ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.851.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 851/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jany Hráchové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. n. družstva, zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) F. Z., 2) Ing. S. C., zastoupeným advokátem, a 3) městu V., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 11 C 281/96, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2000, č. j. 10 Co 910/98-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 31. 1. 2000, č. j 10 Co 910/98-175, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, z 27. 11. 1997, č. j. 11 C 281/96-86, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 27. 11. 1997, č. j. 11 C 281/96-86, určil, že „vlastníkem nemovitostí vedených v původním pozemkovém katastru jako parcela č. 382/20 o výměře 1821 m2 v katastrálním území K., v současnosti vedené pod parcelními čísly - parc. č. 735/18 (zapsané na LV č. 1614), 1013/5, 1013/12 (zapsaných na LV č. 1430), 1021 a 1024 (zapsaných na LV č. 10001 a 1614), je V. n. družstvo, a to na základě kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1954“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalovaného 1) L. a M. Z. jako prodávající a právní předchůdce žalobce L. V. n. družstvo jako kupující uzavřeli 15. 12. 1954 kupní smlouvu, kterou prodávající prodali kupujícímu pozemek parc. č. 382/20 o výměře 1821 m2 v k. ú. K. za dojednanou kupní cenu 5.463 Kčs, splatnou do 15 dnů po schválení smlouvy Ústřední radou družstev, které nebylo prokázáno. Převod vlastnického práva uvedenou smlouvou byl zapsán v evidenci nemovitostí k návrhu žalobce až v roce 1976. To už však byl jako vlastník uvedeného pozemku v evidenci nemovitostí veden od roku 1975 i žalovaný 1), a to na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství ve Vsetíně z 27. 3. 1975, č. j. 2 D 707/74-22 o schválení dohody o vypořádání dědictví po jeho matce M. Z., zemř. 26. 11. 1974. Žalovaný 1) uzavřel 24. 6. 1994 a 30. 8. 1995 se žalovaným 2) kupní smlouvy, podle kterých mu prodal části pozemku parc. č. 382/20, které jsou nyní vedeny v katastru nemovitostí jako parc. č. 1013/5 a č. 1013/12. Po tomto oddělení je žalovaný 1) veden v katastru nemovitostí jako vlastník nyní pozemku parc. č. 735/18 a žalovaný 3) jako vlastník pozemků parc. č. 1021 a 1024 zčásti také z pozemku parc. č. 382/20 vzniklých. Teprve v roce 1996 Katastrální úřad ve V. zjistil duplicitní zápis vlastnictví k pozemku parc. č. 382/20, o čemž žalobce vyrozuměl. Žalovaný 1) se o tom, že žalobce se považuje za vlastníka pozemku původně parc. č. 382/20, dozvěděl až z doručené žaloby.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že právní předchůdce žalobce se podle kupní smlouvy z 15. 12. 1954 stal vlastníkem pozemku parc. č. 382/20. I když nebylo prokázáno, že kupní smlouva byla schválena Ústřední radou družstev, nebylo toho k převodu vlastnictví třeba, když podle vyhl. č. 187/1948 Sb. a svých stanov mohl právní předchůdce žalobce nakládat s majetkem samostatně. Vzhledem k tomu, že vlastnictví k tomuto pozemku nabyl právní předchůdce žalobce na základě uvedené smlouvy, nemohl je později na základě dědického rozhodnutí nabýt žalovaný 1), a od něj ani žalovaní 2) a 3).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z 31. 1. 2000, č. j. 10 Co 910/98-175, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech dovolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání, a to k posouzení právní otázky vydržení. I když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že k tomu, aby vlastnictví na právního předchůdce žalobce uvedenou kupní smlouvou přešlo, bylo třeba jejího schválení Ústřední radou družstev, zjistil z doplněného dokazování, že k tomuto schválení i zaplacení kupní ceny došlo. Odvolací soud se dále k námitce žalovaného 1), vznesené v odvolacím řízení, zabýval otázkou, zda žalovaný 1) vlastnické právo k pozemku parc. č. 382/20 vydržel. Dovodil, že i kdyby byl žalovaný 1) držitelem pozemku, přičemž jeho držbu tvrdil i žalobce, nemohl být žalovaný 1) držitelem oprávněným. Jak podle §135a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., tak podle §134 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/191 Sb., byla předpokladem vydržení držba oprávněná. Ta je však vyloučena, jestliže přesvědčení držitele vychází z nesprávného ocenění právního postavení jeho předchůdce (error iuris). Tak tomu bylo v případě žalovaného 1), jestliže sice z dědického rozhodnutí z roku 1975 po zůstavitelce M. Z. vyplývalo, že vlastnictví k pozemku nabyl, avšak „v projednávané věci bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalovaného 1) M. Z. již předmětné nemovitosti od 15. 12. 1954 na základě platně uzavřené kupní smlouvy nevlastnila“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z 239 odst. l a 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Namítá, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že kupní smlouva z 15. 12. 1954 byla schválena Ústřední radou družstev a že byla zaplacena kupní cena podle této smlouvy nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto je uvedená kupní smlouva absolutně neplatná. K převodu vlastnictví podle této smlouvy nedošlo také proto, že nebyla schválena okresním národním výborem, jak to vyžadoval zákon č. 61/1950 Sb. Poukazuje na to, že teprve v roce 1996 vyšel najevo duplicitní zápis vlastnictví, a to ještě u parc. č. 735/18. Podle žalovaného 1) není vyloučeno, že s ohledem na to, že kupní smlouva nebyla za života jeho právních předchůdců zapsána v evidenci nemovitostí, mohli být přesvědčeni, že „podmínky smlouvy nebyly splněny“. Sám však byl oprávněně v dobré víře, že mu pozemek patří, jestliže ho dědictvím v roce 1975 nabyl a poté také držel. Jak už uváděl před odvolacím soudem, byl pozemek nejprve v užívání ZD L., a v letech 1994 a 1995 s ním i nakládal, když prodal jeho části žalovanému 3). Žalovaný 1) navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se vyjádřil k dovolání tak, že se s dovoláním souhlasí. Žalovaný 3) se k dovolání nevyjádřil.
Žalobce se vyjádřil tak, že dovolání považuje za nepřípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto. I když bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno, nelze přehlédnout, že teprve v odvolacím řízení vznesl žalovaný 1) námitku vydržení vlastnického práva k pozemku, přičemž dokazování u soudů obou stupňů bylo zaměřeno jen na skutečnosti významné pro posouzení platnosti kupní smlouvy z 15. 11. 1954. Pro případ, že by šlo o dovolání přípustné, považuje žalobce závěr odvolacího soudu, že žalovaný 1) nemohl vlastnictví k pozemku vydržet, za správný a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky provedl řízení o dovolání podle bodu 17. hlavy desáté části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2001, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není dána podle §237 odst. l OSŘ, neboť v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle §238 odst. l písm. b) OSŘ, neboť rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo zrušující usnesení soudu odvolacího.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné pro otázku vydržení podle §239 odst. 1 OSŘ, jak odvolací soud ve výroku svého rozsudku výslovně vyslovil.
Není však přípustné pro posouzení otázky platnosti kupní smlouvy z 15. 12. 1954 podle §239 odst. 2 OSŘ. Ten stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který učinil nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních, nikoli z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Právě ten však žalovaný 1) v dovolání uplatňuje ohledně nesprávnosti zjištění o schválení uvedené smlouvy Ústřední radou družstev a zaplacení kupní ceny. Jen s nesprávností těchto zjištění také žalovaný 1) spojuje nesprávný závěr odvolacího soudu o platnosti uvedené smlouvy. Jinak řečeno, žalobce závěr odvolacího soudu o neplatnosti uvedené smlouvy, za předpokladu správnosti zjištění, z nichž odvolací soud vycházel - a ty jsou z přezkumu dovolacího soudu vyloučeny - ani nezpochybňuje. Pokud žalovaný 1) namítá, že kupní smlouva z 15. 12. 1954 je neplatná i proto, že nebyla schválena okresním národním výborem, jde o nové tvrzení, které neuplatnil v nalézacím řízení před soudy obou stupňů a dovolací soud k němu, jako soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku, nemůže přihlížet. Za těchto okolností nemůže být rozsudek odvolacího soudu pro posouzení platnosti uvedené smlouvy rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle dovolatelem uplatněné námitky, a to, že není správný závěr odvolacího soudu, že nemohl nabýt vydržením vlastnictví k pozemku parc. č. 382/20 proto, že nebyl jeho držitelem oprávněným.
Žalovaný 1) tvrdil, že držel pozemek v dobré víře, že mu patří od roku 1975 (1976) do roku 1996, a v úvahu by tedy připadalo vydržení vlastnického práva podle §134 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Ten stanoví, že oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o nemovitost, po dobu deseti let.
Podle §130 odst. l ObčZ je-li držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Obsahově shodně je vymezena oprávněná držba v §132a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. tak, že kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu jako vlastník.
Oprávněným držitelem je i ten, který je se zřetelem ke všem okolnostem v právním omylu, že mu nemovitost patří, nebo-li omylem se domnívá, že mu nemovitost patří na základě určitého právního titulu, např. rozhodnutí o schválení vypořádání dědictví dohodou. Musí jít o omyl omluvitelný, to je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou dávkou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. O omluvitelný omyl by však nešlo, kdyby držitel věděl, že jeho právní předchůdce, od něhož nabytí vlastnictví dědictvím odvozuje, ještě za života vlastnictví k nemovitosti pozbyl, resp. se zřetelem ke všem okolnostem by držitel o pozbytí vlastnictví jeho právním předchůdcem vědět musel. Pokud se držitel na základě rozhodnutí o dědictví chopí držby nemovitosti, která je v evidenci nemovitostí zapsána jako vlastnictví zůstavitele, a současně ani při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem od něj požadovat, nezjistí, že zůstavitel vlastníkem nebyl, stává se oprávněným držitelem nemovitosti.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalovaný 1) nebyl oprávněným držitelem pozemku jen na základě existence platné kupní smlouvy z 15. 12. 1954, která předcházela rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání dědictví po matce žalovaného 1). Otázkou, zda žalovaný 1) věděl, že jeho právní předchůdkyně ještě za života vlastnictví k pozemku pozbyla, resp. o tom se zřetelem ke všem okolnostem vědět musel, tedy zda byl v omluvitelném omylu o vlastnickém právu jeho právní předchůdkyně k předmětnému pozemku, se odvolací soud nezabýval. Přitom žalovaný 1) tvrdil, že až do roku 1996, kdy mu byla doručena žaloba, o uzavření smlouvy nevěděl. V tomto smyslu je závěr odvolacího soudu, že žalovaný 1) nebyl oprávněným držitelem pozemku, nesprávný.
Protože je tím podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ dána nesprávnost rozsudku odvolacího soudu, byly uvedený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně, který se posouzením otázky vydržení zatím nezabýval vůbec, zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu