ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1736.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1736/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobců A) J. H. a B) I. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) L. Z. a 2) J. Z., oběma zastoupeným advokátem, o 60.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 869/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. prosince 1999, č. j. 23 Co 179/99-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.675,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 5. 5. 1997, č. j. 10C 869/96-52, zamítl žalobu na zaplacení částky 60.000,- Kč s 16% úrokem od 1. 10. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobců na doplatek části kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 25. 8. 1994, jíž žalobci prodali žalovaným dům čp. 71 se stavební parcelou č. 12/2 a parcelou č. 53/1 – zahrada, vše v katastrálním území Č., za kupní cenu ve výši 330.000,- Kč. Podle smlouvy byla částka 130.000,- Kč zaplacena před jejím podpisem a zbývající část kupní ceny se žalovaní zavázali zaplatit nejpozději do 30. 9. 1999, přičemž pro případ nezaplacení si žalobci vymínili právo od smlouvy odstoupit. Žalobci však tvrdili, že na kupní cenu obdrželi pouze částky 77.000,- Kč po podpisu smlouvy, 170.000,- Kč o několik dnů později v domě v Č., 15.000,- ještě později tamtéž, 5.000,- Kč v restauraci S. a 3.000,- Kč poštou, tj. celkem 270.000,- Kč. Soud ze shodných výpovědí účastníků zjistil, že částka 130.000,- Kč skutečně nebyla před podpisem smlouvy zaplacena, avšak dospěl k závěru, že žalovaní ji zaplatili v tentýž den po podpisu smlouvy a že později uhradili i částku 200.000,- Kč, neboť jejich výpovědi korespondují s výpověďmi svědků, zejména jejich rodičů, kteří zároveň potvrdili, že žalovaní disponovali uvedenými částkami, které získali především od V. K. Ten uvedl, že od žalovaných koupil byt a v předmětné době jim zaplatil částku, kterou mohli použít k úhradě kupní ceny žalobcům. Protože tvrzení žalobců o nedoplatku ve výši 60.000,- Kč potvrzují pouze svědci, kteří se o věci dozvěděli nepřímo, dovodil soud prvního stupně, že žalobci neunesli důkazní břemeno a nepodařilo se jim prokázat, že by jim žalovaní dlužili na doplatku kupní ceny předmětnou částku.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 1998, č. j. 23 Co 404/97-75, byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud mu především vytkl nesprávné posouzení otázky důkazního břemene, neboť bylo na žalovaných jako nositelích hmotněprávní povinnosti zaplatit kupní cenu, aby prokázali, že tuto svou povinnost v celém rozsahu splnili; pouhá pravděpodobnost, že se tak stalo, nepostačuje. Soudu prvního stupně bylo rovněž uloženo, aby odstranil nedostatky žaloby a aby doplnil dokazování opakovaným výslechem svědka Koljiče k okolnostem a především k době jím zaplacených splátek.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 14. 1. 1999, č. j. 10C 869/96-94 uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili každému ze žalobců částku 30.000,- Kč s 16% úrokem od 1. 10. 1994 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po doplnění dokazování dovodil, že se žalovaným nepodařilo prokázat zaplacení celé kupní ceny, ačkoliv je pravděpodobné, že k datu uzavření kupní smlouvy disponovali částkou 310.000,- Kč získanou za převod bytu od V. K. podle jeho výpovědi ve třech splátkách nejpozději v den převodu bytu (25. 8. 1994) v českých korunách. Jejich výpovědi jsou ale v rozporu s výpovědí tohoto svědka ohledně konkrétních splátek i měny poskytnutých peněz, neboť žalovaní uváděli splátky dvě a část plnění v cizí měně. V rozporu s výpovědí tohoto svědka jsou pak i výpovědi rodičů žalovaných, kteří vypovídají shodně se žalovanými. Svědkyně V. Š., která žalované vezla svým vozem k uzavření smlouvy s žalobci, nemohla předání částky 130.000,- Kč potvrdit, neboť mu nebyla přítomna a konkrétní sumu neviděla. Zatímco žalobci nezůstali osamoceni ve svých tvrzeních, že jim žalovaní dosud dluží 60.000,- Kč, neboť například svědek L. J. potvrdil, že slyšel rozhovor žalobce a žalovaného, který přislíbil, že uvedenou částku doplatí po Silvestru, výpovědi žalovaných potvrdili pouze svědci, s nimiž jsou v blízkém rodinném vztahu. Žalovaní žádný další důkaz o zaplacení kupní ceny nepřinesli a neunesli v tomto směru důkazní břemeno.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 12. 1999, č. j. 23 Co 179/99-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odkázal na důvody obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně, který provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí, pečlivě je zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové i právní závěry. K jednotlivým odvolacím námitkám uvedl, že v dané věci se předávání kupní ceny nikdy nezúčastnila třetí osoba, která by mohla zaplacení konkrétní částky dosvědčit, a písemné potvrzení vystaveno nebylo. Nevyužití možnosti odstoupit od smlouvy pak dokladem o zaplacení není. Protože údaje vyplývající z výpovědí žalobců a žalovaných byly vzájemně protikladné a verze žalovaných o průběhu zaplacení kupní ceny vykazovala nesrovnalosti i vzhledem k dalším důkazům, neshledal odvolací soud v hodnocení důkazů soudem prvního stupně výraznější logické rozpory, které by mohly zpochybnit závěr, že žalovaní neunesli důkazní břemeno. Žalobce zároveň přijatelným způsobem vysvětlil, že ve styku s třetími osobami se zmiňoval o dluhu 60.000,- Kč, aniž zohledňoval zaplacení částky 3.000,- Kč.
Žalovaní v dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení otázky, zda žalovaní unesli důkazní břemeno, a vytýkají odvolacímu soudu, že nezhodnotil řádně všechny provedené důkazy. Dovolatelé tvrdí, že kupní smlouvu uzavřeli s přesvědčením, že její obsah je potvrzením o zaplacení kupní ceny, obzvláště pak za situace, kdy kupující od smlouvy neodstoupili. Z tohoto důvodu nevyžadovali písemné potvrzení o provedených platbách. Ačkoliv se výpověď svědka K. od jejich výpovědí lišila v počtu splátek za převod bytu, je pro rozhodnutí podstatné, že žalobci disponovali odpovídající částkou, kterou také ve splátkách 130.000,- Kč a 200.000,- Kč žalobcům zaplatili. Předání první splátky ve výši 130.000,- Kč potvrzuje výpověď svědkyně Š. i svědka Ch., druhou částku ve výši 200.000,- Kč předávali o několik dní později poté, co ji se svými rodiči přepočítali. Žalobce přitom z nepravdivosti tvrzení o dlužné částce usvědčují svědci JUDr. M. K. a V. N., neboť hovořili o částce 60.000,- Kč, ačkoliv žalobci připustili, že jim z této částky bylo zaplaceno 3.000,- Kč. Podle dovolatelů nemělo být přihlíženo k výpovědi svědka L. J., který k nim nemá dobrý vztah a je nevěrohodným svědkem. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud správně dovodil, že žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že kupní cenu zaplatili v celém rozsahu. Zatímco ve výpovědích žalovaných je řada logických rozporů a žalovaní nenabídli žádné jednoznačné důkazy o zaplacení, jsou výpovědi žalobců podporovány nezainteresovanými svědky, kteří potvrdili existenci dluhu.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání žalovaných není opodstatněné.
Ačkoliv žalovaní výslovně uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. s poukazem na nesprávné závěry odvolacího soudu, že provedené důkazy nepostačují k unesení důkazního břemene a k tomu, aby bylo prokázáno zaplacení celé kupní ceny, je z obsahu dovolání zřejmé, že jde ve skutečnosti o výhrady proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a tedy o dovolací důvod podle písm. c) uvedeného ustanovení.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).
Oba soudy vyšly ze shodného a mezi účastníky nesporného skutkového základu (dovolání v tomto směru závěry odvolacího soudu nenapadá), že žalovaní se kupní smlouvou ze dne 25. 8. 1994 zavázali zaplatit kupní cenu ve výši 330.000,- Kč; převzetí splátky 130.000,- Kč před uzavřením smlouvy, které bylo potvrzeno účastníky v kupní smlouvě, však všichni účastníci zpochybnili tím, že peníze byly předány později. Za této situace bylo pro rozhodnutí klíčové zjištění, zda žalovaní první splátku zaplatili skutečně ve výši 130.000,- Kč, jak bylo původně předpokládáno, či zda poskytli jen částku 77.000,- vzhledem k tomu, že žalobci odmítli přijmout část plnění v cizí měně.
Z okolnosti, že prodávající nevyužili sjednaného práva odstoupit od smlouvy, nebude-li do stanovené doby uhrazena kupní cena (její část), nelze dovozovat, že by tím prodávající zaplacení kupní ceny potvrdili. Šlo o právo (nikoliv povinnost) žalobců jako prodávajících a záleželo pouze na jejich uvážení, zda v případě nezaplacení kupní ceny ve stanovené lhůtě tohoto práva využijí s důsledkem zrušení smlouvy či zda budou požadovat splnění povinností, jež ze smlouvy (aniž by došlo k jejímu zrušení) vyplývají, tedy zda budou uplatňovat právě zaplacení dlužného zbytku kupní ceny.
Písemné potvrzení obsažené v kupní smlouvě o tom, že část kupní ceny ve výši 130.000,- Kč byla kupujícími zaplacena prodávajícím před podpisem smlouvy, je tzv. kvitancí ve smyslu ustanovení §569 odst.1 obč. zák., podle nějž věřitel je povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zčásti nebo zcela splněn. Listina obsahující kvitanci je důkazem, který většinou usnadňuje pozici dlužníka v občanském soudním řízení, jde však pouze o důkaz jako každý jiný a jeho obsah, vypovídací hodnota i věrohodnost musejí být soudem posuzovány stejně jako důkazy ostatní (§132 o.s.ř.). Zákon totiž nespojuje s vystavením potvrzení žádnou fikci ani právní domněnku (§133 o.s.ř.) o zaplacení, které by přesouvaly důkazní břemeno toho, kdo tvrdí splnění dluhu, na protistranu, a nezbavuje ani soud povinnosti zjišťovat v řízení, zda dlužník svůj dluh ze závazku z kupní smlouvy splnil, tedy i to, zda obsah kvitance odpovídá skutečnosti.
Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaní platbu kupní ceny v rozsahu 60.000,- Kč neprokázali, vychází z toho, že potvrzení o převzetí platby 130.000,- Kč obsažené v kupní smlouvě (tzv. kvitance) je nepoužitelné, že kvitance k žádným dalším platbám vydány nebyly a že jedinými přímými důkazy k výši plateb kupní ceny jsou výpovědi účastníků, které jsou vzájemně protikladné. Výpověď svědkyně Š. k platbě uskutečněné dne 25. 8. 1994 považoval odvolací soud správně za důkaz nepřímý, neboť svědkyně u předání peněz osobně nebyla, předmětnou částku neviděla a nemohla tedy ani potvrdit, zda celý obnos této hodnotě odpovídající vezli žalovaní v českých korunách či zda část byla v cizí měně, kterou podle svého tvrzení žalobci odmítli přijmout. Vzhledem k tomu, že sami žalovaní připustili, že část prostředků od svědka V. K. obdrželi v cizí měně, nelze považovat za nelogické tvrzení žalobců, že právě proto, že přivezli v českých korunách jen část platby, žalobci po podpisu smlouvy převzali jen 77.000,- Kč, ačkoliv již bylo podepsáno převzetí celé původně předem sjednané splátky 130.000,- Kč. Výpovědi rodičů žalovaných sice v obecné rovině podporují výpovědi žalovaných, avšak ani z nich nelze dovodit to, co nevyplynulo ani z výpovědí žalovaných samotných, totiž kdy přesně a zejména jakou část platby od svědka V. K. převzali v českých korunách a jakou částkou pak skutečně disponovali v den podepsání kupní smlouvy se žalobci. Za situace, kdy jiné nepřímé důkazy (výpovědi svědků L. J., JUDr. M. K. a V. N.) svědčí o tom, že účastníci ještě na podzim roku 1995 dluh ve výši 60.000,- Kč mezi sebou řešili a že žalovaný jeho existenci nepopíral, nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr, že žalovaní své tvrzení o zaplacení celé kupní ceny spolehlivě neprokázali. V podstatných okolnostech tedy výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem odpovídá požadavkům ustanovení §132 o.s.ř., neboť nelze dovodit, že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že by takové rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, pominul.
Na tomto závěru nic nemění ani dovolací námitka, že výpověď žalobců není v souladu s výpověďmi svědků JUDr. M. K. a V. N., kterým se měl žalobce zmiňovat o dlužné částce 60.000,- Kč, ačkoliv bylo podle dovolatelů doloženo, že z této částky uhradili 3.000,- Kč. Z provedených důkazů vyplynulo, že uvedení svědci se vyjadřovali k době koncem roku 1995, zatímco k platbě 3.000,- Kč došlo až v lednu 1996. Kromě toho žalovaná částka odpovídá rozdílu mezi sjednanou kupní cenou (330.000,- Kč) a součtem jednotlivých splátek specifikovaných ve výpovědích žalobců (77.000,- Kč, 170.000,- Kč, 15.000,- Kč, 5.000,- Kč a 3.000,- Kč, tj. celkem 270.000,- Kč). Mezi výpověďmi žalobců a jejich žalobním návrhem (požadavkem na zaplacení částky 60.000,- Kč) tedy rovněž není rozpor.
Je tedy zřejmé, že dovoláním zpochybňované skutkové závěry odvolacího soudu mají oporu v provedených důkazech a že řízení nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; z hlediska dovoláním uplatněných důvodů [§241 odst. 3 písm. b), c) o.s.ř.] je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože z obsahu spisu nevyplývá (dovolatelé ani nic takového netvrdí), že by řízení bylo postiženo některou z vad taxativně vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud ČR podle ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalovaných zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) upravené při zastupování dvou osob na částku 3.600,- Kč a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč [§7, §11 odst. 1 písm. k) a §l3 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za použití části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb.].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu