ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1898.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1898/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, proti žalovanému J. V., o 30.510,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 85/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2000, č. j. 13 Co 84/2000 - 77, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 30.510,20 Kč představující kupní cenu zboží ve výši 24.408,20 Kč a dohodnutou smluvní pokutu ve výši 6.102,- Kč s odůvodněním, že dne 2. 2. 1994 uzavřeli účastníci kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-110 Standart, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu činící celkem 1.299,- DM ve 24 měsíčních splátkách. Žalovaný však ničeho nezaplatil a po druhé upomínce sdělil žalobci, že si žádné nádobí neobjednal.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 15. 6. 1998, č. j. 4 C 85 /97 - 30, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný se dne 2. 2. 1994 zúčastnil tzv. předváděcí párty, na níž reprezentantka žalobce J. Ch. prezentovala a uzavírala kupní smlouvy ohledně zboží žalobce. Vzhledem k tomu, že žalovaný ve své účastnické výpovědi před soudem (stejně jako v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu) tvrdil, že podpis na smlouvě ze dne 2. 2. 1994 není jeho vlastnoručním podpisem, provedl soud dokazování výslechem reprezentantky žalobce a svědkyň K., Ž. a J., které byly na párty uvedeného dne 2. 2. 1994 rovněž přítomny. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že účastníci kupní smlouvu uzavřeli, a to ani v ústní formě.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 1. 1999, č.j. 13 Co 1006/98 - 39, rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť s ohledem na rozporné výpovědi svědků slyšených před soudem prvního stupně za dosud neprokázané považoval tvrzení žalovaného, že podpis na písemné kupní smlouvě ze dne 2. 2. 1994 není jeho vlastnoručním podpisem.
Okresní soud v Tachově znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 22. 11. 1999, č. j. 4 C 85/97 - 67, tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví znalkyně PhDr. D. S., z něhož zjistil, že pisatelem sporného podpisu na kupní smlouvě z 2. 2.1994 č. 73828 není žalovaný J. V., dospěl ke shodnému závěru jako v původním rozsudku, že žalobce uzavření kupní smlouvy mezi účastníky neprokázal.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 3. 2000, č. j. 13 Co 84/2000 - 77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho závěry právními. S poukazem na výsledky znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, o jehož správnosti neměl pochybnost, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci se uzavření písemné kupní smlouvy mezi účastníky dne 2. 2.1994 nepodařilo prokázat. Tvrzení žalobce, že k uzavření kupní smlouvy došlo v ústní formě, považoval odvolací soud za účelové, jednak proto, že o této okolnosti vypovídaly jen svědkyně J. Ch., reprezentantka žalobce, a její sestra M. K., které byly „svým způsobem zainteresovány na tomto úkonu“, a dále z toho důvodu, že za nepochybný měl úmysl žalobce uzavřít kupní smlouvu písemně, když její součástí bylo i ujednání o smluvní pokutě, ohledně níž zákon vyžaduje písemnou formu (§544 odst. 2 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a podává jej z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky k uzavření kupní smlouvy nedošlo; v dovolání podrobně rozebírá vztahy mezi žalovaným a slyšenými svědkyněmi a též věrohodnost jejich výpovědí a poukazuje zejména na výpověď svědkyň Ch. a K., které uvedly, že žalovaný měl o koupi nádobí zájem a že svědkyně Ch. pro něj formulář kupní smlouvy vyplnila, avšak nevšimla si, zda ji sám podepsal, což však viděla svědkyně K. Názoru krajského soudu, že jeho úmyslem bylo smlouvu uzavřít písemně, sice přisvědčil, avšak to podle jeho názoru neznamená, že by tím byla zcela popřena možnost uzavření kupní smlouvy ústní, která nepochybně uzavřena byla. Ujednání o smluvní pokutě by bylo sice neplatné, avšak platné by bylo ujednání o kupní ceně, která činí 24.408,20 Kč. Dovolatel je však přesvědčen i o „neprůkaznosti“ znaleckého posudku a o tom, že kupní smlouvu ze dne 2. 2. 1994 žalovaný podepsal. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou, účastníkem řízení, dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hlediska ust. §238 a §239 o.s.ř. přípustné, neboť nejde o případ přípustnosti podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., když soud prvního stupně rozhodl v novém rozsudku stejně jako v dřívějším rozsudku tak, že žalobu zamítl, a přípustnost dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 1 o.s.ř. nebyla odvolacím soudem vyslovena.
Kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. lze tedy přípustnost dovolání posuzovat toliko podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhl, aby v případě potvrzení napadeného rozhodnutí bylo připuštěno dovolání, o tomto návrhu nebylo rozhodnuto, takže je na něj třeba pohlížet, jako by mu nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, proti níž směřuje dovolání, má po právní stránce zásadní význam. Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, nejsou předpoklady přípustnosti dovolání splněny, a totéž samozřejmě platí v případě, že dovolání je podáno z jiného důvodu než je nesprávné právní posouzení (§241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.).
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky (§241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.) se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že právní předpis nesprávně vyložil. V dané věci dovolatel nic takového odvolacímu soudu nevytýká a nenapadá ani žádnou z právních otázek, tím méně pak otázku zásadního právního významu. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu namítá z důvodu nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu věci, zejména z důvodu nesprávného hodnocení důkazů a nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů. S právním závěrem odvolacího soudu tedy nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že je nesprávný závěr soudu, že jeho skutková tvrzení nebyla v řízení prokázána. Pokud je však namítáno, že soud při hodnocení důkazů dostatečně nevzal v úvahu skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, anebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu věci.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce je podáno z jiných důvodů, než pro řešení nějaké konkrétní právní otázky zásadního významu, nejsou podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. §239 odst. 2 o.s.ř. splněny.
Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani z důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř. (per analogiam), neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31.ledna 2002
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu