ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2400.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 2400/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyň A/ A. R., a B/ J. R., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Městu N., zastoupenému advokátem, o zaplacení 516.296,20 Kč s příslušenstvím, a o vzájemném návrhu žalovaného na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 324/95, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, č. j. 28 Co 173/2000, 28 Co 174/2000 - 220, takto:
I. Dovolání žalobkyň se zamítá.
II. První a druhá žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení každá částku 3.125,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly (po změně žaloby soudem prvního stupně připuštěné), aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit každé z nich částku 258.148,10 Kč s příslušenstvím. Uvedly, že rozhodnutím bývalého Státního notářství v Nymburce, č. j. D 796/92 – 11, a D 795/92 – 22, o projednání dědictví po zemřelé A. H. se staly spoluvlastnicemi pozemku původně označeného č. par. 1082/2 v kat. území N. každá co do jedné ideální poloviny. Tento pozemek však z podstatné části užívá žalovaný, aniž by žalobkyním platil nájemné. Na jeho straně tak vzniklo za dobu od 15. 3. 1992 do 15. 2. 1999 bezdůvodné obohacení ve výši žalované částky.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a současně se vzájemným návrhem domáhá, aby bylo určeno, že „Město N. je vlastníkem stav. parc. č. 2077/2, stav. parc. č. 2078, stav. parc. č. 2079/2, stav. parc. č. 2079/3 a pozemku ve zjednodušené evidenci - parcela původně v pozemkovém katastru č. 1028/2, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 2168 pro obec a katastrální území N.“, neboť vlastnického práva k nim nabyl podle ust. §1 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když jde o nemovitosti, k nimž náleželo právo hospodaření k 23. 11. 1990 bývalému MěNV v N. a jejichž vlastníkem byl bývalý čsl. stát, který je nabyl kupní smlouvou ze dne 1. 6. 1962 uzavřenou mezi A. H. jako prodávající a I. ú. v N. jako kupujícím. Naléhavý právní zájem na tomto určení odůvodnil tím, že v současné době jsou jako spoluvlastnice uvedených nemovitostí vedeny v katastru nemovitostí žalobkyně.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 6. 1. 2000, č. j. 6 C 324/95 - 186, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. 1. 2000, č. j. 6 C 324/95 - 186, uložil žalovanému povinnost zaplatit každé ze žalobkyň částku 182.297,- Kč s příslušenstvím, žalobu, aby žalovaný zaplatil každé ze žalobkyň další částku 75.851,10 Kč s příslušenstvím, a vzájemný návrh žalovaného na určení, že Město N. je vlastníkem stav. parc. č. 2077/2, stav. parc. č. 2078, stav. parc. č. 2079/2, stav. parc. č. 2079/3 a pozemku ve zjednodušené evidenci - parcela původně v pozemkovém katastru č. 1028/2, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 2168 pro obec a katastrální území N., zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně jsou v katastru nemovitostí zapsány jako podílové spoluvlastnice každá z jedné ideální poloviny původního pozemku č. 1028/2 v kat. území N. (který podle srovnávacího protokolu parcel pro obec a kat. území N. byl rozdělen na menší parcely se samostatnými parcelními čísly), a to na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství v N. o projednání dědictví po A. H. Z tohoto důvodu také Okresní úřad v N., pozemkový úřad, zastavil řízení ve věci uplatnění restitučních práv k předmětné pozemkové parcele (původně roli) o výměře 9.742 m2. V současné době je tento pozemek zastavěn stavbami v užívání žalovaného a Stavebního bytového družstva N., přičemž žalovaný užívá včetně zastavěných a ostatních ploch výměru 9. 300 m2. Dále bylo zjištěno, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1962 uzavřená mezi investorským útvarem ONV v N. jako kupujícím a A. H. jako prodávající o převodu předmětného pozemku do vlastnictví státu za kupní cenu ve výši 4.422,61 Kč, byla zrušena rozhodnutím ONV v N. ze dne 21. 12. 1962 podle §24 zák. č. 91/1960 Sb. (nesprávně uvedeno vl. nař. č. 91/1960 Sb.) s tím, že A. H. je povinna vrátit přijatou kupní cenu, neboť dodatečně vyšlo najevo, že vlastnice nebyla oprávněna pozemek prodat, protože se na ní vztahovalo ustanovení o výkupu půdy podle §1 odst. 3 zák. č. 46/1948 Sb., když na ní nezačala do 10 let od účinnosti tohoto zákona hospodařit; odvolání jmenované nebylo rozhodnutím ONV v N. ze dne 17. 4. 1963 vyhověno s odůvodněním, že jsou namítány jen sociální důvody, které pro zrušení rozhodnutí nejsou postačující. Soud prvního stupně dovodil, že investorský útvar v N. nemohl jménem státu uzavírat kupní smlouvy, neboť podle zák. č. 65/1960 Sb., o národních výborech, a podle vl. nař. č. 71/1960 Sb., o rozšíření pravomoci a odpovědnosti národních výborů a o uspořádání a činnosti jejich orgánů, byly orgány státní moci národní výbory, které měly řídící pravomoc a jejich řídící činnosti podléhaly i okresní investorské útvary; s ohledem na ust. §32 občanského zákoníku z roku 1950 byla proto kupní smlouva ze dne 1. 6. 1962 uzavřena osobou nezpůsobilou k tomuto právnímu úkonu a je tudíž absolutně neplatná (§36 cit. zák.). K jejímu zrušení správním rozhodnutím ONV v rámci přezkumného řízení však dojít nemohlo, i kdyby pozemek podléhal výkupu státem. Z uvedených důvodů okresní soud nevyhověl vzájemnému návrhu žalovaného na určení, že je vlastníkem části původního pozemku, a vycházel ze stávajícího stavu uvedeného v katastru nemovitostí, že spoluvlastnicemi pozemku jsou žalobkyně a že žalovaný užívá bez právního důvodu zastavěné i nezastavěné části původního pozemku, které spolu souvisejí a jsou využívány v rámci sídliště jako občanská vybavenost. Nárok žalobkyň na vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.) považoval soud v části, v níž nedošlo k jeho promlčení, tj. za období od 15. 2. 1997 do 15. 2. 1999 v částce 182.297,- Kč pro každou ze žalobkyň, za opodstatněný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2000, č. j. 28 Co 173/2000, 28 Co 174/2000 - 220, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku změnil ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že žalobu zamítl, a v zamítavém výroku, jímž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného, a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a řízení doplnil listinnými důkazy - a/ zápisem z ustavujícího zasedání ONV v N. ze dne 20. 6. 1960, z něhož zjistil, že byl učiněn návrh na zřízení podniků a organizací řízených ONV spolu s návrhem na jejich vedoucí pracovníky; mimo jiného se jednalo o návrh na zřízení Okresního investorského útvaru se sídlem v N. (dále je OIÚ v N.), b/ ze zápisu z prvního zasedání ONV v N. ze dne 30. 8. 1960 zjistil, že byl schválen organizační řád investorského útvaru ONV v N., který byl zřízen jako rozpočtová organizace řízená radou ONV pomocí komise výstavby, a jenž vykonával funkci přímého investora v hospodářství plánovaném samostatně ONV za podmínek stanovených v §2 organizačního řádu, přičemž výkonné orgány rady ONV, jako plánovací komise, finanční komise, kontrolní odbor a komise výstavby a vodního hospodářství, vykonávaly vůči Investorskému útvaru rady ONV všechny činnosti, kterými je rada ONV pověřila ve vztahu k rozpočtovým organizacím podřízeným ONV; do náplně činnosti OIÚ v N. patřilo mimo jiné uzavírat hospodářské smlouvy s dodavateli, vykonávat majetkoprávní agendu spojenou s realizací investiční výstavby, na úseku hospodářsko-právním obstarávat veškeré právní záležitosti útvaru, tj. arbitráže, výkup pozemků, návrhy vyvlastňování nemovitostí apod., c/ usnesením Středočeského národního výboru v P. ze dne 15. 2. 1963, kterým tento orgán vzal na vědomí, že od 1. 4. 1963 se ruší OIÚ jako samostatné rozpočtové organizace a jejich činnost se včleňuje do Krajského investorského útvaru řízeného KNV. Krajský soud vycházeje z ust. §30 a násl., §111 odst. 1 a §366 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, který platil v době uzavření kupní smlouvy ze 1. 6. 1962, zkoumal platnost této smlouvy z hlediska námitek uplatněných žalobkyněmi a rovněž se zřetelem k tehdy platným předpisům. S poukazem na ust. §67 odst. 1 a §75 odst. 2 zák. č. 71/1960 Sb. na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že OIÚ měly právní subjektivitu a mohly svým jménem činit právní úkony v rozsahu stanoveném v jejich organizačním řádu, i když podle §17 odst. 5 cit. zák. byly řízeny radou příslušného ONV prostřednictvím jejích výkonných orgánů, které jsou v daném případě vyjmenovány v organizačním řádu OIÚ v N. Tento názor odvolacího soudu koresponduje i s obsahem odborného vyjádření vedoucího oddělení I. P. J. B. ze dne 28. 4. 2000, které měl prakticky v totožném znění k dispozici i okresní soud, i když je zcela v rozporu s vyjádřením Ministerstva vnitra, které odvolací soud nepovažuje za správné. Dále krajský soud poukázal na to, že i když k převodu vlastnictví k nemovitosti nevyžadoval občanský zákoník z roku 1950 tzv. intabulaci, tedy zápis do pozemkové či jiné veřejné knihy, muselo k uskutečnění převodu u většiny smluv přistoupit správní rozhodnutí o přivolení k převodu; toho však nebylo třeba v případě převodu do státního socialistického vlastnictví (§2 zák. č. 65/1951 Sb.), takový právní úkon nepodléhal ani registraci státním notářstvím (§18 odst. 1 zák. č. 26/1957 Sb.) a k platnosti smlouvy nepotřeboval OIÚ v N., potažmo ONV v N., ani souhlas nadřízeného orgánu, neboť podle §4 odst. 2 písm. vyhl. č. 206/1958 Úl. ve znění platném od 1. 10. 1960 směly okresní národní výbory bez přivolení nadřízených orgánů nabývat věci až do výše úplaty 100.000,- Kč, přičemž podle §4 odst. 6 téže vyhlášky národní výbory mohly určit až do výše svého oprávnění, v kterých případech nepotřebují organizace jim podřízené přivolení k nabývání věcí. I když okolnost, zda rada ONV v N. omezila v rámci svého oprávnění jí řízený OIÚ v N., nebyla v řízení zjištěna, krajský soud dovodil, že činila-li kupní cena pouze 4.222,61 Kč a nebyla-li kupní smlouva v té době z důvodů spočívajících v porušení cit. ustanovení nikým napadena, nebyl souhlas ONV v N. třeba. Pokud předmětná kupní smlouva byla podle §24 vl. nař. č. 91/1960 Sb. zrušena správním rozhodnutím ONV v N. ze dne 22. 12. 1962, ve spojení s rozhodnutím finanční komise ONV v N. ze dne 17. 4. 1963, je oba tyto akty nutno považovat za nicotné jednak z toho důvodu, že směřují ke zrušení uzavřené kupní smlouvy a nikoliv ke zrušení správního rozhodnutí ve smyslu ust. §24 zák. č. 91/1960 Sb., podle kterého národní výbory měly právo v případech stanovených v zákoně o národních výborech rušit, popřípadě měnit vydaná rozhodnutí i mimo odvolací řízení, a dále proto, že platnost této smlouvy bylo možné napadnout pouze u soudu. Platnost této smlouvy (§36 odst. 1 obč. zák. z roku 1950) pak za stávající důkazní situace není zpochybněna ani rozporem s obecným zájmem či se zákonem (zák. č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě); ze skutečnosti, že A. H. podala proti rozhodnutí finančního odboru ONV v N. odvolání, lze podle názoru odvolacího soudu usuzovat na to, že v roce 1962 trvala na platnosti uzavřené kupní smlouvy a nepřála si, aby pozemek byl nuceně vykoupen. Vzhledem k tomu, že jiné důvody absolutní neplatnosti kupní smlouvy z 1. 6. 1962 nebyly v řízení tvrzeny, dospěl krajský soud k závěru, že tato smlouva je platným právním úkonem a že nemovitost přešla do vlastnictví tehdejšího československého státu, na čemž nemůže nic změnit ani okolnost, že dědictví bylo potvrzeno žalobkyním jako podílovým spoluvlastnicím; v této části je dědické rozhodnutí nicotné, neboť žalobkyně nemohly nabýt do vlastnictví nemovitost, kterou jejich právní předchůdkyně ke dni svého úmrtí nevlastnila.Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neprováděl žádné důkazy k posouzení, zda jsou naplněny zákonné podmínky pro přechod vlastnictví k pozemku na obec ve smyslu zák. č. 172/1991 Sb., zrušil odvolací soud rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku, jímž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného na určení vlastnictví k nemovitosti, neboť by došlo k porušení zásady dvojinstančnosti. Současně zaujal názor, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví je dán, protože žalobkyně jsou dosud zapsány jako vlastnice v katastru nemovitostí.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, neboť nesouhlasí se závěrem krajského soudu, k němuž dospěl ohledně řešení předběžné otázky, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1962 byla uzavřena platně a že nemovitost přešla do vlastnictví tehdejšího československého státu. S poukazem na ust. §19 odst. 2 zák. č. 141/1950 Sb. (tehdy platného občanského zákoníku), podle kterého právní poměry právnických osob byly upraveny právními předpisy nebo stanovami, které také určovaly, kdo jménem právnické osoby jedná, namítají, že OIÚ v N. nebyl právnickou osobou a neměl tudíž ani způsobilost k právům a k povinnostem, neboť jeho činnost byla upravena organizačním řádem, jak v průběhu řízení bylo zjištěno. Smluvní stranou kupní smlouvy mohl proto být pouze československý stát, když se jednalo o nabytí do státního socialistického vlastnictví, a nikoliv OIÚ, který vlastnické právo k předmětnému pozemku nabýt nemohl. Dovolatelky poukazují též na ust. §17 odst. 5 vl. nař. č. 71/1960 Sb., z něhož vyplývá, že pokud investorské útvary působily na poli výstavby, plnily v této oblasti úkoly státu, a podle tehdejší nauky mohly jako rozpočtové organizace vystupovat v občanskoprávních vztazích vlastním jménem jen potud, pokud nevystupovaly ve funkci státního orgánu na základě zvláštního předpisu jménem státu; právě v dané věci měl OIÚ vystupovat jménem státu a plnit funkci státního orgánu (ONV). Nesprávný je podle dovolatelek též názor krajského soudu, že OIÚ v N. nepotřeboval vzhledem k ust. §4 odst. 2 písm. d/ vyhl. č. 206/1958 Ú. l., o úplatném nabývání věcí od soukromníků organizacemi socialistického sektoru, souhlas nadřízeného orgánu. Ke dni uzavření kupní smlouvy již totiž toto ustanovení neplatilo, neboť cit. vyhláška byla s účinností od 1. 10. 1960 novelizována vyhl. č. 134/1960 Sb., z níž ustanovení pod písm. d/ bylo vypuštěno; je tedy nepochybné, že k nabývání věcí bylo nutné přivolení nadřízeného orgánu. Tento souhlas nebyl zcela nepochybně dán, což vyplynulo z rozhodnutí ONV v N. ze dne 22. 12. 1962 a ze dne 17. 4. 1963. Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že smlouva nebyla nikým napadena, nemá tento jeho názor oporu ve zjištěném skutkovém stavu, když uvedená rozhodnutí byla vydána právě z důvodu rozporu uzavřené smlouvy se zákonem (§1 odst. 3 zák. č. 46/1948 Sb.), čímž je dán další důvod její neplatnosti, a to podle §36 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku. Krajský soud pochybil i v tom, že nevzal v úvahu výpověď první žalobkyně o tom, že A. H. uzavřela kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, o čemž svědčí okolnost, že již v roce 1950 vydal ONV v N. výměr o vyvlastnění předmětného pozemku, že až do roku 1958 za něj nebyla vyplacena žádná náhrada, a že v roce 1958 byl vydaný výměr zrušen s odůvodněním, že zamýšlená výstavba nové nemocnice v N. nebude realizována. Názor odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalobkyň chtěla pozemek prodat, je proto neopodstatněný a nepodložený, a kromě toho je přehlížena i skutečnost, že jmenované bylo uloženo rozhodnutím ONV v N. ze dne 22. 12. 1962 kupní cenu pozemku vrátit. V této souvislosti dovolatelky vytýkají odvolacímu soudu neúplnost skutkových zjištění, když neprovedl důkaz spisem bývalého ONV v N. týkající se předmětné kupní smlouvy, která je absolutně neplatná i podle §32 tehdy platného občanského zákoníku z důvodu její nesrozumitelnosti. Navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém velmi podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastnicemi řízení, řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), a že je podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s.ř. proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, přípustné, přezkoumal napadený výrok rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z chybného posouzení otázky platnosti uzavřené kupní smlouva ze dne 1. 9. 1962, kterou odvolací soud v dané věci řešil jako otázku předběžnou a na níž pak založil svůj závěr o tom, že uplatněný nárok žalobkyň na vydání bezdůvodného obohacení není opodstatněný.
Vzhledem k ust. §854 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb. posuzoval odvolací soud správně platnost kupní smlouvy uzavřené dne 1. 6. 1962 podle právních předpisů v té době platných, t. j. podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (dále jen obč. zák.) a dalších právních předpisů.
Podle §32 obč. zák. projev, který byl učiněn osobou nezpůsobilou k právnímu úkonu nebo který není srozumitelný nebo vážný, je neplatný. Neplatný je i právní úkon, který se příčí zákonu nebo obecnému zájmu (§36 odst. 1 obč. zák.).
Podle §18 odst. 2 obč. zák. ke vzniku právnické osoby, která nebude zřízena přímo zákonem, je třeba, aby byla zřízena orgánem k tomu příslušným anebo s jeho přivolením. Podle §19 odst. 2 obč. zák. právnické osoby mají svůj vlastní název. Jejich právní poměry jsou upraveny právními předpisy nebo stanovami, které také určují, kdo jménem právnické osoby jedná.
Právním předpisem, který v době uzavření kupní smlouvy upravoval postavení a úlohu národních výborů, (dále též jen „NV“) byl zákon č. 65/1960 Sb., o národních výborech, podle jehož §1 odst. 1 byly NV orgány státní moci a správy v krajích, okresech a v obcích. Z hlediska formy finančního hospodaření se NV řadily mezi tzv. rozpočtové organizace, protože byly napojeny na státní rozpočet a jejich rozpočty byly nedílnou součástí státního rozpočtu.
Pravomoc a odpovědnost národních výborů byla rozšířena vládním nařízením č. 71/1960 Sb., o rozšíření pravomoci a odpovědnosti národních výborů a o uspořádání a činnosti jejich orgánů; podle ust. §17 odst. 5 řídily okresní národní výbory na úseku výstavby okresní stavební podnik a okresní investorský útvar. V ust. §75 odst. 2 cit. vl. nař. se uvádělo, že zřizování, organizaci a vztahy rozpočtových a jiných nepodnikových organizací řízených národními výbory blíže upraví organizační řády, které vydávají rady příslušných národních výborů podle zásad schválených vládou.
K dispozičním oprávněním NV jakožto rozpočtových organizací, které byly nadány právní subjektivitou, náleželo i právo nabývat majetek do státního socialistického vlastnictví (§21 a násl. vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku). Prováděcím předpisem k cit. vl. nařízení byla vyhláška ministerstva financí č. 205/1958 Úl.; v její třetí části, která pojednávala o nabývání majetku pro stát, bylo v čl. 42 odst. 1 stanoveno, že úplatné nabývání majetku do státního vlastnictví od soukromníků upravují zvláštní předpisy. Z poznámky pod čarou vyplývá, že tímto zvláštním předpisem byla vyhl. ministerstva financí č. 206/1958 Úl., o úplatném nabývání věcí od soukromníků organizacemi socialistického sektoru, v jejíž preambuli je výslovně uvedeno, že je vydávána podle §21 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku.
Správa národního hmotného majetku byla podle této úpravy pojímána jako právní forma výkonu státního socialistického vlastnictví, tj. jako právní forma výkonu oprávnění, jež tvořila obsah vlastnického práva státu, neboť státním organizacím, které s národním majetkem hospodařily, nebylo přiznáno k tomuto majetku vlastnické právo, ale jen právo správy. Její podstatou byl souhrn práv a povinností, které měly státní organizace (hospodářské, rozpočtové a zvláštní rozpočtové organizace) k té části národního majetku, která jí byla státem svěřena k plnění úkolů. Obsahem těchto práv a povinností bylo zejména oprávnění a povinnost mít svěřený národní majetek u sebe, užívat ho a nakládat s ním v souladu s úkoly, jimiž byla příslušná státní organizace pověřena, a dále též nabývání věcí do státního socialistického vlastnictví od občanů podle cit. vyhl. min. financí č. 206/1958 Úl. (např. nemovitostí, které musela státní organizace vykoupit od občana v zájmu nové investiční výstavby apod.).
Z uvedeného vyplývá, že právní poměry národních výborů jakožto právnických osob (§19 odst. 2 obč. zák.) byly upraveny zákonem č. 65/1960 Sb., o národních výborech, a vládním nařízením č. 71/1960 Sb., o rozšíření pravomoci a odpovědnosti národních výborů a o uspořádání a činnosti jejich orgánů, že jako státní organizace vykonávaly správu národního majetku, přičemž k jejich dispozičním oprávněním náleželo i právo nabývat majetek do státního socialistického vlastnictví (§21 a násl. vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku); v právních vztazích, jejichž předmětem byly části národního majetku, a v úkonech, jimiž s nimi disponovaly, vystupovaly NV zásadně svým jménem (§4 odst. 4 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku) jako subjekty těchto právních poměrů a měly také majetkovou odpovědnost z nich vyplývající.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že dne 30. 8. 1960 schválil ONV v Nymburce organizační řád investorského útvaru rady ONV v N., který byl zřízen jako rozpočtová organizace řízená radou ONV pomocí komise výstavby, a jenž vykonával funkci přímého investora v hospodářství plánovaném samostatně ONV za podmínek stanovených v §2 organizačního řádu, přičemž výkonné orgány rady ONV, jako plánovací komise, finanční komise, kontrolní odbor a komise výstavby a vodního hospodářství, vykonávaly vůči Investorskému útvaru rady ONV všechny činnosti, kterými je rada ONV pověřila ve vztahu k rozpočtovým organizacím podřízeným ONV. Do náplně činnosti OIÚ v N. patřilo mimo jiné uzavírat hospodářské smlouvy s dodavateli, vykonávat majetkoprávní agendu spojenou s realizací investiční výstavby, na úseku hospodářsko-právním obstarávat veškeré právní záležitosti útvaru, tj. arbitráže, výkup pozemků, návrhy vyvlastňování nemovitostí apod.
Uvedený organizační řád IÚ rady ONV v N., jak je z jeho obsahu zřejmé, vydala rada ONV v N. na základě vládního usnesení ze dne 3. 6. 1960 č. 492 o zřízení investorského útvaru komplexní bytové výstavby, vládního usnesení ze dne 21. 3. 1958 č. 265 o opatřeních k centralizaci bytové a občanské výstavby a vládního usnesení ze dne 27. 6. 1958 č. 560 o opatřeních k provedení zásad zvýšení ekonomické účinnosti řízení hospodářství spravovaného národními výbory.
Byl-li ONV v N. podle cit. předpisů o správě národního majetku mimo jiného též oprávněn nabývat majetek do státního socialistického vlastnictví, a zřídila-li rada tohoto ONV v rámci své pravomoci k výkonu činnosti vymezené organizačním řádem v souladu s cit. usneseními vlády okresní investorský útvar jako samostatnou rozpočtovou organizaci nadanou pravomocemi v oblasti výstavby, kterou sám ONV řídil, a jestliže tato organizace jednala v mezích svých oprávnění, které jí rada ONV svěřila, byl též okresní investorský útvar v N. oprávněn nabývat smlouvou pro stát podle vyhl. min. financí č. 206/1958 Úl. nemovitý majetek za podmínek v této vyhlášce uvedených. Toto oprávnění OIÚ bylo odvozeno od pravomocí ONV N., který prostřednictvím OIÚ jednal (plnil úkoly) jako organizace státního sektoru pověřená správou národního majetku. V dané věci tedy vystupoval OIÚ v N. při uzavírání předmětné kupní smlouvy jako rozpočtová organizace, jejíž oprávnění k uzavření kupní smlouvy bylo založeno organizačním řádem v rozsahu vymezeného okruhu činností (viz čl. 2), jimiž jí ONV nadal.
Při úvaze o tom, zda OIÚ v N., potažmo ONV v N., mohl bez souhlasu nadřízeného orgánu nabýt kupní smlouvou pozemek pro stát za kupní cenu 4.222,61 Kčs, vycházel odvolací soud správně z vyhl. č. 206/1958 Úl. ve znění účinném od 1. 10. 1960 (nikoliv do 30. 9. 1960, jak dovolatelky namítají), jmenovitě z jejího ust. §3, 4 odst. 2 a odst. 6, a za skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn, je třeba přisvědčit jeho závěru, že přivolení nadřízeného orgánu k uzavření kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1962 zapotřebí nebylo, neboť ONV směl nabývat věci až do výše úplaty 100.000,- Kč (§4 odst. 2 cit. vyhl.).
Správná není ani námitka dovolatelek, že předmětná kupní smlouva je neplatná (§36 odst. 1 obč. zák.) pro rozpor se zák. č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), ve znění zák. č. 88/1950 Sb. Jediný důvod, se kterým tento zákon spojoval absolutní neplatnost právního úkonu, byl v tomto zákoně zakotven v §13 odst. 1, který stanovil, že převod vlastnického práva mezi živými, reálné rozdělení spoluvlastnictví, propachtování a smluvní a exekuční zatížení půdy byly až do konečného provedení výkupu a převzetí vykoupené půdy přípustné jen se souhlasem ministerstva zemědělství, jinak byly neplatné; tento zákaz dispozice vlastníků půdy s ní se však vztahoval pouze na půdu, která byla předmětem výkupního řízení. Výkupním řízením se podle §1 odst. 1 vyhl. č. 1447/1948 Ú. l., kterou se prováděla některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě, rozumělo provádění ustanovení §10 zák. č. 46/1948 Sb, tj. řízení o výkupu a výběru půdy, o převzetí půdy a konečné řízení, spojené se schvalováním právních jednání, týkajících se půdy, která byla předmětem výkupního řízení. Výkup půdy podle §10 cit. zákona prováděly místní rolnické komise (které k výkupnímu řízení dávaly podle §4 odst. 1 cit. vyhlášky podnět) v součinnosti s místním sdružením příslušného Jednotného svazu zemědělců. Rolnickým komisím zákon ukládal, aby se pokusily v každém jednotlivém případě o dohodu s vlastníkem o tom, zda a které z jeho pozemků se vykoupí, čímž se výkupní řízení pokládalo za zahájené (§4 odst. 1 cit. vyhlášky); dohoda o výkupu podléhala schválení MNV, který ji předložil ONV k vydání výměru o výkupu. Nedošlo-li k dohodě nebo neschválil-li ji MNV, předložil MNV spisy ONV k rozhodnutí o výkupu, ev. výkup provedlo ministerstvo zemědělství (§5 cit. vyhlášky). Jakmile rozhodnutí o výkupu nabylo právní moci, byl příslušný ONV povinen požádat knihovní žádostí knihovní soud, aby poznamenal provedení výkupu v pozemkové knize, přičemž tato poznámka měla účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát (se stejnými účinky se prováděl i tzv. výkup vyhláškou - §7 odst. 1 a 2 cit. vyhlášky).
Z uvedeného lze dovodit, že nebyl-li sporný pozemek předmětem výkupního řízení podle §10 a násl. zák. č. 46/1948 Sb., nevztahovalo se na něj ust. §13 cit. zákona o zákazu dispozice s půdou; vlastnice tohoto pozemku A. H. jej tedy mohla kupní smlouvou ze dne 1. 6. 1962 převést (v daném případě na stát), aniž by takovýto právní úkon byl v rozporu s cit. zákonem.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou dovolatelek, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1962 je neplatná pro nesrozumitelnost (§32 obč. zák.). Tento důvod absolutní neplatnosti právního úkonu se váže k náležitostem projevu vůle; právní úkon je nesrozumitelný, jestliže ani jeho výkladem nelze - objektivně posuzováno - zjistit jeho obsah. Z předmětné kupní smlouvy uzavřené mezi OIÚ v N. jako kupujícím a A. H. jako prodávající je bez jakékoliv pochybnosti zřejmé, že jejím obsahem byl úplatný převod pozemku č. kat. 1028/2 v kat. území N. za dohodnutou kupní cenu ve výši 4.422,61 Kčs do vlastnictví čsl. státu.
Je proto správný závěr odvolacího soudu, že uvedená kupní smlouva je platným právním úkonem, na jehož základě přešel sporný pozemek do vlastnictví bývalého československého státu. Pro úplnost je třeba uvést, že z hlediska posouzení platnosti kupní smlouvy není významná skutečnost, že A. H. bylo rozhodnutím ONV v N. ze dne 22. 12. 1962 uloženo, aby kupní cenu pozemku vrátila.
Námitky dovolatelek vztahující se k úvahám odvolacího soudu, jež se týkají důvodů, z nichž A. H. podala odvolání proti rozhodnutí ONV ze dne 22. 12. 1962 (jímž předmětná kupní smlouva byla zrušena), se netýkají okolností, jež by měly vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska hmotného práva; pro posouzení věci jsou tudíž irelevantní a dovolací soud se proto jimi nezabýval.
Pokud dovolatelky dále namítají nesprávnost rozhodnutí z důvodu nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu věci a odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl důkaz obsahem spisu bývalého ONV v N. týkající se předmětné kupní smlouvy, pak je zřejmé, že uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jenž spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však v dané věci naplněn není, neboť důkaz kupní smlouvou ze dne 1. 6. 1962 byl proveden již před soudem prvního stupně a odvolací soud z tohoto důkazu, jenž měl k dispozici, také vycházel.
K námitce dovolatelek, že A. H. uzavřela v roce 1962 předmětnou kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť jde o nově tvrzenou skutečnost, uplatněnou v dovolání. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován a nemohou v něm tedy být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl uvažovat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkami tvrzeno), že by napadený výrok rozsudku odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyň podle ust. §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4,věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 6.175,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem 6.250,- Kč, tedy od každé ze žalobkyň po 3.125,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu