ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2204.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 2204/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně P. s. n. spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované D. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 57/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2001, č. j. 21 Co 391/2001-39, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2001, č. j. 21 Co 391/2001-39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. července 2001, č. j. 29 C 57/2001-20, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 4 o velikosti 4+1, I. kategorie, ve třetím nadzemním podlaží domu v P.” (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt”) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. října 2001, č. j. 21 Co 391/2001-39, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na základě učiněných skutkových zjištění soud prvního stupně především dovodil, že předmětný byt byl v době do 31. prosince 1991 bytem podnikovým, který byl podle tehdy platných předpisů přidělen a odevzdán do užívání žalované, a že se nestal bytem služebním ve smyslu §7 zákona č. 102/1992 Sb. Dále rovněž dovodil, že za této situace je nájemkyní předmětného bytu – po transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu bytu – pouze žalovaná. Poté se zabýval otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Naproti tomu odvolací soud dovodil, že stala-li se žalovaná – po transformaci práva osobního užívání podnikového bytu na právo nájmu bytu podle §871 odst. 4 věty za středníkem obč. zák. – nájemkyní bytu za trvání manželství, vzniklo ve smyslu §703 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu bytu manžely. Poté – aniž se zabýval otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu – zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, neboť pronajímatel vypověděl nájem bytu jen jednomu ze společných nájemců (žalované) a pouze proti němu směřovala podaná žaloba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru, že žalované a jejímu manželovi vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely. Namítla, že svědčilo-li, jako v daném případě, právo osobního užívání podnikového bytu pouze jednomu z manželů, stal se pouze tento manžel – v důsledku transformace práva osobního užívání podnikového bytu na právo nájmu bytu ve smyslu §871 odst. 4 obč. zák. – nájemcem bytu a právo druhého manžela na užívání bytu je nadále odvozeno od práva manžela, jemuž svědčí právo nájmu bytu. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je proto pasivně věcně legitimován pouze ten z manželů, jemuž svědčí právo nájmu bytu, tj. v daném případě žalovaná, a nejde tedy o nedostatek pasivní věcné legitimace, jak dovodil odvolací soud. Názor odvolacího soudu, že došlo-li k transformaci práva osobního užívání podnikového bytu na právo nájmu bytu za trvání manželství, vzniklo současně s právem nájmu bytu rovněž právo společného nájmu bytu manžely (ve smyslu §703 odst. 1 obč. zák.), jde podle názoru dovolatelky nad rámec ustanovení §871 odst. 4 obč. zák. a navíc je ve zřejmém rozporu s judikaturou dovolacího soudu; zde dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, a z 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99. Závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tedy rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že směřuje-li žaloba pouze proti žalované, je zde dán nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť žalované a jejímu manželovi svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely a v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu jsou pasivně věcně legitimováni oba manželé – společní nájemci bytu. Protože právní závěr, týkající se vzniku a existence práva společného nájmu bytu manžely, je, jak bude dále vyloženo, v rozporu s hmotným právem (a rovněž s rozhodovací praxí dovolacího soudu), je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda v projednávané věci jde o nedostatek pasivní věcné legitimace, směřuje-li žaloba pouze proti žalované a nikoliv rovněž proti jejímu manželovi. Řešení této otázky závisí na posouzení předběžné otázky, totiž otázky, zda vzhledem k tomu, že žalovaná se stala – po transformaci práva osobního užívání podnikového bytu na právo nájmu bytu ve smyslu §871 odst. 4 věty za středníkem obč. zák. – nájemkyní bytu za trvání manželství, vzniklo jí a jejímu manželovi k předmětnému bytu současně s právem nájmu bytu rovněž právo společného nájmu bytu manžely (§703 odst. 1 obč. zák.).
V dovolání nebyl zpochybněn právní závěr, prospívající žalobkyni, totiž závěr, že předmětný byt byl v době do 31. prosince 1991 bytem podnikovým (ve smyslu §66 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy platném znění – uvedený zákon byl zrušen ke dni 1. ledna 1992 /§878 bod 2. zákona č. 509/1991 Sb./), a že jeho uživatelkou byla v té době pouze žalovaná (žalované a jejímu manželovi tehdy nesvědčilo právo společného užívání bytu manžely). Pro úplnost lze připomenout, že šlo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace (§7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.), na nějž se vztahovalo ustanovení §182 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely. Dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr, že právo osobního užívání podnikového bytu, svědčící žalované, se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. na právo nájmu bytu (nikoli tedy na právo nájmu služebního bytu – k tomu docházelo pouze za předpokladu, že byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními §7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb. /srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura/). V dovolání však byla napadena správnost právního závěru, že došlo-li k transformaci práva osobního užívání podnikového bytu na právo nájmu bytu za trvání manželství žalované, vzniklo současně s právem nájmu bytu žalované a jejímu manželovi rovněž právo společného užívání bytu manžely (podle §703 odst. 1 obč. zák.). Uvedený závěr nelze pokládat za správný.
Už v rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (tj. v rozsudku, který v napadeném rozhodnutí zmiňuje odvolací soud a jímž v dovolání argumentuje žalobkyně), Nejvyšší soud České republiky dovodil závěr, s nímž se ztotožňuje i v této věci, totiž závěr, že pokud manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými nájemci účinností zákona č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb., i když se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu. Z řečeného vyplývá, že právo osobního užívání podnikového bytu žalované se nemohlo ke dni 1. ledna 1992 transformovat (ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák.) na právo společného nájmu bytu manžely, nýbrž pouze na právo nájmu bytu žalované (podle §871 odst. 4 věty za středníkem obč. zák.), jak správně dovodil soud prvního stupně. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud znovu přihlásil např. v rozsudcích z 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a z 6. června 2002, sp. zn. 26 Cdo 24/2001, a ani v projednávané věci nemá důvodu se od tohoto závěru odchýlit. V naznačených souvislostech lze odkázat rovněž na závěr, že předpokladem přeměny práva osobního (společného) užívání bytu na nájem (společný nájem) bytu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (k 1. lednu 1992) existovalo právo osobního (společného) užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněný pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Závěr odvolacího soudu, že žalované a jejímu manželovi svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu, a že v posuzované věci jde o nedostatek pasivní věcné legitimace, je-li žalována pouze žalovaná (a nikoliv rovněž její manžel), nelze proto pokládat za správný. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tak užit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu