ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2105.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 2105/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce D. v. d. O. n., zastoupeného advokátem, proti žalované H. D., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 34/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000, č. j. 15 Co 363/2000-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000, č. j. 15 Co 363/2000-104, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2000, č. j. 15 Co 363/2000-104, změnil v pořadí druhý, vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soudu prvního stupně) ze dne 3. února 2000, č. j. 20 C 34/97-80, tak, že zamítl žalobu (na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 24 o velikosti 1+1, II. kategorie, v 5. patře domu čp. 1785 v katastrálním území Ž.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. V pořadí první, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. ledna 1998, č. j. 20 C 34/97-46, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 17. srpna 1998, č. j. 21 Co 334/98-61, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na základě skutkového zjištění, že v době od února 1996 do prosince 1996 přenechala žalovaná předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do užívání MUDr. Z. B. a MUDr. D. P. za částku 5.000,- Kč měsíčně a od srpna 1996 za částku 3.500,- Kč měsíčně (vedle nájemného, které rovněž platily), soudy obou stupňů usoudily na naplněnost v pořadí prvního uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Ze skutkových zjištění, že žalovaná vlastní „jednu ideální polovinu nemovitosti ve Z.“, a že „se převážně zdržuje ve Z. a nikoliv v předmětném bytě …“, pak dovodily, že jsou naplněny rovněž další uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. Z provedených důkazů rovněž zjistily, že zdravotní stav žalované je „vážný“. Zatímco soud prvního stupně ani na základě tohoto zjištění neusoudil na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), odvolací soud dovodil, že zdravotní stav žalované je „natolik vážný, že je namístě výjimečně žalobci odepřít právo na výkon jeho vlastnického práva“, a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) – uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že v posuzovaném případě jsou dány důvody, pro něž je namístě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon jeho práva odepřít. V této souvislosti především namítl, že závažnými chorobami trpěla žalovaná dlouho před tím, než přestala předmětný byt užívat. Dále rovněž uvedl, že v daném případě byl naplněn rovněž výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák., jak správně dovodil také odvolací soud, a s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem, naplňujícím uvedený výpovědní důvod, je žalobce – na rozdíl od odvolacího soudu – přesvědčen, že nelze dovodit ani existenci okolností, odůvodňujících postup podle §3 odst. 1 obč. zák. Ze strany žalované totiž šlo jednoznačně o „výdělečný záměr“, neboť předmětný byt přenechala do podnájmu bez písemného souhlasu pronajímatele za úplatu původně v částce 5.000,- Kč měsíčně a později v částce 3.500,- Kč měsíčně, byť nájemné činilo pouze 450,- Kč měsíčně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. prosince 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), subjektem k tomu oprávněným (účastníkem řízení), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 věty první o.s.ř. a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda ze skutečností zjištěných soudy obou stupňů lze usoudit, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu) mimo jiných případů i tehdy, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), a neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas (§711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). Podle §719 odst. 1 věty první obč. zák. pronajatý byt nebo jeho část lze jinému přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového určení jen s písemným souhlasem pronajímatele. Porušení této povinnosti se považuje za porušení povinnosti podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (§719 odst. 1 věta druhá obč. zák.).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe je ustálená v tom, že rovněž v případech, kdy jsou naplněny výpovědní důvody, např. podle §711 odst. 1 písm. d/ a g/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, a ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněné pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 a pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Lze však odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), v němž Nejvyšší soud dovodil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přitom při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Nelze však ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k závěru, že uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/, g/ a h/ obč. zák. jsou naplněny, avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně – žalobu zamítl se zdůvodněním, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je – vzhledem k závažnému zdravotnímu stavu žalované – v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že odvolací soud opomenul, resp. nesprávně z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vyhodnotil, další zjištěné skutečnosti. Při posouzení, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, totiž pominul skutkové zjištění, že v době od února 1996 do prosince 1996 přenechala žalovaná předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do užívání MUDr. Z. B. a MUDr. D. P. za částku 5.000,- Kč měsíčně a od srpna 1996 za částku 3.500,- Kč měsíčně (vedle nepoměrně nižšího nájemného, které rovněž platily). Z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. však nelze bez dalšího přičítat větší význam nepříznivému zdravotnímu stavu žalované (ostatně závažnými chorobami trpěla již před tím, než byt přestala užívat, což sama ve své účastnické výpovědi u jednání dne 24. června 1997 potvrdila) a ve skutečnosti pominout, že žalovaná byt přenechala do podnájmu z výdělečných důvodů (při relativně nízkém nájemném, které ostatně platily podnájemkyně, dostávala od podnájemkyň nepoměrně vyšší úplatu za podnájem). Kromě toho odvolací soud ponechal zcela stranou okolnosti na straně pronajímatele, významné z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. Lze uzavřít, že právní závěry odvolacího soudu o rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy v té podobě, jak jsou v napadeném rozsudku obsaženy, považuje dovolací soud za neúplné a proto i nesprávné; dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tak užit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosinec 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu