ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2040.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 2040/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti žalované J. Š., zastoupené advokátem, o 32.622,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 1458/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č. j. 25 Co 673/98 -128, takto:
I. Dovolání žalované se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 8. 7. 1998, č. j. 6 C 1458/96 - 88, zamítl žalobu o zaplacení 32.622,70 Kč s 19 % úrokem od 26. 12.1995 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3. 1.1994 pod č. 642674 kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-110 Standard a D-060 Ovál, přičemž žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu ve výši 1.758,- DEM ve 24 měsíčních splátkách, které byly sjednány od 25. 1. 1993 v určené výši v DEM přepočtem na Kč dle kurzovního lístku ČNB podle kurzu valuta-prodej v den platby, a žalobce se zavázal objednané zboží žalované dodat do 28 dnů od zaplacení poslední splátky kupní ceny. Účastníci dále ujednali, že „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 obč. zákoníku ve výši 25 % smluvní ceny zboží“. Žalovaná žádnou splátku nezaplatila a dopisem ze dne 15.1.1994 (nazvaným „zrušení smlouvy“) žalobce požádala o zrušení smlouvy; dalším dopisem ze dne 11. 11. 1997 pak žalobci oznámila, že dne 15. 1. 1994 předmětnou kupní smlouvu zrušila a že není ochotna požadovanou částku zaplatit. Dále bylo zjištěno, že smlouvu se žalovanou uzavřela reprezentantka žalobce Dr. J. J., která měla na základě mandátní smlouvy ze dne 15. 8. 1993 oprávnění projednávat, sepisovat a uzavírat jménem žalobce kupní smlouvy o prodeji nádobí Z. Tuto smlouvu posoudil okresní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní podle §588 a §613 obč. zák.; námitky žalované, že smlouva je absolutně neplatná podle §37 a §39 obč. zák. nepovažoval za opodstatněné. Dále dovodil, že žalovaná svým dopisem ze dne 15. 1. 1994 od uzavřené smlouvy jednostranně odstoupila (§48 odst. 1 obč. zák.), čímž došlo ke zrušení smlouvy od počátku (§48 odst. 2 obč. zák.), a proto se žalobce nemůže úspěšně domáhat zaplacení kupní ceny.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 1999, č. j. 25 Co 673/98 - 128, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 6. 2000, č. j. 25 Co 673/98 – 145, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 32.622,70 Kč s 19 % úrokem od 26. 12. 1995 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o platnosti uzavřené kupní smlouvy a o tom, že „žalovaná měla možnost smlouvu zrušit“. Na rozdíl od něj však dovodil, že žalované se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že dopis ze 15. 1. 1994 byl žalobci doručen. V této souvislosti odvolací soud poukázal na to, že o uvedeném dopise se žalovaná nezmiňuje ve svém vyjádření k žalobě ze dne 4. 3. 1998, ani ve své účastnické výpovědi před okresním soudem dne 22. 4. 1998; skutečnost, že žalovaná smlouvu zrušila, nelze dovodit ani z obsahu jejího dopisu ze dne 11. 11. 1997, v němž pouze odkazuje na dopis ze dne 15. 1. 1994. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná neučinila vůči žalobci takový projev vůle, z něhož by bylo možno dovodit, že kupní smlouva účastníků byla zrušena.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm.b/, c/ a d/ o.s.ř., v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jí nepodařilo prokázat, že dopis ze dne 15. 1. 1994 byl žalobci doručen. Poukazuje na to, že již ve své účastnické výpovědi uvedla, že dne 16. 1. 1994 odeslala žalobci dopis, „ve kterém odstoupila od smlouvy - žádala o její zrušení“, že soudu prvního stupně kopii tohoto dopisu předložila a soud jím také provedl důkaz, že žalobci dne 11. 11. 1997 napsala další dopis, v němž jej upozornila na to, že dne 15. 1. 1994 smlouvu zrušila, a současně přiložila kopii tohoto dopisu, avšak žalobce na to nijak nereagoval a ani nenamítal, že by mu dopis z 15. 1. 1994 nebyl doručen (to začal tvrdit až v odvolání). Podle názoru dovolatelky je pro posouzení věci rozhodné pouze to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobci projev její vůle (odstoupení od smlouvy nebo zrušení smlouvy) skutečně došel a že žalobce o něm věděl, a naopak je nerozhodné, že žalovaná nemohla prokázat odeslání svého dopisu ze dne 15. 1. 1994 např. podacím lístkem; tato okolnost je také nerozhodná, neboť pouhé odeslání nějaké písemnosti nevypovídá o jejím obsahu. Dovolatelka je tedy přesvědčena o tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda projev vůle - zrušení smlouvy, který žalovaná vůči žalobci učinila, byl žalobci znám. Protože právě posouzení této otázky bylo pro rozsudek odvolacího soudu určující, vychází jeho rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě podle §240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a že podle §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je po obsahové stránce dovolatel vymezil. Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. (které v dovolání nebyly namítány), ani jiné vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Pro odstoupení od smlouvy tam, kde byla smlouva uzavřena písemně, platí, že i odstoupení musí být písemné (§40 odst. 2 obč. zák.). Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta.
Podle §45 odst. 1 obč. zák. projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. Projev vůle dojde adresátu tehdy, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice. Tím se rozumí, že adresát nabyl konkrétní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle (např. projevu vůle obsaženém v dopise).
V posuzovaném případě vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závěru, že žalované se nepodařilo prokázat, že dopis ze 15. 1. 1994 byl žalobci doručen, z čehož dovodil, že ke zrušení smlouvy nedošlo.
Názor odvolacího soudu o tom, že ve smyslu ust. §45 odst. 1 obč. zák. povinnost prokázat, že předmětná zásilka (dopis žalované ze dne 15. 1. 1994) došla do dispoziční sféry adresáta (žalobce), má žalovaná, je správný.
Z hlediska právního posouzení dané věci je však tato okolnost významná jen tehdy, učinila-li žalovaná v předmětném dopise hmotněprávní úkon, jímž od smlouvy jednostranně odstoupila (§48 odst. 1 obč. zák.).
Ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §48 odst. 1 obč. zákoníku může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Pokud oprávnění od smlouvy není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě, nebo v její příloze. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků ( písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit. Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu. Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.
Odvolací soud správně vycházel z názoru, že podle ujednání v kupní smlouvě obsaženém, dle nějž „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny“, měla žalovaná jako kupující možnost jednostranně od této smlouvy odstoupit, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího.
Příloha ke kupní smlouvě (str. 2 smlouvy) pak obsahuje další ujednání účastníků, podle nějž „žádost o zrušení smlouvy musí být kupujícím podána písemně na centrálu firmy s tím, že kupující bude o stanovisku firmy písemně vyrozuměn v zákonné lhůtě“. Za použití vykládacího pravidla dle §35 odst. 2 obč. zák. lze toto ujednání vyložit jen tak, že jde o dohodnutou možnost zrušení kupní smlouvy dvoustranným právním úkonem účastníků (dohodou), který předpokládá písemnou žádost kupujícího o zrušení smlouvy adresovanou na centrálu firmy žalobce a souhlas žalobce s touto žádostí.
V posuzované věci je součástí spisu (čl. 56) dopis žalované ze dne 15. 1.1994 adresovaný žalobci, jímž byl proveden důkaz již před soudem prvního stupně a jehož obsah zní :„Věc: zrušení kupní smlouvy. Dne 3. 1. 1994 jsem s reprezentantkou Vaší firmy pí J. (č. PHA 3375) uzavřela kupní smlouvu č. 642674. Po zjištění referencí, že kvalita Vašeho zboží neodpovídá požadované ceně v souladu se zněním smlouvy žádám o její zrušení. Současně Vám sděluji, že dle mého názoru ujednání o smluvní pokutě je dle ust. §544 občanského zákoníku neplatné, neboť zrušení smlouvy nelze považovat dle znění smlouvy za její porušení, přičemž ujednání o smluvní pokutě nelze považovat ani za dohodu o event. odstupném. V souladu se zněním smlouvy pak očekávám Vaše stanovisko, které zrušení smlouvy bude akceptovat. Podpis J. Š., M. 1604, B.“. Dalším dopisem ze dne 11. 11. 1997 sdělila žalovaná žalobci následující: „...oznamuji Vám, že dne 15. 1. 1994 jsem výše uvedenou smlouvu zrušila, což mohu doložit kopií dopisu. Předmětnou částku tedy nejsem ochotna a při mé současné finanční situaci ani schopna zaplatit ...“
Dovolací soud se ztotožňuje i s konečným závěrem odvolacího soudu, že žalovaná neučinila vůči žalobci takový projev vůle, z něhož by bylo možno dovodit, že „kupní smlouva účastníků byla zrušena“, neboť dopis žalované ze dne 15. 1. 1994 (i za předpokladu, že by byl žalobci doručen), není možno považovat za jednostranné odstoupení od smlouvy ze strany žalované. S ohledem na obsah tohoto dopisu žalované nelze totiž mít za to, že by tento jeho úkon připouštěl jiný výklad, než že žalovaná projevila vůli dosáhnout zrušení uzavřené kupní smlouvy na základě dvoustranného právního úkonu. Jazykový projev vyjádřený v dopise žalované ze dne 15. 1. 1994 je v tomto směru jednoznačný a nezanechává žádné pochybnosti. Úmysl (vůli) zrušit smlouvu jednostranným právním úkonem nejenže v něm žalovaná neprojevila, ale takový výklad psaného projevu neodpovídá ani gramatickému a logickému významu použitých slov (...“v souladu se zněním smlouvy žádám o její zrušení“... „v souladu se zněním smlouvy pak očekávám Vaše stanovisko, které zrušení smlouvy bude akceptovat“). V daném případě je tedy tvrzená vůle žalované zrušit smlouvu jednostranným právním úkonem v rozporu s jejím jazykovým projevem ve zmíněném dopise vyjádřeném a výkladem pak nelze obsah tohoto právního úkonu doplňovat či dokonce měnit; žalovaná jím sice chtěla dát najevo, že jejím úmyslem je dosáhnout zrušení smlouvy, avšak obsah projevu její vůle nelze ani za použití ust. §35 odst. 2 obč. zák. vyložit tak, že směřoval k jednostrannému odstoupení od smlouvy (k němuž není třeba souhlasu adresáta). Dopisem žalované ze dne 15. 1. 1994 (ani jejím následným dopisem ze dne 11. 11. 1997) tedy k jednostrannému odstoupení od smlouvy (§48 odst. 1 obč. zák.) žalovanou s následkem uvedeným v ust. §48 odst. 2 obč. zák. dojít z vyložených důvodů nemohlo, a nelze ani dovodit, že smlouva byla zrušena dvoustranným právním úkonem (dohodou) obou jejích účastníků.
Námitkami dovolatelky vztahujícími se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř., že odvolací soud vycházel ohledně doručení dopisu žalované ze dne 15. 1. 1994 žalobci ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se dovolací soud za daného stavu již pro nadbytečnost nezabýval, neboť i kdyby tento dopis žalované byl žalobci doručen, nemohlo na jeho základě z důvodů výše uvedených ke zrušení kupní smlouvy dojít.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ust. §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2002
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu