ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.465.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 465/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. V. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu Č. K., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 586/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. listopadu 1999, č. j. 19 Co 2828/99-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem z 3. 1. 1997, č. j. 9 C 586/96-39, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem pozemků parc. č. 484/1, č. 484/11 a č. 484/102 v kat. území Č. K. (výrok I), zamítl návrh na vydání předběžného opatření (výrok II), rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení (výroky III a IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem v přídělovém řízení podle dekretu č. 28/1945 Sb., přičemž i v rozhodnutí o přídělu byla uvedena povinnost přídělce osobně a řádně na přidělených nemovitostech hospodařit a stát se členem družstva k podpoře zemědělského podnikání. Podle zápisu o vyúčtování s odcházejícím přídělcem z 30. 3. 1956 a zápisu o odevzdání usedlosti čp. 76 a 77 po odcházejícím přídělci, sepsaných Okresním národním výborem (dále jen „ONV“) Č. K. a podepsaných žalobcem, žalobce odešel z přídělu, jehož se 1. 12. 1947 ujal, ke dni 31. 3. 1956 ze zdravotních důvodů a novým nabyvatelem přídělu se stalo JZD Č. K., listiny obsahují také vyúčtování přídělu. Žalobce se domáhal vydání nemovitostí v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Pozemkový úřad v Č. K. rozhodnutím z 19. 1. 1996, č. j. PU 24638/95, podle §9 odst. 4 zákona o půdě určil, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí a uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 4. 1996, č. j. 10 Ca 106/96-28. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR z 10. 12. 1997, sp. zn. II ÚS 172/96. V restitučním řízení žalobce vypověděl, že v roce 1951 utrpěl vážný úraz při autonehodě, jehož následky mu znemožnily práci v zemědělství, jeho usedlost proto obhospodařovali rodiče a bratr. V roce 1953 na doporučení lékaře začal pracovat v krajské hygienické stanici. V roce 1956 se s rodinou přestěhoval do Č. B. a k práci v zemědělství se již nevrátil. Krajský soud shodně s pozemkovým úřadem dospěl k závěru, že nemovitosti, které žalobce nabyl přídělem, nepřešly na stát žádným ze způsobů uvedených v §6 zákona o půdě, neboť žalobce se přídělu vzdal a stát, zastoupený ONV (jako příslušným orgánem namísto v roce 1950 zrušeného Národního pozemkového fondu) nemovitosti přijal. Krajský soud také uvedl, že neshledal ani politickou perzekuci či nezákonný postup státních orgánů, jestliže žalobce předal příděl ze zdravotních důvodů, a skutečnost, že se tak stalo v souvislosti s tlakem na vstup do družstva, považoval za nerozhodnou, jestliže přídělové vlastnictví ke združstevnění přídělce zavazovalo. Vzdání se přídělu, byť učiněné v tísni, dané zdravotním stavem žalobce, považoval za platný důvod přechodu nemovitostí na stát. Rovněž soud prvního stupně dospěl k závěru, že stát přijal usedlost žalobce, který se vlastnictví ze zdravotních důvodů vzdal, tedy že vlastnictví zaniklo právně relevantním způsobem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 29. 4. 1997, č. j. 8 Co 715/97-52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a IV. Ztotožnil se se skutkovým a právním posouzením věci soudem prvního stupně. K námitce žalobce, že k platnému vzdání se přídělu podle §132 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“) nemohlo dojít, když přidělené nemovitosti nebyly volně zcizitelnými věcmi, uvedl, že §5 dekretu č. 28/1945 Sb. nezakazoval zcizení přidělených nemovitostí vůbec, ale že pro zcizení byla stanovena určitá procedura. Dále poukázal na to, že podle §11 zákona č. 90/1947 Sb. byly vedle rozhodnutí o přídělu vkladnými rozhodnutími jiná rozhodnutí nebo prohlášení fondu nebo jiného příslušného úřadu o přechodu konfiskovaného majetku na jiného nabyvatele. Listiny z 30. 3. 1956 takovými listinami byly, žalobce je podepsal a z hlediska formy bylo zákonu učiněno zadost. Dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nepřipustil, když nepovažoval za zásadní právní otázku, zda bylo možné vzdát se přídělu a zda listiny z 30. 6. 1956 jsou způsobilé přivodit změnu vlastnických vztahů, pokud jsou jednoznačným projevem k převodu vlastnického práva ze žalobce na nového nabyvatele.
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem z 30 8. 1999, č. j. 2 Cdon 1347/97-72, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že otázku, zda příděl byl ve smyslu §132 odst. 2 ObčZ volně zcizitelný, posuzoval podle §5 dekretu č. 28/1945 Sb., když věta druhá a třetí tohoto ustanovení,
týkající se převodu přídělu, byly podle §23 odst. 5 zákona č. 90/1947 Sb. nahrazeny §23 odst. 1 – 4 tohoto zákona a tato ustanovení byla zrušena zákonem č. 65/1951 Sb. Kromě toho odvolací soud sice uvedl, že se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, tj. že vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem zaniklo vzdáním se přídělu, ale uvedl zároveň že listinami z 30. 3. 1956 došlo k převodu vlastnického práva na nového nabyvatele, přičemž vzdání se práva a převod jsou dva samostatné způsoby zániku vlastnického práva, které se navzájem vylučují.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl znovu jako soud odvolací rozsudkem z 1. 11. 1999, č. j. 19 Co 2828/99-82, tak že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a IV. Dovolání proti svému rozsudku nepřipustil. Doplnil dokazování zápisem „o jednání převzetí hospodářství V. D. v Č. K. 76“, v němž je uvedeno, že vhledem k námitkám J. D. a členů družstva bylo vyúčtování provedené ONV prohlášeno za zmatečné a žalobci bylo dáno na vědomí, že „jest v jeho zájmu předati usedlost jak se k dnešnímu dni jeví se živým a mrtvým inventářem a MNV jest rozhodnut vyvolat zajištění usedlosti podle zákona č. 50/74 Sb.“ K tomu žalobce uvedl, že se vyjádří do 10. 4. 1956. Odvolací soud uzavřel, že i po tomto doplnění akceptuje závěr soudu prvního stupně, který je shodný se závěrem vysloveným v restitučním řízení, tj. že žalobce se přídělu vzdal ve smyslu §132 odst. l ObčZ. Písemná forma tohoto úkonu ve smyslu §40 ObčZ byla zachována a z hlediska jeho výkladu nelze mít pochyby o tom, že žalobce vůli vzdát se přídělu právně relevantním způsobem projevil – byť listiny neobsahují výslovně prohlášení o vzdání se přídělu, pak v celkovém kontextu jinak obsah interpretovat nelze: žalobce se vzdal přídělu ze zdravotních důvodů a zápis z 9. 4. 1956 se vztahuje jen k inventáři nezbytnému pro zajištění provozu předané usedlosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že příděl, resp. nemovitosti, které příděl představuje, byly v roce 1956 ve vztahu ke státu volně zcizitelnými. Ani zákon č. 65/1951 Sb. nepředpokládal souhlas ONV k převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví, a kromě toho vzdání se přídělu není převodem vlastnického práva, ale přechodem vlastnictví na stát. Dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nepřipustil, když považoval otázku, zda příděl byl věcí, kterou nebylo možné ve smyslu §132 odst. 2 ObčZ volně zcizit za řešenou rozsudkem dovolacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s tím, že rozsudkem dovolacího soudu byla řešena otázka, zda příděl byl ve smyslu §132 odst. 2 ObčZ volně zcizitelný. Její posouzení činí proto jeho rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Závěr odvolacího soudu, který z volné zcizitelnosti vychází, považuje za nesprávný. Podle §1 zákona č. 65/1951 Sb. byly nemovitosti převoditelné zásadně jen se souhlasem ONV. Pokud bylo stanoveno, že tohoto souhlasu není třeba v případě převodu nemovitostí na stát, bylo to dáno tím, že stát jako smluvní strana již souhlas s nabytím vyjádřil uzavřením smlouvy. Kromě toho lze argumentovat i tak, že věc, podléhající alespoň v některých případech omezení při zcizení, nemohla být ve smyslu §132 odst. 2 ObčZ volně zcizitelnou. Omezenost zcizení stanovily i samotné přídělové listiny. Dále žalobce namítá, že ani jedna z listin z 30. 3. 1956 není projevem jeho vůle vzdát se vlastnictví k přídělu. Naopak jsou formulovány tak, že ke vzdání došlo jíž před sepisem těchto listin a vyúčtování přídělu se dalo provést teprve po jeho zániku. Také z listiny z 9. 4. 1956 vyplývá, že se jednalo o tom, zda dojde k převodu vlastnického práva ze žalobce na stát nebo zda nemovitosti budou podrobeny nucenému nájmu podle vládního nařízení 50/1950 Sb. Listiny z 30 3. 1956 nejsou podle obsahu ani dvoustranným právním úkonem, kterým by došlo k převodu vlastnictví ze žalobce na stát. Tyto listiny nejsou žádným právním úkonem žalobce, neboť neodpovídají §30 a násl. ObčZ. I kdyby o právní úkon šlo, pak je neplatný, neboť žalobce listiny podepsal v důsledku bezprávné výhrůžky, vzbuzující důvodnou bázeň, anebo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle hlavy první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení zkoumal, zda je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Podle §237 odst. l OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným. Takové vady žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. l písm. b) a §239 odst. 1 OSŘ, neboť rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo zrušující usnesení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud ve výroku svého rozsudku dovolání nepřipustil.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné, pokud účastník navrhl vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, kterému odvolací soud nevyhověl, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Žalobce připuštění dovolání před vyhlášením rozsudku navrhl a dovolací soud považuje otázku, zda příděl, resp. nemovitosti nabyté přídělem podle dekretu č. 48/1945 byly ve smyslu §132 odst. 2 ObčZ věci volně zcizitelné za otázku zásadního právního významu, neboť jde o otázku v judikatuře vyšších soudů dosud neřešenou.
Podle §132 odst. l ObčZ vlastnictví se pozbývá zejména také tím, že ho nabude někdo jiný nebo že se ho vlastník vzdá.
Podle §132 odst. 2 ObčZ vzdáti se nelze vlastnictví k věcem, které podle předpisů o tom vydaných nelze volně zcizit.
Zcizením věci rozumí se v širším slova smyslu veškeré akty, kterými se vlastník zříká svého vlastnictví, a to buď tak, že věc převádí na jiného (dvoustranný právní úkon) nebo věc opouští (jednostranný právní úkon). Jednostranným právním úkonem bylo i vzdání se vlastnického práva ve smyslu §132 odst. 2 ObčZ. V užším smyslu se zcizením věci rozumí jen její převod a v tomto smyslu je také použit v §132 odst. 2 ObčZ.
Podle §5 odst. 2 věta třetí dekretu č. 28/145 Sb. bylo zcizení přídělu možné jen výjimečně ve zvlášť odůvodněných případech a jen se souhlasem Národního pozemkového fondu. Toto ustanovení zrušil §23 odst. 5 zákona č. 90/1947 Sb. Podle §23 odst. l tohoto zákona zcizení přídělu, mimo výjimky uvedené v odstavci 2 téhož ustanovení, bylo dále vázáno na souhlas příslušného fondu, a s výslovně stanovenou sankcí neplatnosti. Tato ustanovení byla pak zrušena zákonem č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a nájmu zemědělské a lesní půdy, účinným až do 31. 3. 1964. Podle §1 tohoto zákona bylo k převodu nemovitostí třeba souhlasu ONV (Národní pozemkový fond byl zrušen zákonem č. 98/1950 Sb.), s výjimkou případů vyjmenovaných v §2 tohoto zákona, když pod písm. a) bylo stanoveno, že souhlasu ONV není třeba k převodu nemovitostí do státního socialistického vlastnictví.
Vzdání se přídělu podle §132 odst. l ObčZ jako jednostranný právní úkon vlastníka, kterým se zříká vlastnictví k přídělu, znamenalo obnovení vlastnického práva státu k přídělu – podle dekretu č. 28/1945 Sb. byl přidělován státem konfiskovaný majetek. Jestliže podle §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 65/1961 Sb. zcizení - převod nemovitostí v případě jejich převodu na stát (do socialistického státního vlastnictví) nepodléhalo schválení ONV a vzdání se přídělu znamenalo obnovení vlastnického práva státu, pak nemovitosti nabyté přídělem byly pro případ vzdání se práva k nim věcmi volně zcizitelnými, jak k tomu také správně dospěl odvolací soud.
Dovolací soud považuje také za správný závěr odvolacího soudu, že listiny z 30. 3. 1956 – zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem zkonfiskovaného zemědělského majetku a zápis o odevzdání usedlosti, které žalobce podepsal, jsou právním úkonem, kterým se žalobce vzdal vlastnictví k přídělu. Ve smyslu §30 ObčZ takový výklad odpovídá obsahu listin - je v nich uvedeno, že žalobce odchází k 31. 3. 1956 z přídělu nabytého 1. 12. 1947 ze zdravotních důvodů a že se přiděluje novému přídělci, tak okolnostem, za kterých k projevu vůle došlo: žalobce již od roku 1953 ze zdravotních důvodů příděl osobně neobhospodařoval, neplnil tedy povinnost, která pro něj z rozhodnutí o přídělu vyplývala, a zdravotní stav mu práce v zemědělství ani nadále neumožňoval. Ani zápis sepsaný 9. 4. 1956, jak vyplývá z odůvodnění odvolacího soudu, na uvedeném výkladu nic nemění.
Pokud žalobce namítal, že šlo o právní úkon nesvobodný, který učinil v důsledku bezprávné výhrůžky, vzbuzující důvodnou bázeň, a proto neplatný podle §33 odst. l ObčZ, pak skutečnosti, které by takový závěr odůvodňovaly nebyly zjištěny. Neplatnost není dána ani podle §37 ObčZ, který stanovil, že neplatný je právní úkon učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Soudy obou stupňů odkázaly na restituční řízení, v němž soud shledal tíseň ve zdravotním stavu žalobce, ale skutečnosti, které by znamenaly nápadně nevýhodné podmínky žalobce ani netvrdil. Kromě toho tyto podmínky spočívají v posouzení ekvivalentnosti vzájemných plnění, o kterém u jednostranného právního úkonu, jakým je vzdání se vlastnického práva, obdobně jako u darování, nelze ani pojmově uvažovat (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 29. 12. 1993 sp. zn. 7 Cdo 75/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/1992 a rozsudek z téhož soudu sp. zn. 3 Cdo 6/92).
Z uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacích námitek správný a dovolání bylo proto podle §243b odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, příslušela by mu proto podle §243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst.l a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu