ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1003.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1003/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně D. N., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ Městské části P., 2/ F. H., 3/ A., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, a 4/ I. V., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně druhého žalovaného, o 387.404,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 407/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, č. j. 19 Co 499/2001-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
III. Žalobkyně a první, druhý a čtvrtá žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 4. 2001, č. j. 11 C 407/95-81, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni 387.404,- Kč s 19 % úrokem od 22. 12. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně absolvovala dne 24. 5. 1993 drobný chirurgický zákrok u druhého žalovaného, a dne 25. 10. 1993 jí byl proveden v tehdejším S. a. z. P. (jehož právním nástupcem je první žalovaná) odběr krve jednorázovou injekční stříkačkou. Od 12. 1. 1994 byla žalobkyně hospitalizována pro infekční hepatitidu typu B, jejíž příznaky se objevily koncem prosince 1993, a do 11. 12. 1994 byla v pracovní neschopnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví podle ustanovení §421a obč. zák. není dán. Třetí a čtvrtá žalovaná nejsou v řízení pasivně legitimovány, neboť neprováděly žalobkyni žádný z invazivních zákroků, při kterých by mohlo dojít k nákaze, navíc třetí žalovaná v době odběru krve jako právní subjekt neexistovala, neboť do obchodního rejstříku byla zapsána až 6. 1. 1994. Druhý žalovaný rovněž za škodu žalobkyně neodpovídá, neboť operativní zákrok jím provedený v květnu 1993 nemůže být příčinou vzniku škody vzhledem k tomu, že byl učiněn mimo inkubační dobu tohoto onemocnění, která je 60 až 90 dní, výjimečně 150 dní a ojediněle 180 dní. Právní předchůdce prvního žalovaného provedl odběr krve žalobkyni v inkubační době, ale v řízení nebyl prokázán jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle ust. §421a obč. zák., totiž existence příčinné souvislosti mezi tímto zákrokem a onemocněním žalobkyně. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru epidemiologie je aplikace injekčními jehlami a stříkačkami na jedno použití účinným preventivním postupem, zabraňujícím vzniku nákazy, přičemž možnost přenosu viru nemoci tímto způsobem přichází v úvahu v případě nedodržení hygienicko-epidemiologického režimu (což nebylo v řízení prokázáno a ani tvrzeno), a navíc v běžném životě existuje řada dalších možností nákazy mimo zdravotnická zařízení. Soud prvního stupně dovodil, že k založení odpovědnosti za škodu nepostačuje pouhé připuštění možnosti onemocnění žalobkyně v souvislosti s provedením odběru krve, nýbrž příčinná souvislost musí být jednoznačně prokázána.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2001, č. j. 19 Co 499/2001-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že v inkubační době druhý, třetí a čtvrtá žalovaní žalobkyni žádný invazivní zákrok neprováděli, a že při zákroku prováděného právním předchůdcem prvního žalovaného aplikací injekce na jedno použití nebylo prokázáno, že by injekce byla nesterilní. Proto shodně se soudem prvního stupně dovodil, že druhý, třetí a čtvrtá žalovaní nejsou ve sporu pasivně legitimováni, a k založení odpovědnosti prvního žalovaného podle ust. §421a obč. zák. chybí příčinná souvislost mezi provedeným zákrokem a vznikem škody. Nestačí totiž pouhá možnost souvislosti mezi onemocněním žalobkyně a aplikací injekce, ale musí být prokázáno, že právě okolnosti mající původ v použité injekční stříkačce (např. nesterilnost) byly vyvolávajícím činitelem poškození zdraví žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž nesouhlasí s právním názorem soudů obou stupňů, že pro vznik odpovědnosti za škodu nestačí pouhé připuštění možnosti příčinné souvislosti, ale že ta musí být jednoznačně prokázána. Podstatné je totiž to, že odpovědnost podle ust. §421a obč. zák, je absolutní objektivní odpovědností, které se nemůže odpovědná organizace zprostit. Proto pokud v řízení bylo prokázáno, že se dovolatelka v inkubační době nepodrobila žádnému jinému invazivnímu zákroku než u právního předchůdce prvního žalovaného, a toto onemocnění nebylo zjištěno ani v zaměstnání ani v rodině, pak při závěru, že k infikaci dochází v drtivé většině případů parenterální cestou, je dána příčinná souvislost a první žalovaný podle ust. §421a obč. zák. za škodu odpovídá. Navíc ve zdravotnických zařízení se nemusí jednat o nakažení pouze přímo injekční stříkačkou, ale možnost nákazy je zde velice široká, nelze vyloučit ani vadnou práci zdravotnického pracovníka a úlohu v šíření infekce hrají i bezpříznakoví nosiči. Dovolatelka poukazuje na judikaturu soudů v obdobných sporech s tím, že soudy rozhodují shodným způsobem tak, že pokud je znaleckým posudkem vysloveno, u které ze zdravotnických organizací k nákaze došlo, pak za splnění dalších podmínek je vždy posuzována náhrada škody tak, že se jedná o absolutní objektivní odpovědnost podle ust. §421a obč. zák. Přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR uveřejněného v jeho Bulletinu pod č. 1/1987 jasně vyplývá, že byla-li chybějící vlastnost přístroje příčinou vzniku škody, byla škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, neboť v řízení byly provedeny všechny navrhované důkazy, žalobkyni se však nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a odběrem krve, a navrhl zamítnutí dovolání.
Třetí žalovaná poukazuje na to, že žalobkyni neprováděla odběr krve, v rozhodné době nebyla ještě zapsána v obchodním rejstříku a není ani právním nástupcem S. a. z. v P. Navrhla zamítnutí dovolání.
Vedlejší účastník uvedl, že podle jeho názoru soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, příp. jeho zamítnutí.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, z něhož odvolací soud při rozhodnutí vycházel, a s poukazem na provedené důkazy dovozuje opačný skutkový závěr, tedy že její onemocnění je v příčinné souvislosti s provedeným zákrokem, jde o námitku nesprávných skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z tohoto důvodu však nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Podle ustanovení §421a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se odpovědnost podle odstavce 1 vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.
Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že ustanovení §421a obč. zák. upravuje tzv. absolutní objektivní odpovědnost (tj. bez ohledu na zavinění a bez možnosti zprostit se odpovědnosti, je-li dána), i v tomto případě však předpoklady odpovědnosti za škodu musí být splněny, a je na žalobkyni, aby je prokázala. Objektivní odpovědnost totiž neznamená odpovědnost neomezenou či snad rozšířenou na případy, kdy předpoklady jejího vzniku nejsou splněny, nýbrž odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu vzniklou při poskytování služby je dána pouze tehdy, je-li prokázáno, že škoda měla příčinu v povaze konkrétní použité věci. Okolnosti, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, mohou spočívat i v nedostatečné sterilnosti či jiné chybějící vlastnosti, kterou by jinak přístroj či věc měla mít, a je-li zjištěno, že chybějící vlastnost byla příčinou vzniku škody, pak škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, a jsou splněny předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti.
Za skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy obou stupňů, který není předmětem dovolacího přezkumu, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Jeho rozhodnutí vychází ze skutkového závěru, že nebylo prokázáno použití nesterilního nástroje při ošetření žalobkyně, a tedy ani příčinná souvislost mezi jejím onemocněním a povahou použitých nástrojů při poskytnutí zdravotnické služby právním předchůdcem prvního žalovaného, a k založení odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti onemocnění žalobkyně v souvislosti s lékařským ošetřením.
Právní názor odvolacího soudu, že nebylo-li v řízení prokázáno, že právě okolnosti mající původ v povaze věci použité při aplikaci injekcí či při jiné zdravotnické službě byly vyvolávajícím činitelem poškození zdraví, není naplněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti ve smyslu ust. §421a obč. zák., je správný a plně v souladu s hmotným právem i dosavadní judikaturou. Pokud není najisto postavena existence příčinné souvislosti mezi okolnostmi majícími původ v povaze věci použité při zdravotnické službě a poškozením zdraví, není dán základ nároku na odškodnění podle ust. §421a obč. zák.
Podmínky přípustnosti dovolání nejsou tedy z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže třetí žalované vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady třetí žalované sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání). V intencích §3 odst. 1 bodu 6. a odst. 3 a §16 odst. 2 vyhlášky se další úvahy o sazbě odměny podle shora cit. ustanovení v dané věci odvíjejí od částky 37.320,- Kč, přičemž výše odměny pak činí 7.500,- Kč (§10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, věty první, vyhl. č. 484/2000 Sb.). Vedle odměny přísluší zástupci třetí žalované též náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby ve výši 75,-Kč. Konečnou částku 7.575,-Kč tedy soud třetí žalované také přiznal. Ostatním žalovaným nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měly právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu