ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1349.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1349/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátkou, proti žalované E. K., zastoupené advokátem, o 23. 942,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 191/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1999, č. j. 39 Co 505/99, 39 Co 506/99 - 109, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1999, č. j. 39 Co 505/99, 39 Co 506/99 - 109, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (po připuštění změny žaloby) rozsudkem ze dne 15. 10. 1997, č. j. 9 C 191/97 - 19, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 23.942,60 Kč s 19 % úrokem od 16. 9. 1996 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 17. 9. 1993 pod č. 621710 kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-110 Standard, přičemž žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu ve výši 1.299,- DEM ve 24 měsíčních splátkách, které byly sjednány od 10. 10. 1993 v určené výši v DEM přepočtem na Kč dle kurzovního lístku ČNB podle kurzu valuta-prodej v den platby. Účastníci dále ujednali, že „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 obč. zákoníku ve výši 25 % smluvní ceny zboží“. Žalovaná žádnou splátku nezaplatila a dopisem ze dne 4. 10. 1993 od smlouvy odstoupila s odůvodněním, že smlouva je neplatná podle §145 odst. 1 obč. zák. Tuto smlouvu posoudil obvodní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní, z níž práva a povinnosti účastníků trvají, neboť žalovaná „od smlouvy nemohla odstoupit ani z důvodu, že ji nepodepsal její manžel, protože touto smlouvou měla být věc do bezpodílového spoluvlastnictví manželů teprve získána“. Žalobce se tudíž důvodně domáhá zaplacení kupní ceny.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 1998, č. j. 14 Co 34/98 - 53, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že jde-li o právní úkon, jímž má být věc teprve do bezpodílového spoluvlastnictví manželů získána, nejde o společnou věc manželů, a nelze se tudíž dovolávat neplatnosti smlouvy podle §145 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná v odvolání namítala neplatnost uzavřené smlouvy i z jiných důvodů, uložil městský soud obvodnímu soudu, aby se těmito námitkami zabýval.
Obvodní soud pro Prahu 9 znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 4. 1999, č. j. 9 C 191/97 - 84, ve znění usnesení ze dne 16. 7. 1999, č. j. 9 C 171/97 - 90, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 23.942,60 Kč oproti povinnosti žalobce vydat žalované nádobí po zaplacení kupní ceny ve lhůtě a místě, jak bylo dohodnuto ve smlouvě; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně po doplnění dokazování výslechem žalované, svědků a listinnými důkazy dospěl ke stejnému závěru jako ve svém dřívějším rozsudku, že kupní smlouva účastníků je platným právním úkonem uzavřeným ve smyslu ust. §588 a §613 obč. zák., neboť je určitá a srozumitelná, není v rozporu s dobrými mravy ani se zákonem o cenách a se zákonem na ochranu spotřebitele. Dále obvodní soud dovodil, že smlouva neobsahuje ujednání o možnosti kupujícího od smlouvy odstoupit; žalovaná tudíž mohla smlouvu zrušit jen ze zákonných důvodů; takovým důvodem však není její sdělení uvedené v dopise ze dne 27. 9. 1993, že „cena zboží je na její poměry vysoká a že neměla k uzavření smlouvy souhlas manžela“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 1999, č. j. 39 Co 505/99, 39 Co 506/99 - 109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o platnosti uzavřené kupní smlouvy. Na rozdíl od obvodního soudu však - s poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu - dovodil, že možnost odstoupení od smlouvy ve prospěch kupujícího ve smlouvě dohodnuta byla, a to ujednáním, podle kterého „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu dle §544 obč. zákoníku ve výši 25 % smluvní ceny zboží“. Jestliže v daném případě žalovaná dopisem ze dne 27. 9. 1993 od uzavřené kupní smlouvy odstoupila, vykonala tím právo, které jí podle smlouvy náleželo. Možnost odstoupení nebyla podmíněna ani souhlasem druhé strany, neboť z přílohy ke kupní smlouvě vyplývá, že „žádost o zrušení smlouvy musí být kupujícím podána písemně na centrálu firmy s tím, že kupující bude o stanovisku firmy písemně vyrozuměn v zákonné lhůtě“. Negativní stanovisko žalobce bylo sice žalované zasláno dopisem ze dne 27. 10. 1993, avšak jeho nesouhlas s odstoupením není rozhodující s ohledem na to, že odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon, který se stává perfektní již tím, že dojde do dispozice adresáta. Jednostranným právním úkonem žalované (§48 odst. 1 obč. zák.) došlo ke zrušení smlouvy od počátku (§48 odst. 2 obč. zák.) a proto její povinnost zaplatit žalobci kupní cenu zboží (stejně jako povinnost žalobce dodat žalované předmět koupě) zanikla.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. Namítá, že dopis žalované ze dne 27. 9. 1993, z jehož obsahu odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel a z něhož dovodil, že žalovaná od smlouvy odstoupila, neobdržel, a že žalovaná doručení tohoto dopisu žalobci v řízení neprokázala. Avšak i v případě, že by žalobce tento dopis obdržel, nelze jeho obsah vyložit (§35 odst. 2 obč. zák.) jako projev vůle žalované jednostranně od smlouvy odstoupit, neboť žalovaná jím žalobce o zrušení smlouvy pouze požádala; jde tedy o návrh na zrušení smlouvy dohodou. Dovolatel se dále neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu, že smlouva uzavřená mezi účastníky obsahuje výslovné ujednání o tom, že by žalovaná jako kupující byla oprávněna od smlouvy odstoupit. Smlouva sice obsahuje ujednání, podle kterého „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu dle §544 obč. zák. ve výši 25 % smluvní ceny zboží“, avšak použité spojení „v případě“ navazuje na ujednání obsažené v příloze ke kupní smlouvě v části „změny kupní smlouvy“, které „presumuje možnost dohody smluvních stran o odstoupení od smlouvy“, případně by podle něj bylo možno postupovat v situaci, že by na straně kupujícího byl dán některý ze zákonných důvodů k jednostrannému odstoupení od smlouvy. Dovolatel má tedy za to, že žalovaná od kupní smlouvy neodstoupila a smlouva tak nebyla zrušena. Právní závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby o zaplacení kupní ceny oproti dodání zboží je proto nesprávný. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě podle §240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ( §241 odst. 1 o.s.ř.) a že podle §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je po obsahové stránce dovolatel vymezil. Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř.( které v dovolání nebyly namítány), ani jiné vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §48 odst. 1 obč. zákoníku může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Pokud oprávnění od smlouvy není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě, nebo v její příloze. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků (písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit. Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu. Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.
S názorem odvolacího soudu, že předmětná smlouva účastníků obsahuje ujednání o možnosti jednostranného odstoupení od smlouvy pro kupujícího, se dovolací soud ztotožňuje.
Ujednání účastníků obsažené v předmětné kupní smlouvě ze dne 17. 9. 1993, podle kterého „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny“, nelze totiž vyložit (§35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že tato možnost ve prospěch kupujícího dohodnuta byla, neboť pojem zrušení smlouvy je občanským zákoníkem běžně užíván (srov. např. §48 odst. 2, §457, §507 odst. 1, §518, §648 odst. 2 obč. zák.). Zamýšlený účinek zrušení smlouvy nastává zrušovacím projevem, kterým je odstoupení od smlouvy jako jednostranný právní úkon. Pojmu zrušení uvedenému ve smlouvě lze proto rozumět jen v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího.
Příloha ke kupní smlouvě (str. 2 smlouvy) pak obsahuje další ujednání účastníků, podle nějž „žádost o zrušení smlouvy musí být kupujícím podána písemně na centrálu firmy s tím, že kupující bude o stanovisku firmy písemně vyrozuměn v zákonné lhůtě“. Za použití vykládacího pravidla podle §35 odst. 2 obč. zák. lze toto ujednání vyložit jen tak, že jde o dohodnutou možnost zrušení kupní smlouvy dvoustranným právním úkonem účastníků (dohodou), který předpokládá písemnou žádost kupujícího o zrušení smlouvy adresovanou na centrálu firmy žalobce a souhlas žalobce s touto žádostí.
V posuzované věci je součástí spisu (čl. 10) dopis žalované ze dne 27. 9. 1993 adresovaný žalobci, jímž byl proveden důkaz již před soudem prvního stupně, jehož podstatný obsah zní : „Věc: Žádost o odstoupení od smlouvy. Dne 17. 9. 1993 jsem uzavřela po předvádění v bytě svých známých kupní smlouvu č. 621710 na dodávku zboží č. D-110 Standard v ceně 1.200 DEM...V době uzavření smlouvy jsem byla zdravotně indisponována, neboť jsem po úrazu užívala antibiotika, která v poměrně značné míře tlumí a ovlivňují mé reakce. Do dnešního dne mám v rodině s manželem tichou domácnost, neboť když se dozvěděl o uzavření smlouvy, značně mě vyčinil s tím, že naše finanční situace není taková, aby bylo možno kupovat tak drahé nádobí. Tuto skutečnost jsem si však již rovněž sama uvědomila - jak výše uvedeno jsem byla v době uzavření smlouvy pod vlivem antibiotik. Rovněž skutečnost, že objednané zboží obdržím až po uhrazení celkové částky, ve mě vzbuzuje určité rozpaky a nedůvěru, neboť se jedná o poměrně vysokou finanční částku, kterou vynaložím na zboží na úkor mé rodiny. S přihlédnutím ke všemu výše uvedenému Vás prosím o zrušení uzavřené kupní smlouvy dohodou, protože jedině tak je možno se vyhnout dalším nepříznivým vzájemným vztahům a s ohledem na nemožnost úhrady stanovených finančních splátek z mé strany. Věřím, že pochopíte moji situaci v rodině a uznáte mou prosbu za opodstatněnou, za což Vám předem moc děkuji. Podpis E. K.“. Dopisem ze dne 27. 10. 1993 (čl. 11 spisu), jímž žalobce reagoval nikoliv na citovaný dopis žalované, nýbrž na přípis JUDr. P. B. (tehdejšího zástupce žalované) ze dne 4. 10. 1993, sdělil žalobce žalované následující: „Vážená paní K., dne 5. 10. 1993 jsme obdrželi dopis JUDr. P. B., z něhož jednoznačně vyplývá, že odmítáte zaplatit smluvní pokutu dohodnutou v kupní smlouvě č. 621710. Postupujeme proto vymáhání plnění kupní smlouvy svému právnímu zástupci“.
Pokud tedy odvolací soud dovodil, že dopis žalované ze dne 27. 9.1993 lze považovat za jednostranné odstoupení od smlouvy ze strany žalované, jde o závěr nesprávný. S ohledem na obsah tohoto dopisu žalované nelze totiž mít za to, že by tento její úkon připouštěl jiný výklad, než že žalovaná projevila vůli dosáhnout zrušení uzavřené kupní smlouvy na základě dvoustranného právního úkonu. Jazykový projev vyjádřený v dopise žalované ze dne 27. 9. 1993 je v tomto směru jednoznačný a nezanechává žádné pochybnosti. Úmysl (vůli) zrušit smlouvu jednostranným právním úkonem nejenže v něm žalovaná neprojevila, ale takový výklad psaného projevu neodpovídá ani gramatickému a logickému významu použitých slov (...prosím o zrušení uzavřené kupní smlouvy dohodou...). Žalovaná jím sice chtěla dát najevo, že jejím úmyslem je dosáhnout zrušení smlouvy, avšak obsah projevu její vůle nelze ani za použití ust. §35 odst. 2 obč. zák. vyložit tak, že směřoval k jednostrannému odstoupení od smlouvy (k němuž není třeba souhlasu adresáta). Dopisem žalované ze dne 27. 9. 1993 tedy k jednostrannému odstoupení od smlouvy (§48 odst. 1 obč. zák.) žalovanou s následkem uvedeným v ust. §48 odst. 2 obč. zák. dojít z vyložených důvodů nemohlo, a nelze ani dovodit, že smlouva byla zrušena dvoustranným právním úkonem obou jejích účastníků. Jen pro úplnost je třeba uvést, že žalovaná od smlouvy jednostranně neodstoupila ani dopisem jejího tehdejšího zástupce JUDr. P. B. ze dne 4. 10. 1993, neboť v něm žalobci sdělila, že smlouvu považuje za neplatnou, protože byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, že s ní neprojevil souhlas její manžel, že výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a že za daných podmínek nemá o zboží zájem.
Námitkou dovolatele, že mu dopis žalované ze dne 27.9. 1993 nebyl doručen, se dovolací soud s ohledem na uvedené pro nadbytečnost již nezabýval.
Dovolací důvod podle §ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně, neboť rozsudek odvolacího soudu není správný. Pochybení odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) dále spočívá dále i v tom, že napadeným rozsudkem nerozhodl o celém předmětu řízení, tak jak byl vymezen žalobním petitem (§152 odst. 2 věta první o.o.s.ř.). Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud znovu o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( §243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. února 2002
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu