ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1957.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1957/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátkou, proti žalované J. H., zastoupené advokátem, o zaplacení 34.404,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 3 C 169/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince 1999, č. j. 10 Co 593/99 – 96, takto:
I. Dovolání žalované se z a m í t á.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.700,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 16. 2. 1999, č. j. 3 C 169/97 - 66, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 34.404,60 Kč s 19 % úrokem od 26. 4. 1996 do zaplacení oproti povinnosti žalobce předat žalované objednané zboží do 28 dnů od zaplacení kupní ceny a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 26. 3. 1994 kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-120 UNIVERSAL a D-420-20 SYNCRO-CLIK, přičemž žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu ve výši 2.047,- DEM ve 24 měsíčních splátkách, které byly sjednány od 25. 5. 1994 v určené výši v DEM přepočtem na Kč prodejním kurzem ČNB v den platby. Účastníci dále ujednali, že „v případě porušení smluvních povinností kupujícím je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží dle §544 obč. zák.“. Dále bylo zjištěno, že žalovaná zaplatila jen první splátku kupní ceny ve výši 3.700,- Kč a poté žalobce požádala o odklad splácení dalších splátek, s čímž žalobce dopisem ze dne 10. 6. 1994 projevil souhlas. Tuto smlouvu posoudil okresní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní podle §588 a §613 obč. zák., která neobsahuje ujednání o možnosti kupujícího od smlouvy jednostranně odstoupit; námitky žalované, že smlouva je neplatná podle §49a a §39 obč. zák. nepovažoval za opodstatněné. Dospěl k závěru, že nárok žalobce na zaplacení požadované, dosud nezaplacené, části kupní ceny je opodstatněný.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 12. 1999, č. j. 10 Co 593/99 - 96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání, neboť otázku „zda neschválení typových smluv podle §23 zákona na ochranu spotřebitele je takovým porušením zákona, které způsobuje jejich neplatnost podle §39 obč. zák.“ považoval po právní stránce za zásadního významu. Krajský soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení doplnil zprávou Ministerstva průmyslu a obchodu ČR z 2. 3. 1993, z níž zjistil, že k žádosti žalobce ze dne 11. 2. 1993 o schválení přiložené typové kupní smlouvy s odkazem na §23 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, mu bylo sděleno, že „v současné době“ nelze schvalování typových smluv realizovat, neboť příslušnost orgánů k provádění dohledu stanoví teprve zákon parlamentu, a další zprávou téhož ministerstva, z níž zjistil, že v roce 1994 nebyl ustaven příslušný orgán, který by s odkazem na ust. §23 zákona č. 634/1992 Sb., ve znění před novelou, schvaloval či posuzoval typové smlouvy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je platným právním úkonem podle §588 a §613 obč. zák. Ohledně námitky žalované, že kupní smlouva je neplatná podle §39 obč. zák., protože jako typová nebyla schválena podle ust. §23 zák. č. 634/1992 Sb., ve znění účinném do 1. 7. 1995, krajský soud dovodil, že neobdržel-li žalobce ke své žádosti o schválení typové kupní smlouvy vyjádření ústředního orgánu, bylo to sice důvodem k udělení sankce podle tohoto zákona, avšak neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák. tato okolnost způsobit nemohla, protože obsah kupní smlouvy účastníků ze dne 26. 3. 1994, která splňuje všechny náležitosti, zákonu neodporuje.
Proti tomuto rozsudku podala včas dovolání žalovaná, v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva účastníků je platným právním úkonem, neboť má za to, že nerespektování vůle zákonodárce o schválení typové smlouvy jako podmínky jejího používání, jež je vyjádřena v zákoně na ochranu spotřebitele, „ je jednáním, které svým obsahem a účelem odporuje zákonu, případně zákon obchází, tak jak má na mysli ust. §39 obč. zák“. Dále vyslovuje nesouhlas se způsobem, jakým žalobce zboží prodává, a poukazuje na směrnici vydanou Radou evropských společenství 85/577/EEC na ochranu spotřebitele ve věci smluv uzavíraných mimo obchodní provozovny – prostory, na základě níž většina států evropského společenství přijala v roce 1986 zákony na ochranu spotřebitele, podle nichž má kupující možnost od smlouvy odstoupit „pouhým jednoduchým prohlášením“. Protože žalobce neprodává zboží v obchodních provozovnách, nýbrž na tzv. domácích párty, při nichž „zákazník bývá obětí obchodníka“, je podle názoru dovolatelky třeba pečlivě hodnotit „kvalitu“ takového právního úkonu, který v rámci států Evropské unie je považován již od samotného počátku za nemorální; z tohoto pohledu je též nutno nahlížet na kupní smlouvu účastníků, a to zejména proto, že na území ČR obdobný zákon na ochranu spotřebitele v té době nebyl přijat. Jestliže však zákon č. 634/1992 Sb. až do 30. 6. 1995 v ust. §23 odst. 3 stanovil, že schválení typové smlouvy je podmínkou jejího používání, je zcela nerozhodné, z jakých důvodů nebyla typová smlouva žalobce schválena, neboť mu nic nebránilo ji nepoužívat.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil se závěry uvedenými v rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je spatřována v tom, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 26. 3. 1994 je platným právním úkonem.
Podle §588 obč. zákoníku z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Absolutní neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. pro jeho nedovolenost tedy nastává v těchto případech: 1/ právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (jde tedy o právní úkon contra legem), 2/ právní úkon obchází zákon (jde o právní úkon in fraudem legis) 3/ právní úkon se příčí dobrým mravům (contra bonos mores).
Námitku dovolatelky, že kupní smlouva účastníků je neplatná podle §39 obč. zák. proto, že typová kupní smlouva používaná žalobcem nebyla podle §23 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 1995, schválena příslušným ústředním orgánem státní správy, nelze považovat za opodstatněnou. Podle tohoto ustanovení se typovou smlouvou rozumí formulář smlouvy, která má být uzavírána ve více případech, pokud je obvyklé, že spotřebitel obsah smlouvy při jejím uzavírání podstatným způsobem neovlivňuje. Schválení typové smlouvy je podmínkou jejího používání. Při schvalování posuzují příslušné orgány soulad typové smlouvy s ustanoveními právních předpisů. Jestliže příslušné orgány nerozhodnou o žádosti o schválení typové smlouvy do 30 dnů, platí, že typovou smlouvu schválily.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že absolutní neplatnost uzavřené kupní smlouvy podle §39 obč. zák. nezpůsobuje sama o sobě okolnost, že typová smlouva užívaná žalobcem nebyla schválena příslušným ústředním orgánem státní správy. Schválení typové smlouvy podle cit. ustanovení zákona o ochraně spotřebitele bylo sice do uvedeného data podmínkou jejího používání z hlediska veřejnoprávní ochrany spotřebitele, avšak zákon na ochranu spotřebitele s neschválením typové smlouvy neplatnost smlouvy uzavřené na předtištěném formuláři nespojoval, a porušení této podmínky bylo možno podle tohoto zákona pouze sankcionovat ve formě pokuty. Ať již však smlouva byla uzavřena s použitím předtisku typové smlouvy či nikoliv, je vždy třeba platnost právního úkonu podle §39 obč. zák. zkoumat z hlediska, zda právní úkon svým obsahem či účelem odporuje zákonu nebo jej obchází. Odvolací soud v posuzované věci dospěl k závěru, že kupní smlouva účastníků obsahuje všechny podstatné náležitosti uvedené v ust. §588 obč. zák. (§613 obč. zák.) a že svým obsahem neodporuje zákonu; s tímto názorem se dovolací soud ztotožňuje a pro úplnost dodává, že předmětná smlouva neodporuje zákonu ani svým účelem a nelze ani mít za to, že by zákon obcházela, či že by byla v rozporu s dobrými mravy. Navíc ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobce o schválení typové smlouvy příslušné ministerstvo požádal, avšak orgán, který měl o žádostech o schvalování typových smluv rozhodovat, nebyl ustaven; je tudíž třeba vycházet z ust. §23 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 1995, podle kterého nerozhodly-li příslušné orgány o žádosti o schválení typové smlouvy do 30 dnů, platilo, že typovou smlouvu schválily.
K námitce dovolatelky o nesouladu předmětné kupní smlouvy s právními normami vydanými v zemích EU, je třeba uvést, že platnost kupní smlouvy účastníků uzavřené dne 26. 3. 1994 je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, event. dalších právních předpisů, ve znění účinném v té době, a nikoliv podle právních předpisů, či směrnic přijatých v zemích Evropského společenství, jejichž členem Česká republika v době uzavření tohoto právního úkonu nebyla (a není ani doposud), takže jimi nemohla být vázána. Směrnici Rady 85/577/EHS z 20. 12. 1985, o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu, na níž dovolatelka poukazuje ve svém dovolání, recipovala do českého právního řádu až novela občanského zákoníku (z. č. 376/2000 Sb.) účinná od 1. 1. 2001 úpravou tzv. spotřebitelských smluv (§52 a násl. obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. není dán. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalované podle ust. §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.625,- (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm.k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu