ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1882.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1882/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce L. H., proti žalovaným 1) Z. B. a 2) D. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 262/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2001, č. j. 16 Co 278/2001-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna 1999, č. j. 4 C 262/98-14, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu II. kategorie 1+1 s příslušenstvím v 1. patře domu čp. 65 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou dal žalobce žalovaným z důvodu upraveného v ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi (dále jen „obč. zák.“), určil, že „tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, žalovaným uložil povinnost „vyklidit a vyklizený předat žalobci byt do 15ti dnů po skončení výpovědní lhůty a po zajištění přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací – poté, co jeho usnesení (o zastavení řízení) ze dne 27. října 1999, č. j. 58 Co 558/99-27, bylo k dovolání žalovaných usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dovolacího soudu) ze dne 29. března 2000, č. j. 20 Cdo 624/2000-47, zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 4. září 2001, č. j. 16 Co 278/2001-62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, neboť žalovaní porušují své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že za dobu delší než tři měsíce nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Ztotožnil se rovněž s výrokem o vázanosti vyklizení bytu na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Nebyly-li totiž v řízení zjištěny okolnosti, na jejichž základě by bylo lze usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, nepřipadá ve vztahu k bytové náhradě v úvahu postup podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., byť v daném případě jde (ve smyslu citovaného ustanovení) o rodinu s nezletilým dítětem. Navíc dovodil, že vzhledem k dlouhodobosti neplacení nájemného nelze ani usoudit, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž – s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – namítli, že jim „byla odmítnuta možnost jednat před soudem, když jim byla znemožněna účast na jednání Městského soudu v Praze, na kterém bylo přijato napadené rozhodnutí“, a pokračovali, že odvolací soud je „o jednání v předmětné věci neinformoval … obeslal pouze advokátku dr. F., která však byla žalovanými zmocněna pouze k podání dovolání …“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k obsahu dovolání řešil Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 27. dubna 1999. Odvolací soud sice o odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl (po zrušení svého usnesení o zastavení řízení ze dne 27. října 1999, č. j. 58 Co 558/99-27, usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2000, č. j. 20 Cdo 624/2000-47) až dne 4. září 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.), včas a subjekty k tomu oprávněnými, tj. účastníky řízení (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.), avšak není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhli-li žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato – uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; přitom odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu – tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu – jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatelé existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá – je-li dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými – z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. žalovaní evidentně nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Tvrzením, že “jim byla znemožněna účast na jednání Městského soudu v Praze”, měli žalovaní zřejmě na mysli vadu ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (byť nesprávně odkázali na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Za této situace se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda v daném případě došlo k odnětí možnosti žalovaných jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. práva účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li – v průběhu řízení nesprávným postupem soudu – odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem náleží i právo účastníka být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení §51 o.s.ř. k jednání (odvolacímu jednání – srov. §214 odst. 1 o.s.ř.), jak to vyplývá z ustanovení §115 odst. 1, 2 o.s.ř. (to ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. platí i pro odvolací řízení). Procesním právem přiznaným účastníku řízení občanským soudním řádem je i právo účastníka dát se v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí (§24 a násl. o.s.ř.), mající svůj základ v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (srovnej usnesení předsednictva bývalé Č. n. r. ze dne 16. prosince 1992 publikované pod č. 2/1993 Sb.). Plná moc udělená pro celé řízení je neomezitelná (§28 odst. 1 věta první o.s.ř.) a zástupce takovou plnou mocí vybavený je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Úkon zmocněnce lze proto v poměru k soudu a v poměru k ostatním účastníkům řízení považovat za úkon účastníka – zmocnitele. V rámci tohoto oprávnění je advokát povinen účelně využívat všech zákonem připuštěných prostředků a způsobů poskytování právní pomoci účastníku, jejž zastupuje (§25 odst. 2 o.s.ř., srov. §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu), tj. zejména vnášet do sporu tvrzení rozhodných skutečností, navrhovat k jejich verifikaci důkazy, disponovat předmětem řízení a řízením a činit jiné občanským soudním řádem upravené procesní úkony. Zvolený zástupce, vybavený procesní plnou mocí, je, respektive by měl být, zárukou toho, aby účastník, jehož v řízení zastupuje, nedoznal újmy, která by jinak, vzhledem k objektivně omezeným možnostem účastníka plně se angažovat v probíhajícím řízení o sporném právu, mohla eventuálně nastat. Je-li účastník v konkrétním řízení zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí a není-li důvodu jej osobně k jednání předvolávat, soud o jednání vyrozumí jen tohoto jeho zástupce (§49 odst. 1 o.s.ř.).
Žalovaní byli v řízení před odvolacím soudem zastoupeni advokátkou JUDr. Z. F. na základě plné moci ze dne 5. ledna 2000, udělené pro celé řízení – procesní plné moci (§24, §25, §28 odst. 1 o.s.ř.); ostatně plnou moc udělenou advokátu nelze omezit (srov. §25 odst. 1 věty druhé o.s.ř.). O termínu odvolacího jednání dne 4. září 2001, jehož se žalovaní osobně neúčastnili, byla řádně a včas vyrozuměna jejich zástupkyně JUDr. Z. F., která se uvedeného odvolacího jednání rovněž zúčastnila. Odvolací soud žalované k odvolacímu jednání nepředvolal a ani je o místu a čase odvolacího jednání nevyrozuměl, protože vycházel z toho, že jejich osobní účasti nebylo zapotřebí (§49 odst. 1 věta druhá, §115 odst. 1 ve spojení s §211 o.s.ř., §214 odst. 1 o.s.ř.). Již v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze z 12. ledna 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, 5. srpna 1994, sp. zn. 6 Cdo 70/93, a 23. června 1995, sp. zn. 4 Cdo 64/94, bylo judikováno, že postupem soudu nebyla účastníku odňata možnost jednat před soudem, jestliže o nařízení jednání soudu, kdy přítomnosti účastníka řízení nebylo třeba, byl řádně vyrozuměn jen jeho zástupce s procesní plnou mocí. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud České republiky ve svých usneseních ze 7. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1552/98, 18. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1316/98, a 10. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura.
Z obsahu protokolu o odvolacím jednání ze dne 4. září 2001, který je veřejnou listinou a k jehož obsahu nevznesli žalovaní (prostřednictvím své zástupkyně) žádné námitky (§40, §211 o.s.ř.), nelze dovodit, že by odvolací soud neposkytl zástupkyni žalovaných dostatečný prostor k uplatnění procesních práv přiznaných účastníkům řízení občanským soudním řádem. V souladu s ustanovením §215 o.s.ř. se zástupkyně žalovaných vyjádřila k věci (v této souvislosti rovněž zdůraznila nepříznivou sociální situaci žalovaných) a přednesla své návrhy.
Lze uzavřít, že žalovaným nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, takže dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu