ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.393.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 393/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M. Ch., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. Ch., o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 256/2000, o dovoláních žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2001, č. j. 26 Co 501/2001-50, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. března 2001, č. j. 14 C 256/2000-11, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. března 2001, č. j. 14 Co 256/2000-11, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2001, č.j. 26 Co 501/2001-50, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 21. 3. 2001, č. j. 14 C 256/2000-11, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 4, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyňského koutu a příslušenství, v prvním patře domu č. p. 20 v Ch., výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 21. 9. 2001, č. j. 14 C 256/2000-38, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, v němž vznesl též námitku podjatosti soudce Okresního soudu v Příbrami J. P., který ve věci rozhodoval. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2001, č. j. 26 Co 501/2001-50, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou podjatosti a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro vyloučení jmenovaného soudce ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. Konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud odvolání žalovaného, které nebylo způsobilé k projednání, odmítl, když žalovaný přes výzvu soudu nedostatky odvolání neodstranil.
V podání doručeném soudu prvního stupně 8. 1. 2002 (a v jeho doplnění), které je, posuzováno dle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), dovoláním, žalovaný (nezastoupen advokátem) napadl rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 3. 2001, „č. j. 14 C 256/2000-11“, jakož i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2001, č. j. „Co 501/2001-50“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, žalovaný – vedle usnesení odvolacího soudu – výslovně napadl dovoláním také rozhodnutí soudu prvního stupně. Nesprávnost takovéhoto postupu ovšem plyne z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovým rozhodnutím. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který tak podle §104 odst. 1 a §243c odst. 1 o. s. ř. musel vést k zastavení řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 3. 2001, č. j. 14 Co 256/2000-11.
Dovolací soud se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání, směřujícího proti usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237, §238, §238a, jakož i v §239 o. s. ř.
O žádný z případů v citovaných ustanoveních upravených se v souzené věci nejedná.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé (usnesení o odmítnutí odvolání není usnesením ve věci samé).
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných.
Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené.
Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Napadá-li žalovaný v souzené věci dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo odmítnuto odvolání, je zřejmé, že nejde o případ přípustnosti dovolání v citovaném ustanovení upravený.
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu nelze opřít o žádné v úvahu přicházející zákonné ustanovení. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval otázkou zastoupení dovolatele (§241b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v této fázi řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2002
Doc. JUDr. Věra Korecká, v.r.
předsedkyně senátu