ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.494.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 494/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně I. B., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1/ V. M., narozenému 13. 10. 1946, a 2/ H. M., narozené 21. 6. 1942, zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 345/96-65a, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2000, čj. 53 Co 220/2000-104, takto:
I.Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. března 1997, čj. 17 C 345/96-23a, rozhodl, že „žalovaní jsou povinni vyklidit dům čp. 992 s dvougaráží, umístěných na parcele č. 1920/80 a pozemek parc. č. 1920/9, o výměře 628 m2, vše v P., k. ú. U. ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku“ a dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. listopadu 1997, čj. 29 Co 341/97-38, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když konstatoval, že žalobní petit neodpovídal žalobnímu tvrzení a bylo proto třeba vycházet z ustanovení §457 občanského zákoníku, přičemž soud prvního stupně pochybil, když žalobkyni nevedl k úpravě žalobního návrhu ve smyslu §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“).
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 17. února 1999, čj. 17 C 345/96-65a, rozhodl, že „žalovaní jsou povinni vyklidit dům čp. 992 s dvougaráží parc. č. 1920/80 o výměře 179 m2 a přilehlý pozemek parc. č. 1920/9 o výměře 628 m2, oba v P., k. ú. U., a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku“ a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 11. září 2000, čj. 53 Co 220/2000-104, změnil rozsudek soudu prvního stupně „jen tak, že žalovaní jsou povinni nemovitost vyklidit ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku“, jinak jej potvrdil, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, ve kterém uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Ztotožňují se s názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení z 25. 11. 1997 a v podrobnostech na něj odkazují. Namítají, že soudy poskytly žalobkyni ochranu a jim nikoliv, věc posoudily povrchně a nevzaly v úvahu dobré mravy. Jednání právní předchůdkyně žalobkyně bylo nemorální. Považují se za vlastníky sporné nemovitosti, postavené za jejich peníze, kterou mají vyklidit. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění OSŘ, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takovou vadu žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyla zjištěna.
Podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pokud odvolací soud v dané věci změnil rozsudek soudu prvního stupně, pak tak učinil toliko v části týkající se lhůty vyklizení nemovitostí a ve prospěch žalovaných. Nešlo tedy o změnu rozsudku ve věci samé a přípustnost dovolání nelze o toto zákonné ustanovení opřít.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě tyto podmínky splněny nebyly, neboť odvolací soud posléze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto stejně jako v rozsudku z 19. 3. 1997, čj. 17 C 345/96-23a.
Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Protože žalobce vyslovení přípustnosti dovolání za podmínek shora uvedených nenavrhl, není přípustnost dovolání dána ani podle §239 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalobkyni náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla nárok (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu