ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1182.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1182/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. – U., spol. s r. o., proti žalovanému B. L., o zaplacení částky 6.004,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 14 C 2164/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. září 2001, č.j. 11 Co 34/2001 – 54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, č.j. 14 C 2164/2000 – 33, výrokem označeným II. uložil žalovanému, aby v patnáctidenní pariční lhůtě zaplatil žalobkyni částku 3.311,- Kč s poplatkem z prodlení (ve výroku podrobně specifikovaným). Zároveň – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – zastavil řízení o zaplacení částky 2.693,- Kč (výrok I.) a zavázal žalovaného, aby žalobkyni nahradil náklady řízení vyčíslené částkou 3.800,- Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného, směřujícímu proti výrokům II. a III., rozsudek okresního soudu změnil pouze ve výroku III., když vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jinak jej „v napadené části“ potvrdil. Zavázal také žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení a rozhodl, že „žalovanému se přiznává právo podat dovolání“. Posledně uvedeným výrokem tak – opíraje se o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. – vyhověl procesnímu návrhu žalovaného s tím, že zásadní právní význam přikládá otázce, „zda lze založit aktivní věcnou legitimaci na základě komisionářské smlouvy uzavřené mezi vlastníkem bytového majetku a právnickou osobou, která není účastníkem hmotněprávního vztahu, o který jde – nájmu bytu“.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které co do přípustnosti opřel o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod podrobně odůvodnil argumentací popírající aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně v dovolacím vyjádření polemizovala s dovolatelem a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Soud prvního stupně rozhodoval dne 30.11. 2000, tedy předtím, než byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „občanský soudní řád“ nebo „o. s. ř.“) novelizován zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“ (účinnost této novelizace nastala dne 1. 1. 2001). Nemohl proto aplikovat jiná ustanovení občanského soudního řádu než ta, která byla jeho součástí před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Krajský soud sice o odvolání žalobkyně proti rozsudku okresního soudu rozhodoval dne 18. 9. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů – to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Také Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) musel řešit otázku, zda o dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění po dni účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tedy po 1. 1. 2001), anebo podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval před tímto datem. Odpověď je rovněž obsažena v přechodných ustanoveních k zákonu č. 30/2000 Sb.; podle jeho části dvanácté, hlavy první, bodu 17. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 – dále opět jen „o. s. ř.“). Rozsudek odvolacího soudu, který by měl být předmětem dovolacího přezkumu, byl sice vydán po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ ve výše vyloženém smyslu, tedy po řízení, v němž odvolací soud (správně) aplikoval občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Z tohoto důvodu bylo nutno i v dovolacím řízení – jak zákon č. 30/2000 Sb. v citovaném přechodném ustanovení v části dvanácté, hlavě první, bodu 17. výslovně ukládá – aplikovat ony dosavadní právní předpisy.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami, jejichž výčet obsahuje §237 odst. 2 o. s. ř.), které trpí vadami uvedenými pod písmeny a/ až g/ tohoto procesního ustanovení. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst.1 písm. b/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč (§238 odst. 2 o. s. ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.). To ale neplatí u rozsudků, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč (§239 odst. 3 o. s. ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o. s. ř.).
Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatel nenamítá a z obsahu spisu se jejich existence nepodává.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnost k zaplacení částky 3.311,- Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání tedy nemá oporu v ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (nejde o měnící rozsudek), ani v ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (podle obsahu spisu byl potvrzený rozsudek okresního soudu jeho prvním rozsudkem vydaným v této věci).
Dovoláním dotčeným rozsudkem (výrokem) bylo přitom rozhodnuto o peněžitém plnění, které nepřevyšuje částku 20.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se pro účely přípustnosti dovolání nepřihlíží) a zákon v takovém případě nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §238 odst. 2 a §239 odst. 3 o. s. ř.). Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku svého rozsudku žalovanému právo podat dovolání „přiznal“. Ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. sice odvolacímu soudu svěřuje oprávnění založit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, proti němuž by jinak (podle hledisek uvedených v ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř.) nebyl tento mimořádný opravný prostředek přípustný, to však neplatí, jde-li o případy uvedené v ustanoveních §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř. (srov. dikci ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř.: „Ustanovení §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 platí obdobně“). Proti rozhodnutím vyjmenovaným v těchto ustanoveních tedy dovolání není přípustné přesto, že přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku byla – v rozporu se zákonem – vyslovena rozhodnutím odvolacího soudu učiněným podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1296/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým č. 50).
Vycházeje ze závěru o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle §243b odst. 4 věty první, odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat přezkumem jeho důvodnosti ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni v dovolacím řízení nevzešly prokazatelné náklady, k jejichž náhradě by byl jinak dovolatel povinen.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu