ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1410.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1410/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. T., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a družstevní garáže, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 287/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 1998, č.j. 23 Co 92/98 – 88, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 1998, č.j. 23 Co 92/98 – 88, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. listopadu 1998, č.j. 7 C 287/95 – 68, v části týkající se zrušení práva společného nájmu družstevní garáže, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 1998, č.j. 23 Co 92/98 – 88, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. listopadu 1998, č.j. 7 C 287/95 – 68, v části týkající se zrušení práva společného nájmu družstevního bytu č. 6, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v domě čp. 1035 v H. B., a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 31. 3. 1995 žalobou, kterou se žalobkyně domáhala zrušení práva společného nájmu družstevního bytu č. 6, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v domě čp. 1035 v H. B. (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určení, že byt a garáž, označenou v žalobě jako „součást bytu“, bude jako nájemce a členka bytového družstva užívat žalobkyně, a také vyklizení bytu žalovaným do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodl Okresní soud v Havlíčkově Brodě poprvé rozsudkem ze dne 5. 5. 1995, č.j. 7 C 287/95 – 15. Tímto rozsudkem zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a garáži, určil, že předmětný byt a garáž bude nadále jako nájemce a člen bytového družstva užívat žalovaný a vyslovil, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Tento rozsudek byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 1995, č.j. 37 Co 43/95 – 29, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté, kdy okresní soud usnesením ze dne 27. 3. 1996 (viz protokol na č.l. 37 p. v.) připustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o návrh na zrušení práva společného nájmu „garáže, která byla užívána zároveň s předmětným bytem“, a po provedení důkazů, rozhodl soud prvního stupně ve věci znovu rozsudkem ze dne 31. 5. 1996, č.j. 7 C 287/95 – 49. I tentokrát zrušil „právo účastníků společného nájmu garáže a družstevního bytu č. 6 sestávajícího se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v domě čp. 1035 ve II. poschodí v H. B.“, určil, že předmětný byt a garáž bude nadále jako nájemce a člen bytového družstva užívat žalovaný, žalobkyni zavázal předmětný byt a garáž vyklidit do třiceti dnů poté, co jí bude zajištěno náhradní ubytování, a rozhodl o nákladech řízení.
Rovněž tento (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně byl – především pro nepřezkoumatelnost – zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 1997, č.j. 23 Co 407/96 – 59, a věc byla opět vrácena Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně pak v pořadí třetím rozsudkem ze dne 28. 11. 1998, č.j. 7 C 287/95 – 68, rozhodl, že „právo účastníků společného nájmu garáže a družstevního bytu č. 6, sestávajícího se ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, v domě čp. 1035, ve druhém poschodí v H. B., se zrušuje“ (výrok označený I.). Výrokem označeným II. určil, že „předmětný byt a garáž bude nadále jako nájemce a člen bytového družstva užívat žalovaný”. Žalobkyně byla výrokem označeným III. zavázána předmětný byt a garáž vyklidit do třiceti dnů poté, co jí bude zajištěno náhradní ubytování. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé okresní soud výrokem označeným IV. rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal kromě jiného za prokázáno, že účastníci byli manžely od roku 1968, že ještě před sňatkem byl žalovaný členem Okresního stavebního bytového družstva H. B. (dále též jen „OSBD“), že dům, v němž se předmětný byt nachází, se začal stavět na přelomu dubna a května 1968 a dokončen byl v roce 1970, že účastníci uzavřeli s OSBD dohodu o užívání předmětného družstevního bytu, že manželství účastníků bylo ke dni 19. 2. 1993 pravomocně rozvedeno rozsudkem sp. zn. 4 C 403/92 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, přičemž příčiny rozvratu shledal rozvodový soud na straně žalobkyně, že v tzv. stanovisku Samosprávy OSBD ze dne 1. 2. 1996 (šlo o vyjádření samosprávy domu, v němž se předmětný byt nachází) byl vyjádřen nesouhlas s případným rozdělením bytu a garáže, že OSBD sdělilo soudu, že Stanovy OSBD umožňují, „aby se jeden z manželů stal uživatelem bytu a druhý uživatelem garáže“, a že „vedení družstva (OSBD) ponechalo na úvaze soudu, komu bude přikázán nájem bytu; pokud jde o garáž, „vedení družstva zaujalo názor, že by bylo spravedlivé, aby garáž dostal do nájmu ten z bývalých manželů, který nedostane byt“.
Na tomto skutkovém základě rozhodoval soud prvního stupně o zrušení práva společného nájmu bytu podle §705 odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); při rozhodování o návrhu na zrušení práva společného nájmu družstevní garáže aplikoval podle analogie (§853 obč. zák.) rovněž ustanovení §705 obč. zák. Dovodil, že za situace, kdy „zákonná hlediska“ – zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele – nesvědčila ve prospěch žádného z účastníků, je třeba vzít v úvahu hlediska další, zejména zásluhy žalovaného o získání bytu, příčiny rozvratu manželství i to, že se žalovaný o byt stará, udržuje jej a platí nájemné. Proto určil žalovaného výlučným členem družstva a nájemcem družstevního bytu; ze stejných „skutkových i právních“ důvodů určil tohoto účastníka také nájemcem družstevní garáže. K výše uvedeným kritériím přistoupilo v případě garáže i hledisko jejího lepšího využití a hledisko účelnosti. V okolnostech rozvodu, v tom, že žalobkyně má zajištěno bydlení, po dobu pěti let v předmětném bytě nebydlí a neprojevila snahu nastěhovat se zpět, shledal soud prvního stupně důvody hodné zvláštního zřetele, pro které vázal její vyklizovací povinnost (pouze) na zajištění náhradního ubytování, ač by jí jinak náležela bytová náhrada ve formě náhradního bytu (§712 odst. 3 obč. zák.).
O odvolání žalobkyně, která napadla všechny výroky prvostupňového rozsudku s výjimkou výroku označeného I., rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 12. 1998, č.j. 23 Co 92/98 – 88, tak, že „rozsudek okresního soudu se v části výroku o zrušení práva společného nájmu ke garáži u domu čp. 1035 v H. B., a o jejím vyklizení potvrzuje v tomto správném znění:
Právo společného nájmu účastníků ke garáži u domu čp. 1035 v H. B. se zrušuje a garáž se přikazuje do výlučného nájmu žalovaného.
Žalobkyně je povinna předmětnou garáž vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku.”
Výrokem označeným II. dále krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a jeho vyklizení žalovaným. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky označené III. a IV.). Odvolací soud doplnil dokazování provedením listinných důkazů a učinil zjištění, že smlouvou uzavřenou dne 30. 5. 1968 mezi žalovaným a Stavebním bytovým družstvem Z. v H. B. (dále jen „SBD Zetor“) se žalovaný zavázal provést zednické a pomocné práce při výstavbě družstevního bytu, přičemž hodnota prací bude započtena na jeho členský podíl, že ještě před podpisem této smlouvy zaplatil žalovaný zálohu na členský podíl 7.500,- Kč, že v členské knížce žalovaného, kterou vydalo SBD Z., je zaznamenáno složení zálohy na členský podíl k bytu ve výši 7.500,- Kč v roce 1968 a složení zálohy na členský podíl ke garáži ve výši 5.000,- Kč v roce 1969. Na takto doplněném skutkovém základu odvolací soud dovodil, že účastníkům vzniklo právo společného užívání družstevního bytu podle §176 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „o. z.“), zároveň ale dovodil, že jim nevzniklo společné členství ve stavebním bytovém družstvu. Podle odvolacího soudu se členem družstva stal pouze žalovaný, jemuž vzniklo právo na přidělení družstevního bytu (§154 odst. 2, §175 odst. 2 o. z.) tím, že „zaplatil zálohu na členský podíl ve vztahu k družstevnímu bytu 7.500,- Kč do 30. 5. 1968 a uzavřel s bytovým družstvem dohodu o provedení prací na družstevním domě dne 30. 5. 1968, tedy před uzavřením manželství účastníků“ (k němuž došlo dne 29. 6. 1968). Krajský soud tak uzavřel, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu (vzniklé podle §871 odst. 1 obč. zák. ke dni 1. 1. 1992 přeměnou práva společného užívání družstevního bytu) vzhledem k neexistenci společného členství v družstvu zaniklo podle §705 odst. 2 věty prvé obč. zák. dne 19. 2. 1993, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu jejich manželství. Uvedený právní závěr jej pak vedl k výše citované změně rozsudku okresního soudu, tj. k zamítnutí žaloby na zrušení práva společného nájmu bytu.
Naproti tomu v případě předmětné garáže odvolací soud vyslovil právní názor, že účastníkům vzniklo právo společného užívání místnosti nesloužící k bydlení podle §196 odst. 1 o. z. dohodou o odevzdání a převzetí garáže, a že vzniklo i společné členství účastníků v družstvu „ve vztahu ke garáži“ (krajský soud zde zejména zdůraznil, že záloha na členský podíl ve vztahu ke garáži byla zaplacena až v roce 1969, tedy za trvání manželství). V této části se proto ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který toto právo přeměněné na právo společného nájmu zrušil a rozhodl o přikázání garáže do výlučného nájmu žalovanému. Vycházeje z těchto závěrů, odvolací soud rozsudek okresního soudu v části týkající se garáže – s upřesněním její identifikace – potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jímž jej napadla v celém rozsahu. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení „§238 odst. 1 o. s. ř.” a dovolací důvod podřadila ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Za překvapivý a nesprávný označila právní závěr odvolacího soudu, že účastníkům nevzniklo společné členství v družstvu. Podle §154 odst. 2 o. z. vznikne členovi stavebního bytového družstva splacením členského podílu právo, aby mu byl orgánem družstva přidělen do osobního užívání družstevní byt. Podle Vzorových stanov stavebních bytových družstev i podle stanov bytového družstva, které je vlastníkem domu, v němž je předmětný byt, vzniklo členství v družstvu dnem, kdy představenstvo družstva rozhodlo o přijetí za člena na základě jeho písemné přihlášky a zaplacením zápisného. Členský podíl byl přitom splacen úplným zaplacením základního vkladu a odpracováním určeného počtu hodin na výstavbě domu. V daném případě, pokračovala dovolatelka, však žalovaný zaplatil před uzavřením manželství pouze zálohu na členský podíl. Celý základní vklad byl splacen, resp. věcné plnění při výstavbě domu bylo uskutečněno, až za trvání manželství. Protože tak vzniklo podle §175 odst. 2 o. z. jednomu z manželů právo na přidělení družstevního bytu, vzniklo s právem společného užívání i společné členství manželů v družstvu a při rozhodování o zrušení společného nájmu bytu manžely je třeba vycházet z ustanovení §705 odst. 1 obč. zák. nebo z §705 odst. 2 obč. zák. V doplňujícím podání ze dne 13. 4. 2000 dovolatelka dále uvedla, že v řízení o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vyšlo najevo, že první záloha na členský podíl ve výši 7.500,- Kč byla zaplacena dne 30. 6. 1968, tedy až po sňatku. Tím byl podle dovolatelky zpochybněn hlavní argument odvolacího soudu. V podání ze dne 21. 6. 2001, jímž reagovala na výzvu soudu k doplnění dovolání, uvedla dovolatelka – s odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – že „výrok ve věci nájmu bytu a ve věci nájmu garáže tvoří závislé výroky ve smyslu §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a „na tento případ” se vztahuje i §242 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., když z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky. Důvod dovolání se proto podle jejího názoru vztahuje nejen na rozhodnutí o nájmu bytu, ale i na nájem garáže, který „ostatně vznikl v souvislosti s nájmem bytu”, a dovolatelka nemůže souhlasit ani „s výrokem pod bodem I.”, protože navrhovala, aby žalovanému připadl byt a jí (žalobkyni) garáž. Vycházejíc z této argumentace svědčící pro závěr, že „se v daném případě jedná o společný nájem a členství v bytovém družstvu“, navrhla dovolatelka, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je v dané věci přípustné, neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. se ale omezuje pouze na výrok odvolacího rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že byla zamítnuta žaloba na zrušení práva společného nájmu předmětného bytu a na stanovení povinnosti žalovaného předmětný byt vyklidit po zajištění bytové náhrady. Naopak ve výrocích o zrušení práva společného nájmu družstevní garáže a určení jejího dalšího výlučného nájemce nejde o odvolací rozsudek podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů se po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení byla v této části řízení posouzena stejně), což odvolací soud v enunciátu rozhodnutí správně vyjádřil také tím, že v těchto výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stejně tak není dovolání proti těmto výrokům přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Na jiném místě dovolacího rozsudku (v rámci reprodukční části) již bylo uvedeno, že ve všech třech postupně vydaných prvostupňových rozsudcích rozhodl Okresní soud v Havlíčkově Brodě o návrhu na zrušení práva společného nájmu garáže vždy stejně: toto právo zrušil a určil nájemcem garáže žalovaného. I když byly jeho první dva rozsudky (ze dne 5. 5. 1995 a ze dne 31. 5. 1996) odvolacím soudem zrušeny, soud prvního stupně rozhodl v pořadí třetím rozsudkem ze dne 28. 11. 1997, č.j. 7 C 287/95 – 68, opět stejně jako v dřívějším rozsudku (dřívějších rozsudcích). Procesní situace popsaná v §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. tak nenastala.
Zároveň nelze přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího rozsudku opřít ani o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. (odvolací soud ji nevyslovil) a nelze ji dovodit ani z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť procesní návrh, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku byla odvolacím soudem vyslovena, žalobkyně neučinila.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. V této souvislosti je třeba připomenout, že v dovolacím řízení se nemohou uplatnit skutečnosti či důkazy, které nejsou zachyceny v soudním spisu; dokazování ve věci samé je před dovolacím soudem nepřípustné. Z tohoto důvodu nemohl dovolací soud přihlížet k tvrzení žalobkyně, obsaženému v jejím doplňujícím podání ze dne 13. 4. 2000, že po rozhodnutí odvolacího soudu vyšlo najevo, že peněžitá záloha na členský podíl v bytovém družstvu byla uhrazena za trvání manželství účastníků, a nikoli před jejich sňatkem, ani k listinným důkazům, jež k prokázání tohoto tvrzení nabídla.
Způsobilým dovolacím důvodem, který žalobkyně v dovolání uplatnila, je nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), tedy námitka, že odvolací soud pochybil při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O nesprávné právní posouzení jde tehdy, byl-li skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval, a toto – nesprávné – posouzení bylo rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu (tj. na tomto právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo). V daném případě dovolatelka dovolací důvod obsahově vymezila kritikou správnosti výkladu ustanovení §154 odst. 2 a §175 odst. 2 o. z., jenž vedl odvolací soud k právnímu závěru, že členem družstva se stal pouze žalovaný, jemuž vzniklo právo na přidělení družstevního bytu tím, že před uzavřením manželství účastníků zaplatil zálohu na členský podíl ve vztahu k družstevnímu bytu 7.500,- Kč a uzavřel s bytovým družstvem dohodu o provedení prací na družstevním domě; důsledkem kritizovaného výkladu byl právní závěr krajského soudu, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu (vzniklé ke dni 1. 1. 1992 přeměnou práva společného užívání družstevního bytu podle §871 odst. 1 obč. zák.) zaniklo podle §705 odst. 2 věty prvé obč. zák. rozvodem.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka tyto dovolací důvody výslovně nenamítá a ze spisu se ani nepodává, že by řízení bylo postiženo zmatečnostními vadami podle §237 odst. 1 o. s. ř. Jinak je tomu ale s vadami řízení uvedenými v §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
V rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 30, vyslovil Nejvyšší soud České republiky názor, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže správné právní posouzení věci vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř., protože by tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
Citovaný právní názor dovolací soud sdílí (stejně jako připomenutí – v judikátu rovněž obsažené – že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.).
V posuzovaném případě spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci zrušení práva společného nájmu bytu na právním názoru, že účastníkům vzniklo za trvání manželství právo společného užívání družstevního bytu (přeměnivší se později na právo společného nájmu); a na základě zjištění, že po zániku manželství nedošlo mezi účastníky k dohodě, shledal soud existenci zákonných předpokladů pro zrušení práva společného nájmu předmětného bytu podle §705 odst. 2 obč. zák. Okresní soud se ale nezabýval otázkou, zda současně se vznikem tohoto práva vzniklo účastníkům i společné členství v bytovém družstvu, či nikoli (ve vztahu k této otázce neučinil žádná skutková zjištění). Naproti tomu odvolací soud zaměřil dokazování, které sám provedl, právě ke skutkovým okolnostem, jež byly – jak se podává z odůvodnění odvolacího rozsudku – podstatné pro jeho právní závěr, že společné členství účastníků v bytovém družstvu (ve vztahu k předmětnému bytu) nevzniklo, a že tedy právo společného nájmu bytu zaniklo rozvodem účastníků.
Jak z výše uvedeného výkladu vyplývá, nebyly za této situace podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se zrušení práva společného nájmu předmětného bytu a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení §221 odst. 1 věty první o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem (§226 o. s. ř.) na otázku zákonných předpokladů pro vznik společného členství v bytovém družstvu podle právní úpravy platné v době, kdy účastníkům vzniklo právo společného užívání předmětného bytu, a s tím, aby se soud prvního stupně zabýval tvrzeními žalovaného o skutečnostech, v nichž spatřuje podklad pro právní závěr, že ke vzniku společného členství nedošlo. Měl tak učinit i proto, že účastníci mají právo se k uvedenému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit a popřípadě navrhnout další důkazy. Jestliže odvolací soud nepostupoval naznačeným způsobem, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
Protože v části odvolacího rozhodnutí, jíž se dovolací přezkum z podnětu přípustného dovolání týká, není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud České republiky jej v tomto výroku a také v závislých výrocích nákladových zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.), aniž se mohl zabývat dalšími námitkami dovolatelky ve věci samé.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Pokud jde o potvrzující výrok odvolacího rozsudku ve věci nájmu předmětné garáže, proti němuž – jak bylo vysvětleno na jiném místě tohoto rozhodnutí – není dovolání přípustné, nesdílí dovolací soud názor dovolatelky (a odvolacího soudu), že výroky ve věci nájmu bytu a ve věci nájmu garáže jsou výroky závislými ve smyslu §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Garáž není součástí bytu (jak původně uváděla žalobkyně) a nemohla být a není ani v současné době příslušenstvím bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2001 sp. zn. 26 Cdo 2340/99). Je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, a to v dřívější době jako místnost nesloužící k bydlení (§196 a násl. o. z.) a v době současné jako nebytový prostor (zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů). Samotná okolnost, že v důsledku procesních úkonů žalobkyně (její žaloby na zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a následné změny /rozšíření/ žaloby též o návrh na zrušení práva společného nájmu družstevní garáže) došlo ke spojení obou těchto – jinak samostatných – právních věcí, tvrzenou závislost výroků nevytváří.
Nebyl proto důvod – v souvislosti se zrušením rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se společného nájmu předmětného bytu – rušit i výrok týkající se nájmu předmětné garáže; ze závěru o nepřípustnosti této části dovolání pak Nejvyšší soud vyvodil závěr, že dovolání musí být odmítnuto podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu