ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2364.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2364/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce P. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. P. a 2) M. U., oběma zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti umožnit a strpět užívání bytu, event. o uložení povinnosti umožnit a strpět užívání nebytového prostoru a vydání klíčů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 155/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2000, č. j. 12 Co 61/2000-126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (po změně návrhu, učiněné se souhlasem soudu) domáhal uložení povinnosti žalovaným „zpřístupnit žalobci byt, sestávající z pokoje, kuchyně a WC, IV. kategorie, nacházející se vpravo od schodiště a přiléhající k obvodové zdi domu, v I. podlaží domu č. p. 61, or. č. 116, v N. ulici v P., katastrální území S. (dále též „předmětný byt“), a vydat klíče od vstupních dveří, do tří dnů od právní moci rozsudku“, nebo alternativně uložení povinnosti žalovaným „zpřístupnit žalobci nebytový prostor, sestávající ze dvou místností a WC, nacházející se vpravo od schodiště a přiléhající k obvodové zdi domu, v I. podlaží domu č. p. 61, or. č. 116, v N. ulici v P., katastrální území S. (dále též „předmětný nebytový prostor“) a vydat klíče od vstupních dveří, do tří dnů od právní moci rozsudku“.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 10. 1999, č. j. 15 C 155/92-111 (poté, co jeho první, zamítavý rozsudek ze dne 12. 6. 1998, č. j. 15 C 155/92-75, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 1999, č. j. 18 Co 507/98-88), vyhověl žalobě – co do prvního z uplatněných žalobních petitů – a uložil žalovaným umožnit žalobci užívání a strpět užívání předmětného bytu a vydat klíče od vstupních dveří do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem označeným „II.“ zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným umožnit žalobci užívání a strpět užívání předmětného nebytového prostoru a vydání klíčů od vstupních dveří. Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalované jsou (od 16. 3. 1991) podílovými spoluvlastnicemi domu, ve kterém se nachází předmětný byt (každá z jedné poloviny), že uživatelkou tohoto bytu byla původně E. F., matka žalobce, která se – spolu s ním - odstěhovala koncem roku 1998 do nově přiděleného bytu ve S., a v předmětném bytě zůstal bydlet zletilý bratr žalobce V. J. Žalovaný se následně po neshodách s manželem matky vrátil do předmětného bytu ke svému bratrovi, kam si přivezl svoje osobní věci, střídavě nakupovali základní potraviny a bydleli zde i poté, kdy bratr žalobce uzavřel manželství (dne 25. 11. 1989) s D. Š., která byla uživatelkou bytu v B.; jmenovaná se do předmětného bytu nikdy nenastěhovala (ani to neměla v úmyslu), pouze jej občas navštívila a při této příležitosti se spolu s manželem a jeho bratrem společně stravovali. Manželství V. J. a jeho manželky bylo od počátku funkční; přestože spolu nebydleli v jednom bytě, vzájemně se navštěvovali a měli společné finanční prostředky. Dne 27. 8. 1991 se jim narodil syn a na přelomu léta a podzimu roku 1991 se V. J. odstěhoval ke své manželce do B. Na tomto skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že na V. J. (bratra žalobce) přešlo dle §181 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1991) právo osobního užívání předmětného bytu opuštěním společné domácnosti jeho matkou – předchozí nájemkyní bytu, a že uzavřením manželství s D. Š. vzniklo oběma k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely, když jejich manželství bylo – přesto, že spolu fakticky nebydleli – funkční. Odstěhoval-li se posléze bratr žalobce (uvedl dále obvodní soud), „jde o stejnou situaci, jako by byt opustili oba manželé“, a na žalobce tak přešlo užívací právo k předmětnému bytu, neboť splnil zákonné podmínky pro přechod užívacího práva, a to „jak z hlediska způsobu soužití, tak i z hlediska časového“. Žalobce je tedy ve věci aktivně legitimován, a pokud žalované předmětný byt upravily a užívají ho jako nebytové prostory, jde o stav protiprávní a bude na nich, aby žalobci umožnily realizaci jeho nájemního práva. Zamítavý výrok odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobce nemá k užívání předmětných nebytových prostor žádný právní důvod.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2000, č. j. 12 Co 61/2000-126, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (výroku I.) změnil tak, že žalobu zamítl, vyslovil, že v zamítavém výroku „zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nesplnil zákonné podmínky pro přechod užívacího práva k předmětnému bytu. I když odvolací soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že na V. J. přešlo právo osobního užívání předmětného bytu, a že uzavřením manželství s D. Š. vzniklo oběma právo společného užívání bytu manžely, neztotožnil se s jeho závěrem o splnění zákonných podmínek pro přechod práva osobního užívání na žalobce. Pokud by měly být naplněny podmínky přechodu užívacího práva podle §179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, konstatoval odvolací soud, musel by žalobce mimo jiné prokázat, že vedl společnou domácnost s oběma manžely. Žalobce však žádný takový důkaz nenabídl, naopak z výpovědi manželky jeho bratra vyplynulo, že neměla v úmyslu se do předmětného bytu nastěhovat a pouze jej občas navštěvovala; nešlo tedy o vedení společné domácnosti s oběma manžely, společnými nájemci bytu. Začal-li žalobce fakticky předmětný byt užívat v době (v květnu či červnu 1990, jak sám uvedl ve své poslední výpovědi), kdy již jeho bratr žil ve funkčním manželství, v němž společně s manželkou hospodařili, bylo vyloučeno i vedení společné domácnosti žalobce a jeho bratra; v této souvislosti poukázal odvolací soud na právní názor vyjádřený ve „stanovisku Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 163/81, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 9 –10, ročník 82, str. 528“, z něhož vyplývá, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb, a žijí tedy v trvalém spotřebním společenství, je vyloučeno založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství. Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno ani naplnění podmínky úmyslu bratra žalobce vést trvalé společné soužití se žalobcem v předmětném bytě i do budoucna, neboť z důkazního řízení, provedeného soudem prvního stupně vyplývá, že se V. J. posléze nastěhoval do bytu své manželky poté, co se jim v mezidobí narodil syn. Za tohoto stavu považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se tím, zda rekolaudace předmětného bytu byla provedena v souladu se zákonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci, popř. vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Dovolatel má zato, že „všichni svědkové potvrdili vedení společné domácnosti žalobce s jeho bratrem, popř. i s jeho manželkou“. Z výpovědí svědků dle dovolatele vyplývá, že s bratrem „fakticky spolubydleli“, podíleli se na úhradách za užívání bytu, společně hospodařili a sdružovali finanční prostředky, a to bez předem stanoveného časového omezení. Sňatek žalobcova bratra na této situaci mnoho nezměnil, žalobce přispíval na provoz domácnosti, stejně tak jako jeho bratr s manželkou, která do bytu docházela, vařila a všichni se společně stravovali. Pokud někde manželé (rozuměno V. J. s manželkou) spolu žili (uvádí se dále v dovolání), tak to bylo v P., neboť V. J. začal v B. bydlet až v létě 1991. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o neexistenci úmyslu jeho bratra vést společnou domácnost do budoucna a namítá, že v době založení a trvání společné domácnosti „nikdy nebyla lhůta omezena a u bratra V. J. se změnily nečekaně poměry“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se zabýval „pouze částí sporu mezi účastníky, tj. zda došlo k přechodu nájmu na žalobce, a nikoli otázkou změny užívání (resp. charakteru) prostorů“; v této souvislosti poukazuje na to, že rozhodnutí příslušného stavebního úřadu o jejich rekolaudaci dosud nenabylo právní moci. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. 5. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají,
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., když namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jakož i dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., podle kterého lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů pravidlům, obsaženým v §132 o. s. ř. kromě jiného i proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul-li skutečnosti, které byly prokázány nebo v řízení vyšly najevo, popř. jestliže je v hodnocení důkazů a poznatků, plynoucích z přednesů účastníků nebo vyšlých v řízení najevo, logický rozpor (z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti). Dovolatel však nic takového odvolacímu soudu nevytýká, a proto jeho argumenty, směřující proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalovaný nežil se svým bratrem a s jeho manželkou v předmětném bytě ve společné domácnosti, a že na straně jeho bratra, resp. i jeho manželky nebyl dán úmysl spolu trvale žít v předmětném bytě, jsou z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. nedostatečné. Dovolatel totiž v podstatě pouze předkládá vlastní interpretaci provedených důkazů a vyvozuje z nich skutkové (i právní) závěry, odlišné od odvolacího soudu. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku se přitom nepodává, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nebyla podložena důkazy, které v řízení byly provedeny, a není ani důvod k závěru, že v jejich hodnocení je logický rozpor.
Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. tedy neobstojí.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci bylo – z hlediska uplatněného nároku na zpřístupnění předmětného bytu a strpění jeho užívání - pro rozhodnutí odvolacího soudu významné vyřešení předběžné otázky, zda na žalobce přešlo právo osobního užívání předmětného bytu. Ve smyslu ustanovení §854 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od l. 1. 1992, bylo nutno tuto předběžnou otázku posoudit podle občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále též jen „o. z.“), neboť k tvrzenému přechodu práva osobního užívání mělo dojít na přelomu léta a podzimu roku 1991.
Podle §179 odst. 1 o. z. jestliže uživatel zemře, a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se uživateli jeho děti, vnuci, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Uživateli se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého uživatele anebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže s ním žili ve společné domácnosti alespoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a nemají vlastní byt.
Dle ustanovení §181 o. z. platilo ustanovení §179 odst. 1 o. z. i v případě, jestliže uživatel opustil trvale společnou domácnost.
Podle stanoviska právní praxe se ustanovení §179 odst. 1 a §180 o. z. aplikovala i v případě současné smrti obou manželů, společných uživatelů bytu, resp. v případě, kdy oba manželé, společní uživatelé bytu, trvale opustili společnou domácnost (srov. Občanský zákoník, komentář, Praha, Panorama, 1987, díl I., str. 625 a 631).
Judikatura (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34), jakož i právní praxe (srov. výše citované dílo, str. 622), byla přitom ustálena v názoru, že podmínkou přechodu práva osobního užívání bytu na osoby, uvedené v zákoně, bylo trvalé společné soužití s uživatelem bytu, tj. muselo jít o příslušnost k domácnosti uživatele, vyznačující se souhlasným úmyslem uživatele a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití bylo považováno za trvalé, byly-li zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčily o úmyslu vést takovéto společenství. Současně bylo podmínkou, aby spolužití jiné osoby s uživatelem bytu bylo uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. též odůvodnění rozhodnutí, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 6).
V dané věci se žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm.c) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkového zjištění, z něhož vycházel odvolací soud, že manželství V. J. (uzavřené 25. 11. 1998), bylo harmonické a funkční, že se svojí manželkou společně hospodařili, přestože spolu nebydleli v jednom bytě, že manželka V. J. zůstala i po sňatku bydlet ve svém bytě v B., že se do předmětného bytu nenastěhovala (ani to neměla v úmyslu), pouze tento byt občas navštěvovala, a že se V. J. ke své manželce posléze nastěhoval, poté, se jim narodil syn. Za tohoto stavu je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, pokud dovodil, že žalobce neprokázal, že by v předmětném bytě žil s oběma manžely (V. J. a jeho manželkou), společnými uživateli bytu, ve společné domácnosti, a že by splnil podmínky přechodu práva osobního užívání bytu ve smyslu ustanovení §179 odst. 1 a §180 o. z., jak byly výše vysvětleny.
Námitka dovolatele, že se dovolací soud nezabýval otázkou charakteru předmětného bytu (resp. prostor), jehož užívání se domáhal, není důvodná. Nevyznělo-li totiž pro žalobce příznivě řešení předběžné otázky, zda na něho přešlo právo osobního užívání předmětného bytu, bylo nadbytečné zabývat se tím, zda a k jakým změnám ve způsobu užívání tohoto bytu následně došlo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalobce, správný; dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšným žalovaným žádné náklady, na jejichž náhradu by měli proti žalobci právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu