ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1538.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1538/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce V. H., proti žalovanému M. T., o zaplacení částky 18.132,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 548/2000, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. ledna 2001, č.j. 34 Nc 186/2000 – 22, takto:
Řízení se zastavuje.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. ledna 2001, č.j. 34 Nc 186/2000 – 22, rozhodl k námitce podjatosti, kterou vznesl žalovaný dne 19. 12. 2000, že soudkyně JUDr. V. V., Ph.D. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci sp. zn. 12 C 548/2000 Okresního soudu v Lounech. Vzhledem k tomu, že návrh na vyloučení soudkyně byl podán přede dnem 1. 1. 2001, řídil se krajský soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 5. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dosavadními právními předpisy, tj. občanským soudním řádem ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále jen „o. s. ř. před novelou“).
Žalovaný učinil dne 3. 12. 2001 prostřednictvím soudu prvního stupně písemné podání, které označil jako „dovolání“, adresoval je Vrchnímu soudu v Praze, náměstí Hrdinů 1300, Praha 4, a napadl jím – kromě čtyř rozhodnutí soudu prvního stupně – také výše citované usnesení krajského soudu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 věty první o. s. ř. před novelou, o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti (pravomocnému) rozhodnutí odvolacího soudu (§236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „občanský soudní řád“ nebo „o. s. ř.“).
Pojem „nadřízený soud”, je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a nelze ho tudíž zaměňovat s pojmem „odvolací soud” (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, Plsn 1/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 1996, pod číslem 48). Rozhoduje-li tedy krajský soud o vyloučení soudce okresního soudu, není toto rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo lze napadnout odvoláním, nepředchází (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod pořadovým číslem 112).
Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje (příslušným soudem tedy není ani Vrchní soud v Praze, kterému žalovaný své podání adresoval, ani Nejvyšší soud České republiky, jemuž ustanovení §10a o. s. ř. svěřuje příslušnost jednat a rozhodovat o dovoláních proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (§103 o. s. ř.); Nejvyšší soud proto řízení, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 věta prvá, §243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 věty prvé o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevzešly v tomto stádiu řízení prokazatelné výlohy, k jejichž úhradě by jinak byl povinen žalovaný, nesoucí procesní zavinění na tom, že řízení muselo být zastaveno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu