ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.882.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 882/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci žalobců: A) J. K. a B) J. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) I. H. a 2) V. H., zastoupeným advokátem, o určení vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, o odstranění zátarasu a vydání klíčů, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 605/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2000, č. j. 26 Co 494/2000-273, 26 Co 495/2000, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12. 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. O. Ch.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 1999, č. j. 3 C 605/94-229, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. července 2000, č. j. 3 C 605/94-258 určil, „že žalobci vydrželi právo odpovídající věcnému břemenu vedení vody z vodní nádrže umístěné nad parcelou č. 402 v Č. přes tuto parcelu č. 401/2 a vydrželi právo odpovídající věcnému břemenu chůze, vedení elektrického proudu přes část parcely č. 401/2 sousedící s parcelami č. 401/18, 401/41 a 401/40 v šíři 94 cm pro vlastníka parcely č. 401/41 v obci a kat. úz. Č.“. Dále žalovaným uložil, aby odstranili zátaras, který postavili na této části pozemku č. 401/2 před brankou vlastníka parcely 401/41, a zdrželi se všeho, co by rušilo vlastníky parcely č. 401/41 ve výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu chůze a přístupu k parcele č. 401/41 a vedení elektrického proudu a vody po parcele č. 401/2 k parcele č. 401/41 a údržbě těchto zařízení. Žalobu, kterou se žalobci domáhali vydání klíčů od vstupní branky na část pozemku parc. č. 401/2 v šíři 94 cm sousedící s parc. č. 401/18, 401/41 a 401/40, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalobci jsou vlastníky chaty č. 263 na stavební parcele 629 a pozemku parc. č. 401/41, žalovaní pozemku parc. č. 401/2 v obci a kat. úz. Č. Původními vlastníky pozemků parc. č. 401/41 a 401/2 byli manželé V. a O. S., kteří pozemek parc. č. 401/41 převedli 24. 7. 1965 na stát, zastoupený bývalým MNV v Č., který žalobcům k tomuto pozemku zřídil právo osobního užívání. Žalovaní nabyli pozemek parc. č. 401/2 po smrti V. S. od O. S. Žalobci se souhlasem manželů S. užívali v dobré víře spornou uličku, tj. část pozemku parc. č. 401/2 v šíři 94 cm, k chůzi, vedení elektrického proudu a vedení vody na svůj pozemek z vodovodu, který vybudoval V. S. Ke sporům mezi účastníky ohledně užívání sporné uličky začalo docházet v roce 1992, kdy žalovaní zatarasili průchod přes uličku a žalobcům znemožnili přístup na jejich pozemek. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že žalobci vydrželi věcné břemeno spočívající v právu vedení vody, průchodu přes uličku a vedení elektrického proudu předmětnou uličkou a protože žalovaní znemožnili žalobcům přístup do této uličky zbudováním zátarasu, uložil žalovaným, aby zátaras odstranili.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. prosince 2000, č. j. 26 Co 494/2000-273, 26 Co 495/2000, změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujících výrocích tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu na určovací žalobě. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně na žalobci uplatněný nárok nesprávně aplikoval ustanovení §134 odst. 1 ObčZ; správně bylo třeba použít právní úpravu platnou v době, kdy běh zákonné vydržecí lhůtě měl skončit, tj. v případě práva chůze a vedení vody v listopadu 1975 a v případě vedení elektrického proudu v roce 1984. S ohledem na ustanovení §507a odst. 3 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. měl v daném případě použít ustanovení §135a ObčZ ve znění po novele č. 131/1982 Sb. Dobrou víru žalobců ve výkonu tvrzených práv dovozoval soud prvního stupně ze souhlasu právních předchůdců žalovaných. V této souvislosti odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, podle kterého se dobrá víra držitele práva musí vztahovat i na právní důvod, z něhož právo mohlo vzniknout. Ve vztahu k titulu výkonu práva o dobré víře žalobců nelze hovořit, „neboť žalobci nemohli objektivně předpokládat, že pouhý souhlas realizovaný v ústní formě může vznik tohoto práva způsobit“. Podle odvolacího soudu „výkon práva v dobré víře předpokládá, že je prováděn nezávisle na projevu vůle vlastníka fakticky zatížené nemovitosti. Jestliže v projednávané věci žalobci tvrdí, že výkon práva chůze, vedení vody i elektrické energie realizovali za souhlasu právního předchůdce žalovaných, nelze hovořit o výkonu práva nezávisle na vůli vlastníka dotčené nemovitosti a nelze ani dovodit existenci dobré víry žalobců o tom, že práva vykonávají originárně, tj. původně a nezávisle na třetí osobě“. U žalobců tedy nebyl splněn základní předpoklad vydržení práv, takže žalobci označená práva odpovídající věcnému břemenu vydržením nenabyli a proto jim nelze přiznat ani ochranu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že odvolací soud nesprávně zhodnotil okolnosti, o které se opírá jejich dobrá víra o vydržení věcného břemene. Původní vlastníci pozemku parc. č. 401/2 nechali vlastním nákladem od tohoto pozemku geometrickým plánem oddělit dva pozemky parc. č. 401/41 a 401/40 tak, že mezi těmito dvěma pozemky a pozemkem parc. č. 401/18 byla vyměřena úzká ulička, která zůstala součástí pozemku parc. č. 401/2 a která byla jedinou přístupovou cestou k pozemku parc. č. 401/41. S ohledem na tuto uličku byla parc. č. 401/41 vyměřena v menším rozsahu, než tehdy přípustných 400 m2, a to ve výměře 381 m2. Žalobci předpokládali, že manželé S. převedli na stát pozemek parc. č. 401/41 i s právem cesty po uvedené uličce, neboť ani oni jako vlastníci pozemku parc. č. 401/2 se k pozemku parc. č. 401/41 nemohli dostat. Tuto uličku žalobci užívali od roku 1965 jako jedinou přístupovou cestu ke své parcele, na níž pak na základě řádného stavebního povolení postavili chatu. Touto uličkou byl veden elektrický proud k jejich pozemku, ale i k parc. č. 401/2 a 401/18. Žalovaní až do roku 1994 nezpochybnili právo žalobců užívat tuto cestu k jejich pozemku, ani právo vést po ní elektrický proud a přívod vody. Žalobci se dlouhodobě chovali jako oprávnění k výkonu tohoto práva. Podle žalobců zúžit „důvod, o nějž se opírá dobrá víra, pouze na listinu svědčící o zřízení práva věcného břemene … je zúžení nepřípustné, které … činí institut vydržení práva odpovídající věcnému břemenu nepoužitelným a neaplikovatelným“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání s tím, že původní přístup k pozemku žalobců vedl přes pozemek parc. č. 401/40, přes který také žalobci původně chodili a který byl prodáván současně s pozemkem žalobců. Žalobci teprve před podáním žaloby přístup zaplotili. Na pozemku parc. č. 401/2 nešlo o uličku, ale o úzký pruh zahrady, který netvořil jediný přístup na pozemek žalobců. V žádném případě nemohou tvrdit, že jejich pozemek užívali v dobré víře, že k průchodu byli oprávněni. Nižší výměra pozemku žalobců je dána tím, že manželům P. byl přidělen pozemek o 60 m2 větší kvůli přístupu k prostřední parcele žalobců. Pozemek žalovaných nemá hlavní přístupovou cestu jinde, úzký pruh zahrady je jejich hlavním přístupem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelé nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolateli uplatněné dovolací námitky.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout. Odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis, který také správně vyložil.
Podle §135a odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982. Sb. (dále jen „ObčZ“) vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§132a odst. 2).
Podle §132a odst. 1 a 2 ObčZ kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemenu pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo.
Podle §507a odst. 3 ObčZ do doby uvedené v ustanovení §135a se započítává i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§135a odst. 1) nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu (§135a odst. 2) před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto data.
Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 551, svazek 6. Právní závěry v něm uvedené jsou zcela aplikovatelné i na danou věc. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“.
Dále v něm mimo jiné uvedl, že „cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni“. Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže.
Podle nesporných skutečností žalobci při výkonu tvrzených práv (práva chůze, vedení vody a elektrické energie) vycházeli ze souhlasu právních předchůdců žalovaných realizovaného v ústní formě. Z objektivního hlediska toto ujednání nemohlo u žalobců vyvolat přesvědčení, že jim vzniklo právo odpovídající věcnému břemenu. Žalobci věděli, že k výkonu tvrzených práv užívají cizí pozemek, a přesvědčení, že jim vzniklo právo odpovídající věcnému břemenu, nemohla pak vyvolat ani jejich ničím blíže podložená domněnka, že manželé S. převedli na stát pozemek parc. č. 401/41 i s právem cesty po sporné části pozemku parc. č. 401/2 v jejich prospěch.
Pokud odvolací soud neshledal držbu práva žalobců za oprávněnou pro nedostatek dobré víry, posoudil věc správně. Proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobců v tomto řízení a z toho, že žalovaným vznikly náklady (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalovaným představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §17 odst. 1 a 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 12 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,-Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. října 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu