ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.785.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 785/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jany Hráchové ve věci žalobce Z. C., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. H., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 420/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2000, č.j. 22 Co 144/2000-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 19. 1. 2000, č. j. 13 C 420/99-42, určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem rodinného domu čp. 210 se st. p. č. 1838 a zahradou č. kat. 2528/10, to vše v kat. území a obci K., zapsaných na LV č. 180 u Katastrálního úřadu v K.“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 8. 11. 1974, zaniklo rozvodem podle rozsudku téhož soudu z 19. 4. 1995, č. j. 8 C 408/95-8, který nabyl právní moci 25. 5. 1995. Dne 23. listopadu 1976 uzavřeli V. a Z. S. jako prodávající a účastníci jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byly dům čp. 210 se st. parc. č. 1858 a zahrada parc. č. 2528 v k. ú. K. Kupní cenu 74.185 Kčs zaplatili účastníci před uzavřením smlouvy a šlo o finanční prostředky, které žalobci darovali k jeho osmnáctinám rodiče na pořízení domu. Jak potvrdili svědci F. C., otec žalobce, a M. Š., advokátní úřednice, když se naskytla možnost koupě nemovitostí od manželů S., žalobce chtěl původně koupit nemovitosti sám, ale advokát, který smlouvu sepisoval, ho nesprávně poučil, že koupí lze za trvání manželství nabýt nemovitosti jen do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“). Po uzavření kupní smlouvy účastníci i nadále bydleli v družstevním bytě a dům čp. 210 až do roku 1995 rekonstruovali. Po rozvodu manželství se na základě dohody stala žalovaná výlučnou nájemkyní družstevního bytu a zaplatila žalobci 250.000 Kč. O vypořádání zaniklého BSM k nemovitostem účastníci nejednali a pod sp. zn. 8 C 75/99 probíhá u soudu prvního stupně řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k těmto nemovitostem. Soud prvního stupně s odkazem na §41 ObčZ dospěl k závěru, že kupní smlouva z 23. 11. 1973 je platným právním úkonem jen ve vztahu k žalobci, který se tak stal na jejím základě výlučným vlastníkem nemovitostí, zatímco ve vztahu k žalované je neplatná, neboť „na straně žalobce nebyla vůle stát se spoluvlastníkem nemovitostí se žalovanou a pouze uvedením v omyl uzavřel kupní smlouvu“ tak, že jako kupující byla ve smlouvě uvedena i žalovaná. Ta by mohla vlastnictví nabýt, jen kdyby vůle žalobce směřovala k uzavření smlouvy darovací a kupní. Aniž soud prvního stupně uvedl, pod jakého zákonného ustanovení tuto částečnou neplatnost podřadil, dospěl dále bez bližšího zdůvodnění k závěru, že předmětná kupní smlouva je ve vztahu k žalované kromě rozporu s vůlí žalobce neplatná i proto, že byla v rozporu s tehdy platnými daňovými předpisy.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 25. 4. 2000, č. j. 22 Co 144/2000-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poukázal na obsah kupní smlouvy z 23. 11. 1976, v níž jako kupující byli uvedeni oba účastníci jako manželé, kteří potvrdili v čl. IX smlouvy, že jsou srozuměni s nabytím nemovitostí do BSM. Stejně vyznělo i vyjádření a výpověď žalobce ve věci sp. zn. 8 C 75/99, jak odvolací soud zjistil z tohoto spisu, kterým doplnil dokazování. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že účastníci nabyli uvedenou smlouvou nemovitosti podle §143 ObčZ v době uzavření kupní smlouvy platného do BSM, k čemuž směřoval i jejich úmysl, tedy úmyslem žalobce při uzavření této smlouvy nebylo nabytí nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví. Skutečnost, že na zaplacení kupní ceny byly použity prostředky žalobce by byla významná, jen pokud by uzavřel smlouvu sám, když odvolací soud v tomto směru odkázal na R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud dodal, že o uvedení žalobce v omyl při uzavření této smlouvy ve smyslu §49 odst. l a 2 ObčZ ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, tj. před novelou provedeném zákonem č. 509/1991 Sb., nelze uvažovat už proto, že by nemohlo jít o omyl vyvolaný druhým účastníkem smlouvy a kromě toho omyl zakládal podle §49 odst. 1 a 2 ObčZ důvod k odstoupení od smlouvy, nikoli neplatnost právního úkonu. Konečně odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval §41 ObčZ o částečné neplatnosti právního úkonu, neboť nelze dovodit, že by podle tohoto ustanovení mohl být právní úkon ve vztahu k jednomu z účastníků smlouvy neplatný a ve vztahu k druhému zůstal v platnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemovitosti podle kupní smlouvy z 23. 11. 1976 nabyli účastníci do BSM, nikoli sám žalobce. Považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že uvedená kupní smlouva byla jen ve vztahu k žalované ve smyslu §39 ObčZ a §41 ObčZ neplatná. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že smlouva byla ve vztahu k žalované neplatná podle §39 ObčZ, neboť svým obsahem a účelem odporovala zákonu nebo jej obcházela anebo se příčila dobrým mravům, „což nepopírá ani druhá strana“. Odvolací soud namísto aplikace tohoto ustanovení posuzoval věc podle 49a ObčZ, který však pro daný případ nebyl významný. Odvolací soud také pominul právní názory k této problematice, vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, publikovaných v Právním rádci č. 1/1999 a č. 6/1998. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky provedl podle bodu 17. hlavy desáté, části dvanáct zákona č. 30/2000 Sb. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“).
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v §237 odst. l OSŘ a ani jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle žalobcem uplatněného dovolacího důvodu (§241 odst. 3 písm. d/ OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §143 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. je v BSM vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů, a věci vydaných v rámci předpisů o restituci jen jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Pokud tedy manželé uzavřeli smlouvu, kterou koupili tytéž nemovitosti oba, šlo o nabytí nemovitostí do BSM, tím spíše, když ve smlouvě je také výslovně uvedeno, že právě tak bude nabytí nemovitostí vyznačeno v evidenci nemovitostí. Na tom nemění nic skutečnost, že kupní cena byla zaplacena z peněz, náležejících jen jednomu z manželů - jen jemu darovaných (k tomu srovnej R 41/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu, že účastníci nabyli nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy uzavřené 26. 11. 1976 mezi nimi a manžely S. do BSM, je tedy správný. Tato smlouva, která odpovídá §143 ObčZ, obsahuje jednoznačné ujednání, že nemovitosti oba účastníci, kteří jsou manželé, kupují a výslovně zmiňuje, že v evidenci nemovitostí bude toto nabytí do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků jako manželů vyznačeno. Vůle účastníků projevená v této smlouvě nevzbuzuje tedy žádné pochybnosti a svými důsledky, tj. nabytím nemovitostí do BSM nesměřovala k výsledku zákonu odporujícímu. Odvolací soud tak, byť výslovně neodkázal na §39 ObčZ, dovodil, že smlouva z 23. 11. 1976 je platným právním úkonem, který neodporuje zákonu ani jen neobchází. Jen nad rámec tohoto závěru odvolací soud poukázal také na to, že pokud by mělo jít ze strany žalobce o uzavření kupní smlouvy z 23. 11. 1976 v omylu, musel by být posuzován podle §49a ObčZ před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Rozsudek odvolacího soudu není také v rozporu s právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 26. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 736/97, publikovaným v časopise Právní rozhledy č. 1/1999, že „právně významným účelem smlouvy (§39 ObčZ) je takový účel, který sledují všichni účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z účastníků, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musejí předpokládat. Sleduje-li jedna strana právního úkonu dosažení účelu, který není vyjádřen v obsahu právního úkonu a o kterém druhá stana neví a vědět nemůže, jde jen o pohnutku, která je právně nevýznamná a nemá na platnost právního úkonu vliv.“ Pokud žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, právní názor v něm vyslovený se týkal posouzení otázky, zda část prvního úkonu postiženého neplatností lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, v dané věci však nebyla kupní smlouva z 23. 11. 1976 ani zčásti neplatná. Konečně nedůvodná je i námitka žalobce, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně neposuzoval platnost předmětné kupní smlouvy podle §39 ObčZ jako úkonu, který je v rozporu s dobrými mravy. Nic takového žalobce v nalézacím řízení ani netvrdil a ještě ve vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně poukazoval na správnost závěru soudu prvního stupně, že jde o smlouvu neplatnou pro obcházení zákona.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správný a dovolání bylo podle §243d odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a příslušela by ji proto podle §243d odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů řízení. Ty jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu