ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.48.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 48/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně P. P. K., a. s., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 43.393,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 137/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2000, č. j. 25 Co 272/2000-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. 1. 2000, č. j. 9 C 137/99-22, zastavil řízení co do částky 11.353,45 Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, „ve zbytku“ žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nárok žalobkyně na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb. neshledal opodstatněným, neboť v exekučním řízení vedeným proti žalobkyni u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. E 252/93 došlo sice k nesprávnému postupu soudu, který po mnoho let nepředložil odvolacímu soudu odvolání povinného proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, avšak nebyl prokázán vznik škody ani její výše.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2000, č. j. 25 Co 272/2000-35, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba na zaplacení 32.039,55 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že žalobkyně neprokázala vznik majetkové újmy ani tvrzeného ušlého zisku, a nejsou tak splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle §18 zákona č. 58/1969 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu podle §237 odst. 1 písm. g) a §241 odst. 3 písm. a), c) a d) o. s. ř. Namítá, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval vyloučený soudce JUDr. J. V., který jako předseda Obvodního soudu pro Prahu 10 předtím vyřizoval stížnost žalobkyně z 1. 4. 1998 na nesprávný postup tohoto obvodního soudu ve věci výkonu rozhodnutí; jeho poměr k věci je proto nepochybný. Protože i Městský soud v Praze jako soud odvolací je spjat s činností Obvodního soudu pro Prahu 10, je otázkou, zda i tento soud měl ve věci rozhodovat. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že neprokázala vznik škody, a navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť tvrzené dovolací důvody ani podmínka přípustnosti dovolání nejsou dány. Poukazuje na to, že na základě stížnosti na průtahy v exekučním řízení předseda soudu JUDr. V. v rámci výkonu správy obvodního soudu informoval zástupkyni dovolatelky přípisem ze dne 3. 7. 1998 o správním šetření, a tato skutečnost nemůže být sama o sobě důvodem k jeho vyloučení z projednání této věci, která je odlišná od věci, jež se týkala správního šetření, navíc když žalobkyně tento důvod vyloučení soudce tvrdí až v dovolání a nerespektuje ust. §15 odst. 2 o. s. ř., podle nějž jsou účastníci řízení povinni soudu sdělit neprodleně skutečnosti, pro které je soudce vyloučen.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ].
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by žalobkyně vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila ( §239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.
Z hlediska ust. §238 a §239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť ve věci rozhodoval vyloučený soudce.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce.
Podle §14 o. s. ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci (např. kdy soudce sám by byl účastníkem řízení na straně žalobce či žalovaného), nebo by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), nebo je-li jeho poměr k účastníkům či jejich zástupcům založen příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě být vztah přátelský či naopak nepřátelský, a v úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti. V řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu je pro poměr k věci vyloučen i ten soudce, který se podílel na rozhodování v právní věci, v níž byla škoda podle tvrzení žalobce nesprávným úředním postupem způsobena.
Jak vyplývá z vyjádření JUDr. V. ze dne 18. 1. 2001, k věci, k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům nemá žádný vztah, nemá a nikdy neměl zájem na výsledku řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 137/99, nezná žádné okolnosti, které by mohly zpochybnit jeho objektivitu. Stížností na průtahy exekučního řízení se zabýval ve správním šetření, tato činnost představovala výkon jeho pracovních povinností a k objektivitě tohoto šetření a posléze k vedení soudního sporu o náhradu škody neměla žalobkyně žádné námitky, ačkoliv nyní namítané okolnosti znala už od r. 1998.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního ani druhého stupně žádné námitky proti soudcům projednávajícím tuto věc neměla a naopak při jednání u odvolacího soudu dne 21. 9. 2000 výslovně prohlásila, že okolnost, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodoval o žalobě na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu, jehož se měl dopustit týž soud, není natolik významná, aby byla vznesena námitka podjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 10 nebo aby věc byla z důvodu vhodnosti delegována jinému soudu, a souhlasila s tím, aby v odvolacím řízení byla věc projednána meritorně; námitku podjatosti vznesla až v dovolání poté, co soudy ve věci rozhodly v její neprospěch, ačkoliv okolnosti, na které nyní poukazuje v dovolání, jí už od počátku řízení byly známy.
Okolnosti ve smyslu §14 o. s. ř., pro které by byl jmenovaný soudce vyloučen z rozhodování pro jeho poměr k věci (zainteresovanost na výsledku řízení), k účastníkům nebo jejich zástupcům (vztah k osobě blízké, vztah přátelský či nepřátelský apod.) nejsou dány. Námitka, že JUDr. J. V. v předchozí době vyřizoval stížnost na postup obvodního soudu v exekučním řízení, neznamená, že by se uvedený soudce správním šetřením o stížnosti podílel na rozhodování či na vedení exekučního řízení, a sama o sobě tato námitka tedy nezakládá důvod k jeho vyloučení z projednávání a rozhodování jiné věci. Pokud ovšem teprve po pravomocném skončení řízení dovolatelka – na rozdíl od svého přesvědčení v průběhu řízení před soudy obou stupňů – namítá, že tato okolnost, která jí již tehdy byla známa, vzbuzuje u ní pochybnost o nepodjatosti uvedeného soudce, nelze této námitce přisvědčit. Dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. neslouží ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že po vydání rozhodnutí, jímž nebylo dovolateli vyhověno, vyvozuje z okolností, jež mu byly v průběhu řízení známy, pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k věci. Ústavní zásadu zákonného soudce nelze totiž zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení této zásady uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti tuto námitku odůvodňující se mu staly známy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, uveřejněný pod č. 65 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8). Ohledně soudců, kteří ve věci rozhodovali v odvolacím řízení, žalobkyně žádné konkrétní námitky v průběhu řízení nevznesla a nečiní tak ani v dovolání. Žalobkyně, i když měla možnost vyjádřit se o osobách soudců a své pochybnosti o jejich nepodjatosti uplatnit v řízení před soudy obou stupňů, tuto námitku vznesla až poté, co soudy ve věci rozhodly v její neprospěch.
Z uvedeného vyplývá, že řízení vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. netrpí. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu