Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.04.2002, sp. zn. 25 Cdo 1309/2001 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1309.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1309.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1309/2001 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. V. proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 38.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 3/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna 2001, č. j. 22 Co 42/2001-81, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 3. 1997, č. j. 6 C 3/97-26, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 634,10 Kč, žalobu na zaplacení další částky 37.965,90 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Rozhodl tak o nároku žalobce na úroky z prodlení z jistiny, která mu již byla přiznána v jiném soudním řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 4. 1998, č. j. 22 Co 408/97-49, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku o platební povinnosti žalované v částce 634,10 Kč změnil tak, že řízení zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že existence pravomocného rozhodnutí o jistině, jejíž osud příslušenství sdílí, představuje pro řízení o úrocích z prodlení (jichž se nelze domáhat samostatně) překážku věci pravomocně rozhodnuté. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 29. 11. 2000, č. j. 20 Cdo 1800/99-70, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal odvolací soud právním názorem, že příslušenství věci je samo věcí v právním smyslu a že tedy lze činit právní úkony (a tudíž i vést samostatná řízení) týkající se pouze příslušenství bez ohledu na to, že příslušenství sdílí osud věci (v daném případě pohledávky) samotné. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 4. 2001, č. j. 22 Co 42/2001-81, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku o platební povinnosti žalované v částce 634,10 Kč potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že žalovaná dosud není v prodlení se zaplacením jistiny a žalobce proto na úrok z prodlení nemá nárok. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001), z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) téhož předpisu. Namítá, že pokud odvolací soud považoval i nadále žalovaný nárok za příslušenství náhrady škody, nikoliv za samostatnou náhradu škody způsobenou nevypořádáním náhrad zákonem stanoveným způsobem, dopustil se opět nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jeno.s.ř.“). Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán před uvedeným datem (11. 3. 1997), odvolací soud správně podle ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. o odvolání rozhodl podle občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2000; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelem tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají. Protože rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nemůže se přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. uplatnit. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nepřichází v úvahu proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání, nemůže být v posuzovaném případě dána přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 1 o.s.ř. Za této situace může být dovolání žalobce přípustné jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel během odvolacího řízení přípisem ze dne 23. 4. 1998 navrhl, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo připuštěno dovolání k otázce, zda má žalobce právo i na úroky z odškodnění, poskytnutého ministerstvem spravedlnosti. Odvolací soud poté usnesením ze dne 30. 4. 1998, č. j. 22 Co 408/97-49, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že řízení zastavil [správně měl podle §221 odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř. jeho výrok znít, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a řízení se zastavuje], aniž o návrhu na připuštění dovolání rozhodl (nezabýval se jím ani v odůvodnění), tedy tomuto návrhu nevyhověl. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 29. 11. 2000, č. j. 20 Cdo 1800/99-70, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2001, č. j. 22 Co 42/2001-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (tento rozsudek nyní žalobce napadá dovoláním). Jestliže není pochyb o tom, že žalobce později (po 23. 4. 1998) další návrh na připuštění dovolání nevznesl, jde především o to, zda návrh, který učinil před vynesením předchozího zrušeného usnesení odvolacího soudu, je způsobilý splnit předpoklad přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. i do budoucna, tedy po zrušení tohoto (prvního) rozhodnutí odvolacího soudu. Závěr, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku je podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, se odvíjí od konkrétního návrhu účastníka (jeho obsahu), rozsahu, ve kterém mu odvolací soud nevyhověl, konkrétního vymezení uplatněných dovolacích důvodů v následně podaném dovolání a konečně je určen úsudkem dovolacího soudu o tom, že těmito důvody dotčené (konkrétní) právní otázky jsou zásadně významné z právního hlediska. Teprve všechny uvedené procesní skutečnosti ve svém souhrnu zakládají přípustnost dovolání a určují i to, jaký bude obsah takto přípustného dovolacího přezkumu. Mezi návrhem účastníka (aby dovolání bylo připuštěno) a rozhodnutím dovolacího soudu o dovolání, které poté tento účastník podal, je tudíž zcela konkrétní a nezpochybnitelná souvislost procesní, logická i obsahová; v důsledku toho návrh účastníka na připuštění dovolání rozhodnutím dovolacího soudu pozbývá procesních účinků (je tzv. „konzumován“). Tento závěr se uplatní i v případě, že takový návrh byl učiněn v odvolacím řízení, které skončilo zrušujícím usnesením, jímž bylo současně řízení zastaveno. Z toho plyne, že nebylo-li návrhu na připuštění dovolání vyhověno, neboť odvolací soud usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil, je nutnou podmínkou pro to, aby dovolání proti dalšímu rozhodnutí mohlo být podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, nový, ve vztahu k němu konkrétní, návrh účastníka. V opačném případě, nebyl-li takový návrh podán (jak je tomu v posuzovaném případě), podmínka účinného návrhu dovolatele splněna není a další dovolání již z tohoto důvodu z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. být přípustné nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1708/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Sv. 13, pod C. 971). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst.1 písm.c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. dubna 2002 JUDr. Petr Vojtek,v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/25/2002
Spisová značka:25 Cdo 1309/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1309.2001.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18