dovodit identifikaci předmětu výměny je v podstatě nemožné, pokud ji v době uzavření smlouvy neznali ani její účastníci. Tato vada způsobuje neplatnost celé smlouvy, neboť tuto část nelze od ostatního obsahu oddělit. Předchůdci žalobců tedy nepozbyli vlastnického práva a žalobci děděním nabyli vlastnictví k celému pozemku o výměře 7053 m2, což potvrdilo celým svým rozhodnutím i bývalé Státní notářství v J. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen tak, aby výrok odpovídal změně žaloby, spočívající v určení velikosti spoluvlastnických podílů žalobců, a obsahu zprávy Katastrálního úřadu v J. o chybě vzniklé při vyhotovení geometrického plánu, který pojal soud prvního stupně jako součást rozsudku. Jinak byl výrok ve věci samé (označený I.) potvrzen. O návrhu žalovaného na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl s tím, že dovolání je přípustné ze zákona podle §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval především z ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu. Současně odkázal na ustanovení §239 občanského soudního řádu s tím, že před vyhlášením rozhodnutí podal návrh na připuštění dovolání a podle jeho názoru jde v daném případě „o posouzení rozhodnutí po právní stránce zásadního významu“. Ten spatřuje žalovaný v tom, že jde o výklad otázky určitosti právního úkonu a zároveň o posouzení otázky, zda jde v daném případě o smlouvu kupní nebo o smlouvu o výměně. Žalovaný setrval na svém názoru, že předmětná smlouva je řádnou smlouvou kupní a kupní cena měla být vyrovnána v budoucnu tak, že bude na žalobce převeden jiný pozemek. Podle názoru žalovaného smlouva o výměně je smlouvou, kdy se vyměňuje věc za věc, a tato výměna musí být v jednom okamžiku. V daném případě se nevyměňoval pozemek za pozemek, ale bylo dohodnuto, že následně bude na předchůdce žalobců převeden jiný pozemek. Toto ujednání je podle názoru žalovaného charakteristické pro smlouvu kupní a ne pro smlouvu o výměně. Závěry soudů obou stupňů tedy nejsou správné a proto žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ztotožnili se závěrem o absolutní neplatnosti sporné smlouvy a navrhli, aby bylo dovolání žalovaného zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky postupoval v řízení o dovolání s ohledem na ust. části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů účinných k 31. 12. 2000, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou citovaným zákonem (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, tedy účastníkem řízení, a že splňuje náležitosti uvedené v §241 odst. 1 a 2 OSŘ, zkoumal především, zda je dovolání přípustné.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný napadenému rozsudku nevytýká a ani z obsahu spisu existence žádné z těchto vad neplyne. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání v prvé řadě z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z téhož názoru zřejmě vycházel odvolací soud, když zcela vědomě nerozhodl o návrhu žalovaného na připuštění dovolání opírajícím se o §239 odst. 1 OSŘ, který byl podán při jednání dne 25. září 2000. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně. O rozdílné (nesouhlasné) rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 OSŘ nebo zda postupoval podle §220 OSŘ. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak je formulován jeho výrok (srovnej např. usnesení dovolacího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/99, nebo jeho usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/08, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/2000). Z tohoto hlediska však nelze rozsudek odvolacího soudu v této věci za měnící považovat. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy uzavřené mezi předchůdci účastníků dne 19. prosince 1968 a v důsledku toho dovodil, že žalobci jsou vlastníky sporného pozemku. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o stejné právní závěry a pokud část výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé „změnil“, jde jen o změnu formulační reagující na změnu žaloby a na zjištění chyby v označení části pozemku, který je předmětem řízení, nikoliv o jiné posouzení práv a povinností účastníků řízení z hlediska jejich obsahu. Přezkoumávaný rozsudek je tedy podle svého obsahu rozsudkem potvrzujícím, a tak ustanovením §238 odst. 1 písm. a) OSŘ nemůže být přípustnost dovolání proti němu založena.
Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o odvolání proti prvému rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, a tak dovolání nemůže být přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ. Jelikož pak odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ani výrokem podle §239 odst. 1 OSŘ, zbývá posoudit, zda nemůže být přípustnost dovolání založena ustanovením §239 odst. 2 OSŘ. Podle něj nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení dovolacího soudu ze 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 437/97, publikované v časopise Soudní judikatura č. 7/1998). Za zásadní pak přirozeně nelze považovat ani otázky, jejichž řešení zcela jasně vyplývá ze zákona.
Žalovaný ve svém dovolání vymezuje dvě otázky, které jsou podle jeho názoru po právní stránce zásadního významu, a to jednak otázku posouzení právní povahy sporné smlouvy, tj. jde-li o smlouvu kupní či o smlouvu o výměně věci, jednak otázku posouzení platnosti této smlouvy z hlediska její určitosti ve smyslu §37 ObčZ. Pokud jde o první otázku, vyplývá z ustanovení §399 ObčZ ve znění účinném v době, kdy byla smlouva uzavřena, tedy v roce 1968, zcela jednoznačně, že podstatou kupní smlouvy – na rozdíl od smlouvy o výměně věci podle §406 ObčZ – je úplatný převod vlastnického práva k věci. Přitom ujednání o kupní ceně jako peněžitém ekvivalentu, který poskytuje kupující prodávajícímu za věc, jejíž vlastnictví je předmětem koupě, je podstatnou náležitostí kupní smlouvy. Je tedy naprosto zjevné, že neobsahuje-li smlouva z 19. 12. 1968 závazek nabyvatele zaplatit kupní cenu, nýbrž závazek poskytnout převodcům náhradní pozemek (lhostejno v jakém časovém okamžiku), nemůže jít po stránce obsahu o kupní smlouvu, i když je smlouva takto označena. Přezkoumávaný rozsudek proto řeší prvou z nastolených otázek tak, jak to zjevně plyne ze zákona, a z tohoto pohledu tudíž nemůže jít o otázku po právní stránce zásadního významu.
K otázce neurčitosti právního úkonu jakožto důvodu jeho neplatnosti z hlediska §37 ObčZ pak existuje rozsáhlá judikatura, která shodně vychází z toho, že právní úkon je neurčitý a tedy neplatný tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný – a tím neurčitý – zůstává jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatností písemná forma, musí tato určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na kterém je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že smluvní straně, případně smluvním stranám je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné osobám, které smluvní stranou nejsou. Je-li předmětem smlouvy nemovitost, musí být individualizována údaji z katastru nemovitostí podle obce, katastrálního území a parcelního čísla. V tomto směru lze odkázat především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, uveřejněné pod č. R 53/91 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále na některé publikované rozsudky Nejvyššího soudu ČR (např. z 28. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/96, Soudní rozhledy č. 7/1998, z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, Právní rozhledy č. 7/1997, či z 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, Soudní rozhledy č. 9/2000). V této věci odvolací soud dovodil neplatnost smlouvy z nedostatečné identifikace pozemku, který měl podle ní přejít do vlastnictví předchůdců žalobců, což pokládal za nedostatek, který nelze odstranit ani výkladem podle §35 odst. 2 ObčZ. Tento jeho závěr plně odpovídá judikatuře, která je shora citována, a tak byla druhá žalobcem označená právní otázka, pro jejíž řešení by mělo být dle žalovaného dovolání přípustné, vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Je tedy možno uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ. Nezbylo tedy, než je podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ mají žalobci, kteří v dovolacím řízení uspěli, právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady představuje odměna jejich právní zástupkyně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) stanovená podle §6 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/96 Sb. částkou 800,- Kč u každého z žalobců a ve vztahu ke každému z nich jedna paušální částka náhrady výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, celkem tedy částka 875,- Kč u každého z žalobců.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2002
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu