ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1425.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1425/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. Š., proti žalované JUDr. J. R., o 22.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 566/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2001, č. j. 15 Co 550/2000, 15 Co 109/2001-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. 5. 2000, č. j. 6 C 566/99-41, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 22.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody, když dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, a to protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, č. j. 15 Co 550/2000, 15 Co 109/2001-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zároveň zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2000, kterým bylo rozhodnuto o soudním poplatku. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však plně s jeho právním posouzením věci. Dovodil, že v jednání žalované je třeba spatřovat porušení právní povinnosti vyplývající z ust. §16 a §17 zákona č. 85/1996 Sb., avšak další předpoklady odpovědnosti za škodu, totiž vznik škody a příčinná souvislost s jednáním žalované, nebyly prokázány.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Zastává názor, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, neboť odvolací soud dospěl k odlišnému závěru v otázce porušení právní povinnosti ze strany žalované, a tedy práva a povinnosti účastníků posoudil odlišně. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky příčinné souvislosti a dovozuje, že pochybení žalované je v daném případě příčinou škody. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání není podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím. Oba soudy dospěly totiž ke stejnému závěru, že nárok na náhradu škody uplatněný žalobkyní není po právu. Námitky žalobkyně směřují pouze proti důvodům rozhodnutí, což zákon nepřipouští, a proto navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
I když odvolací soud v posuzované věci dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k odlišnému závěru o porušení právní povinnosti žalovanou, jde o potvrzující rozsudek, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku na náhradu škody. Rozsudky soudů obou stupňů byla shodně konstituována práva a povinnosti účastníků, a rozdílné právní posouzení věci odvolacím soudem samo o sobě přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezakládá. Dovolání tedy není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ].
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by žalobkyně vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila ( §239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Z hlediska ust. §238 a §239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalované vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalované sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Jelikož dovolání bylo podáno 30. dubna 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. lednu 2001, určuje se výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
V intencích §3 odst. 1 bodu 5. a odst. 3 vyhlášky se další úvahy o sazbě odměny podle shora cit. ustanovení v dané věci odvíjejí od částky 7.800,- Kč, přičemž výše odměny pak činí 1.950,- Kč (§10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, věty první, vyhl. č. 484/2000 Sb.).
Vedle odměny přísluší zástupci žalované též náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby ve výši 75,-Kč. Konečnou částku 2.025,-Kč tedy soud žalované také přiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2002
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu