ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1835.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1835/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců A) E. T., B) J. M., C) J. S., všech zastoupených advokátem, D) nezl. J. S., zastoupeného Ing. M. S., a E) Ing. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované M. T., zastoupené advokátkou, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 38/96, o dovolání žalobkyně J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2000, č. j. 37 C 603/97-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně J. S. je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 6. 1997, č. j. 61 C 38/96-50, vyhověl žalobě, kterou se žalobci A), B), C) a (původní) žalobkyně M. S. domáhali nahrazení souhlasu žalované s uzavřením nájemní smlouvy, a rozhodl, že „soud nahrazuje projev vůle – souhlas žalované s uzavřením nájemní smlouvy k bytu 2+1 v I. poschodí domu P. č. 60, v B.“ (dále „předmětný byt“ a „předmětný dům“) ve znění specifikovaném ve výroku rozsudku, na základě které pronajímatelé – žalovaná, žalobci A) a B), a žalobkyně M. S. přenechávají nájemkyni – žalobkyni C) do nájmu předmětný byt. Vzal za prokázáno, že žalobci A) a B), žalobkyně M. S. a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, přičemž spoluvlastnický podíl každého ze žalobců činí jednu dvanáctinu, a podíl žalované činí tři čtvrtiny. Žalovaná brání žalobcům v přístupu do předmětného domu i do předmětného bytu. Dovodil, že i když podle ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. rozhodují o hospodaření se společnou věcí spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti spoluvlastnického podílu, došlo by v dané věci ke stavu, který je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalobci by byli zcela vyloučeni z realizace svých vlastnických práv. Na základě toho žalobě vyhověl, když poukázal na to, že výši spoluvlastnických podílů žalobců odpovídá, aby rozhodli o tom, komu bude jeden z bytů předmětném domě pronajat, jakož i na to, že od předmětného bytu již mají klíče.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2000, č. j. 37 C 603/97-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně zemřela žalobkyně M. S. (dne 22. 4. 1998), a dědici jejího spoluvlastnického podílu k předmětnému domu se stali J. S. (žalobkyně C/), nezletilý J. S. a Ing. J. S., jednal odvolací soud dále v řízení s posléze jmenovanými jako s právními nástupci zemřelé žalobkyně. Při právním posouzení věci vycházel z toho, že stala-li se žalobkyně J. S. spoluvlastnicí předmětného domu, vyplývá její právo nemovitost užívat z jejího (spolu)vlastnického práva. Pokud i za tohoto stavu žalobci setrvali na původních skutkových tvrzeních, a i nadále se domáhali nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením nájemní smlouvy ve prospěch žalobkyně C), je třeba mít za to (uvedl odvolací soud), že již samotná existence vlastnického práva žalobkyně C) brání tomu, aby mohla užívat nemovitost (její část) právem nájmu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. Žaloba by však nemohla být úspěšná ani za situace (uvádí se dále v odůvodnění napadeného rozsudku), kdyby bylo možno projednávanou věc hodnotit jako neshodu mezi spoluvlastníky při hospodaření se společnou věcí. Nedošlo-li totiž mezi spoluvlastníky k dohodě o užívání předmětné nemovitosti, pak je ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. rozhodující stanovisko žalované jako většinové spoluvlastnice; postup podle §139 odst. 3 obč. zák. zde nepřichází v úvahu, neboť nejde o „důležitou změnu společné věci“, kterou by se měnil samotný předmět spoluvlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně C) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vyslovuje nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu na výklad ustanovení §139 odst. 2 a 3 obč. zák. Dovolatelka má za to, že pojem „důležitá změna společné věci“ je nutno vykládat podle okolností konkrétního případu a poukazuje na to, že v dané věci žalovaná upírá žalobcům – menšinovým spoluvlastníkům, jakékoliv právo k rozhodování o předmětné nemovitosti. Dovozuje, že právní názor odvolacího soudu, který (přes prokázané okolnosti případu) zaujal názor, že se v dané věci nejedná o důležitou změnu společné věci, popírá ochranu vlastnických práv menšinových spoluvlastníků a nebere v úvahu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Odvolacímu soudu dále vytýká, že „nesplnil poučovací povinnost soudu danou ustanovením §5 o. s. ř., a to ke všem účastníkům (pokud byla v odvolacím řízení nutná změna žalobního návrhu na žalobu určovací)“. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu i s jeho argumentací a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno 27. 3. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledává, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a že jde o dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Z úřední povinnosti posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v §237 o. s. ř. a jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Naplnění některé z těchto vad nelze spatřovat ani v dovolací námitce vytýkající odvolacímu soudu, že „nesplnil poučovací povinnost danou ustanovením §5 o. s. ř., a to ke všem účastníkům. Nehledě k tomu, že vůči žalované (která v řízení neuplatnila vzájemný návrh) tuto povinnost soud mít ani nemohl, nelze dovodit nesplnění této povinnosti ani ve vztahu k žalobcům. Podle §5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. V rámci této své poučovací povinnosti však soud není povinen (ani oprávněn) poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu ani o tom, které procesní úkony mají (za daného hmotněprávního stavu) učinit.
Dovolatelka v dovolání výslovně neoznačila uplatněný dovolací důvod, nicméně posuzováno dle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud použil právní normu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud založil svoje zamítavé rozhodnutí na závěru, že již samotná existence (spolu)vlastnického práva žalobkyně C) k předmětnému domu brání tomu, aby tuto nemovitost (její část) užívala právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §665 a násl. obč. zák. Tento závěr (který je ostatně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu – srov. např. jeho rozsudek ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck., svazek 7, pod číslem C 585), v dovolání zpochybněn není (dovolatelka odvolacímu soudu nevytýká, že by v tomto směru aplikoval nesprávnou právní normu, že měl použít normu jinou, případně že měl použitou normu jinak vyložit). Její dovolací námitky směřují toliko proti výkladu ustanovení §139 odst. 2 a 3 obč. zák. odvolacím soudem, tedy proti argumentaci, kterou - vedle výše uvedené – odvolací soud odůvodnil svoje zamítavé rozhodnutí.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 11, pod číslem C 779) je ustálená v názoru, že pokud odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich (eventuelně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2/1998, pod pořadovým číslem 17; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku směřující, byla odmítnuta nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 198/98).
Nebyl-li tedy dovolacímu přezkumu otevřen prvý z uvedených závěrů odvolacího soudu, na nichž jeho rozhodnutí spočívá, nezabýval se dovolací soud posouzením správnosti právního názoru odvolacího soudu na (aplikaci) výklad ustanovení §139 odst. 2 a 3 obč. zák., a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobní požadavek směřoval toliko k nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením nájemní smlouvy k předmětnému bytu se žalobkyní C) – spoluvlastnicí předmětného domu.
Lze tudíž uzavřít, že správnost rozsudku odvolacího soudu se dovolatelce v rámci podaného dovolání zpochybnit nepodařilo. Protože v mezích, ve kterých byl Nejvyšší soud povolán k dovolacímu přezkumu, je ve smyslu §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. napadený rozsudek, správný, bylo dovolání zamítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Jejich výše byla stanovena v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dále jen „vyhláška“), když dovolací řízení bylo zahájeno dne 30. 8. 2000 (kdy bylo dovolání podáno osobně u soudu). Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ve výši 500.- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky), a z režijního paušálu ve výši 75.- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. dubna 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu