ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1621.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1621/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. M., proti žalovanému A. A., zastoupeného opatrovníkem, justičním čekatelem Okresního soudu v Liberci, za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 1504/94, o dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. února 2002, č. j. 29 Co 196/2001-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 16. 11. 2000, č. j. 20 C 1504/94-131, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2000, č. j. 20 C 1504/94-143, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2.319,82 Zlotých, ve zbytku žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 2. 2002, č. j. 29 Co 196/2001-163, zastavil řízení o odvolání vedlejšího účastníka, které bylo vzato zpět, a rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci ještě částku 2.050,- Zlotých s 16 % úrokem od 16. 11. 1994 do zaplacení, a ve zbývající části zamítavého výroku a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyhovujícím výroku o věci samé zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a namítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje zejména na to, že výrok o zastavení odvolacího řízení neodpovídá procesnímu úkonu vedlejšího účastníka, a že o úrocích z prodlení bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Včasnost svého dovolání zdůvodňuje tím, že napadený rozsudek neobsahuje poučení o možnosti podat dovolání, a proto lhůta pro podání dovolání je čtyřměsíční. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 27. 2. 2002 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tedy podle předpisu dosavadního (odvolací soud v souladu s ustanovením bodu 15. citovaného přechodného ustanovení, projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán před tímto datem), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.“), a to včetně vymezení běhu lhůty k podání dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2001). Dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle ustanovení §240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u dovolacího nebo odvolacího soudu.
Podle ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci žalobce dne 12. 4. 2002, opatrovníku žalovaného dne 19. 4. 2002 a zástupci vedlejšího účastníka dne 15. 4. 2002. Dne 19. 4. 2002 tedy nabyl právní moci (§159 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání vedlejšího účastníka bylo podáno na poštu dne 14. 6. 2002.
V dané věci běžela lhůta k podání dovolání ode dne právní moci rozsudku odvolacího soudu (nebylo vydáno opravné usnesení), tj. od 19. 4. 2002 a skončila dne 20. 5. 2002 (pondělí). Je tedy zřejmé, že jednoměsíční lhůta dodržena nebyla, neboť dovolání vedlejšího účastníka bylo podáno až po marném uplynutí zákonné lhůty k dovolání.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ustanovení §240 odst. 3 věty druhé o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 (neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu), jímž dovolatel zdůvodňuje včasnost svého dovolání, neboť vzhledem k úpravě dané citovanými přechodnými ustanoveními je nelze aplikovat. Kromě toho poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti odvolání je v souladu s ustanovením §157 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Ze všech těchto důvodů proto bylo podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání vedlejšího účastníka odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť v dovolacím řízení žalobci náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2002
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu