ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1063.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1063/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. n. m. Č. r., proti žalovanému J. Š., o 128.498,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 C 236/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 1999, č. j. 11 Co 124/99 - 27, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 128.498,60 Kč s příslušenstvím, která mu podle jeho tvrzení vznikla vynaložením nákladů na pořádání dvou kol obchodní veřejné soutěže o uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitosti čp. 197 se stav. parcelou v L. K.; v důsledku nesprávně stanovené ceny této nemovitosti ve znaleckém posudku žalovaného ze dne 10. 4. 1995 bylo zmařeno první kolo této soutěže a v druhém kole o koupi nemovitosti sice projevila zájem paní J. R. a stala se vítězem tohoto kola, avšak posléze požádala o slevu z kupní ceny o 617.130,- Kč (tak, aby odpovídala výši ceny nemovitosti podle znaleckého posudku žalovaného z 24. 6. 1996, kterým byl původní posudek opraven) a následně „o odstoupení od kupní smlouvy“. Na první kolo veřejné soutěže vynaložil žalobce částku 62.019,60 Kč a na druhé kolo částku 66.407,- Kč.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 18. 11. 1998, č. j. 6 C 236/97 – 15, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR vydalo dne 18. 11. 1994 pod č. j. 889/1994 – 370 rozhodnutí podle §10 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších přepisů, o privatizaci státního subjektu, a to Oblastního podniku bytového hospodářství M. L., které se týká mimo jiného též nebytového objektu čp. 107, L. K., včetně st. p. č. 176, s tím, že privatizace bude provedena metodou veřejné soutěže s omezeným okruhem účastníků v prvním kole (nájemci bytových a nebytových prostor) za nejnižší nabídkovou cenu stanovenou podle platné vyhlášky o oceňování nemovitostí. Na základě tohoto rozhodnutí vyhlásil žalobce dne 20. 11. 1995 tři obchodní veřejné soutěže o nejvhodnější návrhy na uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku státního podniku OPBH M. L., který tvoří (kromě dalších dvou specifikovaných domů) též dům čp. 107, v L. K. za vyhlašovanou minimální cenu ve výši 951.780,- Kč, přičemž této soutěže se mohou zúčastnit pouze stávající nájemci bytů nebo nebytových prostor v předmětném domě. Rozhodnutím ze dne 18. 4. 1996, č. j. 940/1334/96/Lu, schválil žalobce podmínky opakované obchodní veřejné soutěže o uzavření smlouvy o prodeji předmětné nemovitosti za vyhlášenou minimální cenu 951.780,- Kč. Dále soud prvního stupně zjistil, že na základě objednávky bývalého OPBH M. L. vypracoval žalovaný nejprve znalecký posudek dne 10. 4. 1995, č. 936-66/1995, jímž cenu předmětné nemovitosti stanovil na částku 951.780,- Kč, a dalším posudkem ze dne 24. 6. 1996, č. 1207-121/96, původní závěr o ceně nemovitosti opravil na částku 334.650,- Kč. Z žádosti J. R. ze dne 8. 10. 1996 bylo zjištěno, že žalobce požádala o slevu z kupní ceny domu čp. 107 v L. K. ve výši 617.130,- Kč s odůvodněním, že ve druhém kole veřejné obchodní soutěže nebyla zohledněna skutečnost, že závěry původního znaleckého posudku znalce J. Š. o ceně nemovitosti byly opraveny pozdějším posudkem, kterým došlo ke snížení odhadní ceny nemovitosti. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl okresní soud k závěru, že žalobce vznik škody neprokázal (a to ani za stavu, kdy listinnými důkazy doložil výši nákladů spojených s konáním dvou obchodních veřejných soutěží), neboť tyto náklady vznikly žalobci nejen v souvislosti s veřejnou obchodní soutěží, při níž byla k prodeji nabídnuta předmětná nemovitosti, nýbrž i v souvislosti s dalšími dvěma soutěžemi ohledně prodeje jiných nemovitostí. Soud se neztotožnil s názorem žalobce, že prvé kolo veřejné obchodní soutěže proběhlo „marně“ z důvodu, že cena nemovitosti stanovená znaleckým posudkem žalovaného byla „přemrštěná“; podle jeho názoru nelze totiž přehlédnout skutečnost, že v prvním kole byl výběr uchazečů o koupi nemovitosti omezen jen na nájemce bytů a nebytových prostor v domě. Ve druhém kole veřejné obchodní soutěže se pak o koupi nemovitosti přihlásila zájemkyně J. R., která od nabídky neodstoupila, jen se domáhá snížení kupní ceny. Dále soud prvního stupně dovodil, že mezi případným porušením povinností ze strany žalovaného a vznikem tvrzené škody není dána příčinná souvislost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 12. 1999, č. j. 11 Co 124/99 - 27, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Podle jeho názoru nelze sice pochybovat o tom, že žalovaný při zpracovávání prvního znaleckého posudku o odhadní ceně nemovitosti porušil právní povinnost znalce uvedenou v ust. §8 zák. č. 36/1967 Sb. v platném znění, když si neopatřil, resp. vlastním šetřením neověřil potřebné podklady pro ocenění nemovitosti, a na jeho straně je tím dáno i jeho zavinění z nedbalosti, avšak v daném případě nejsou splněny další dva předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. a to vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti ze strany žalovaného a škodou. Za škodu jako majetkovou újmu, která by byla v příčinné souvislosti s nesprávnými závěry původního znaleckého posudku vypracovaného žalovaným, nelze totiž považovat náklady vynaložené na realizaci dvou kol veřejné obchodní soutěže, neboť tato soutěž jako jedna z forem privatizace musela na základě rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze dne 18. 11. 1994, č. j. 889/1994 – 370 proběhnout v každém případě. Na výsledek jejího prvního kola nemohly mít závěry původního znaleckého posudku žalovaného žádný vliv, neboť toto kolo bylo vyhrazeno jen uživatelům bytů a nebytových prostor v objektu (celkem dvěma potencionálním zájemcům), přičemž žalobce neprokázal, že do soutěže v prvním kole se nepřihlásil žádný z nich pro neúměrně vysokou odhadní cenu. Vzhledem k tomu, že ve druhém kole soutěže se o koupi nemovitosti za původní (nepřiměřenou) cenu přihlásila zájemkyně J. R., nejsou ani náklady vynaložené žalobcem na toto kolo soutěže v příčinné souvislosti s nesprávnými závěry původního znaleckého posudku žalovaného. Návrhu žalobce na připuštění dovolání v dané věci krajský soud nevyhověl s odůvodněním, že své rozhodnutí nepovažuje za zásadného právního významu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a podává jej z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že existenci škody a příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného a škodou se mu nepodařilo prokázat; je přesvědčen o tom, že škoda mu vznikla vynaložením nákladů na opakování veřejné soutěže, k čemuž by nedošlo v případě úspěšnosti prvního kola za předpokladu, že by cena nemovitosti byla znalcem správně stanovena. Má za to, že odvolací soud ust. §420 obč. zák. na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval, když dospěl k závěru, že uvedené předpoklady odpovědnosti za škodu nebyly v daném případě splněny. Za zásadního právního významu tedy dovolatel považuje jednak otázku, zda náklady vynaložené na neúspěšné konání veřejné soutěže a nebo na její opakování jsou v posuzované věci škodou, a dále otázku, zda porušení právní povinnosti žalovaného je v příčinné souvislosti s konáním veřejné soutěže a tedy i s jejím opakováním. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že mezi ním a vítězkou veřejné soutěže J. R. probíhá u Krajského soudu v Plzni řízení o doplacení kupní ceny nemovitosti, v němž bude řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v předmětné věci, a že tedy byl dán důvod pro postup podle §109 o.s.ř. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou, účastníkem řízení, dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hlediska ust. §238 a §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné. Kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. lze tedy přípustnost dovolání posuzovat toliko podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce v odvolacím řízení navrhl, aby v případě potvrzení napadeného rozhodnutí bylo připuštěno dovolání, o tomto návrhu nebylo rozhodnuto, takže je na něj třeba pohlížet, jako by mu nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal včas dovolání.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je tedy protiprávní úkon, škoda (majetková újma), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a zavinění.
Pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde. Příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin musí být poškozeným prokázána stejně jako protiprávní jednání a vznik škody.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaný sice porušil právní povinnost znalce uvedenou v ust. §8 zák. č. 36/1967 Sb. v platném znění, neboť při zpracovávání znaleckého posudku o odhadní ceně předmětné nemovitosti ze dne 10. 4. 1995 si neopatřil, resp. vlastním šetřením neověřil potřebné podklady pro ocenění nemovitosti, takže závěry uvedené v tomto posudku musely být přepracovány dalším znaleckým posudkem žalovaného ze dne 24. 6. 1996, avšak že mezi tímto porušením povinnosti žalovaného a tvrzenou škodou spočívající v nákladech vynaložených žalobcem na realizaci dvou kol veřejné obchodní soutěže, není dán vztah příčinné souvislosti. Tento právní názor odvolacího soudu je správný. Bylo-li totiž v posuzované věci zjištěno, že pro první kolo soutěže byl možný okruh zájemců omezen jen na nájemce bytových a nebytových prostor v domě, a žalobce v řízení neprokázal, že do tohoto kola se nepřihlásil žádný z nich pro neúměrně vysokou odhadní cenu, a ve druhém kole soutěže se její vítězkou stala zájemkyně, která předmětnou nemovitost koupila za odhadní cenu stanovenou podle původního znaleckého posudku žalovaného, pak je zřejmé, že vynaložením nákladů na konání obou kol veřejné obchodní soutěže žalobci škoda nevznikla a že tyto náklady nebyly žalobcem vynaloženy následkem porušení právní povinnosti ze strany žalovaného, neboť druhé kolo soutěže se konalo bez ohledu na správnost závěrů uvedených ve znaleckém posudku žalovaného ze dne 10. 4. 1995. Otázku uvedených předpokladů obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. a to vzniku škody a příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a jednáním žalovaného tedy odvolací soud vyřešil zcela v souladu s konstantní judikaturou a na danou věc toto ustanovení též správně aplikoval. Není proto dán důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku není tedy přípustné ani podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že nevyhověl návrhu žalobce na přerušení řízení podle §109 o.s.ř.. Nejedná se totiž o případ uvedený v ust. §109 odst. 1 písm.b/ o.s.ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na otázce, kterou by soud v tomto řízení nebyl oprávněn řešit, ani o případ podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., neboť v řízení vedeném mezi žalobcem a vítězkou veřejné soutěže J. R. probíhajícím u Krajského soudu v Plzni o doplacení kupní ceny nemovitosti není řešena taková otázka, která by mohla mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci.
Protože z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatel ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř. (per analogiam), neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2002
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu